Kolik lidí dnes naříká, že jim Pán Bůh nežehná, i když pro něj dělají, kde co...
Nesmazatelně se mi vrylo do paměti učivo, které jsme probírali v náboženství v 2. třídě hned ve druhé hodině. Pan farář Alois Zouhar nám tehdy vyprávěl o synech Adama a Evy: Kainovi a Ábelovi. Kain obdělával pole a pěstoval na něm obilí. Ábel choval ovce. Přišel čas, kdy oba chtěli přinést Pánu Bohu oběť, něco Pánu Bohu obětovat. Každý z nich nachystal ohniště a zapálil oheň. Na oheň pak přinesl každý svou oběť. Kain na svém ohništi spálil pro Pána Boha obilí. Vybral však ze své úrody to, co se mu nehodilo, do kytice přimíchal plesnivé a pokroucené klasy. Vše jsme si i nakreslili. Kain stojí u svého ohně, na kterém hoří kytice obilí. Kainův postoj je pyšný. Na obrázku jsme to vyjádřili tím, že stál a ani hlavu před Pánem Bohem nesklonil, z ohniště stoupal dým, ale tak nevhodně, že se stáčel přímo do očí Kainovi.
Vedle jsme si nakreslili u druhého ohniště klečícího Ábela, který takto vyjadřoval před Bohem postoj malosti a pokory. Na ohni se spalovala nejlepší ovce z jeho stáda. Vybral pro Pána Boha k oběti to nejlepší. I z této oběti stoupal dým, ale rovně vzhůru k trojúhelníku s okem, kterým jsme si znázornili Pána Boha. Pán Bůh pohlížel i na Kaina i na Ábela i na jejich oběti. Od Božího oka šly paprsky znázorňující Boží požehnání k Ábelovi. Bůh měl zalíbení v jeho oběti a odpovídal na to svým požehnáním. Naopak vůči Kainovi směřoval od Pána Boha blesk. Bůh nenašel zalíbení v jeho oběti. A Kain ho svým počínáním jen rozzlobil.
Když čtu po letech v Bibli vyprávění o oběti Kaina a Ábela, vím, že biblický zápis všechny tyto detaily neuvádí. A přece nějak tak, jak to otec Alois vyprávěl, to mohlo být. Díky jeho vyprávění jsme tehdy už jako malé děti pochopily, kdy v nás Bůh nalezne zalíbení, kdy nám bude žehnat. Když mu totiž budeme přinášet to nejlepší. S pokorným srdcem. Sami se máme stávat obětí „živou, svatou a Bohu milou.“ (srov. Řím 12,1)
Kolik lidí dnes naříká, že jim Pán Bůh nežehná, i když pro něj dělají, kde co. Lidé chodí do kostela, přispívají do sbírky, pomáhají panu faráři, pořádají, kde co ve farnosti…A přece zažívají, jako kdyby jim chybělo Boží požehnání. Možná, by stálo za to zkontrolovat, jak to, co obětujeme Pánu Bohu je přinášeno. Zda je to, to nejlepší z toho, co máme nebo něco, co nemá valnou hodnotu; nějaká plesnivý dar, který nepocítíme, že jsme dali nebo pokažený úmyslem, kde nám jde o vlastní záměry a ne o oslavu Boží. A taky patří zkontrolovat, zda svůj dar přinášíme s pokorou, jako „oběť živou svatou a Bohu milou.“ (srov. Řím 12,1).
