Očistec je vždy spojený s ohněm. Oheň je hlavním vnějším trestem – trestem smyslů. Tím, že se dotkne duše, spálí to, co je nečisté, a umožní jí postavit se před Boha a podívat se mu do tváře. Co je oheň? Jaká je jeho povaha?
Ve starověku
církevní otcové věřili, že se jedná o velmi skutečný oheň. Navíc tvrdili, že se neliší od pekelného ohně. Tentýž oheň trápí zatracené a očišťuje vyvolené – řekl svatý. Řehoř Veliký. Je to „
skutečný oheň, který hoří a způsobuje bolest“? Psal o něm i apoštol Pavel, ve svém listu Korinťanům: „
Když však někomu jeho dílo shoří, utrpí sice škodu, ale sám se zachrání, ovšem tak, jako (kdyby vyběhl) z ohně.“ (1 Kor 3,15)
Problematiku očistcového ohně na základě toho, co o něm napsal sv. Řehoř Velký a svatý Augustin, vysvětlil jezuitský kněz Štěpán Dosenbach. V knize
Měsíc duší v očistci napsal:
„
Když se někdo zeptal, jak může oheň působit na duši oddělenou od těla, Svatý Řehoř odpovídá: „Stejně jako Lucifer a padlí andělé trpí pekelnými ohni, přestože jsou čistí duchové [to znamená, že mají čistě duchovní povahu], tak skutečně trpí duše, které opustily svá těla. Bude trpět před dnem všeobecného vzkříšení, ať už v očistci nebo v pekle. V každém případě, Bůh mohl vytvořit takový oheň, který by mohl působit na duši a trápit ji. Svatý Augustin hovoří o tomto ohni, že hoří zvláštním, ale pravdivým způsobem; že je to rozvážný oheň, který osvítí každý kout srdce, vystopuje i ty nejmenší a nejtajnější chyby, zachytí a spálí každou skvrnu a ztrápí každou duši podle jejích nedostatků a dluhů, a zejména ty její vlastnosti a schopnosti, které měly největší podíl na hříchu. Ach, je to strašný plamen, jako by inspirovaný Boží moudrostí, který se zázračně dostává do nejvnitřnějších koutů duše.”
Kdo z lidí si umí představit tento nadpřirozený, duchovní a vše pronikající oheň, ve kterém se duše očišťuje utrpením? Podle svaté Františky Římské, oheň očistce je velmi odlišný od ohně pekelného. Pekelný oheň je oheň s černými plameny, očistný oheň má světlé a červené plameny. Povaha ohně v očistci je duchovní – tvrdila sv. Kateřina Janovská. Oheň, o kterém světice psala, je „
plamen Boží lásky“, který se zapaluje v očištěné duši, „
vidíc zcela jasně, jak i sebemenší překážka oddaluje naplnění jejích přirozených tužeb“. Přesto je tento oheň „
jako peklo“.
„
Když duše již vstoupila na cestu návratu ke svému původu a cíli, vzplane v ní vroucí touha proměnit se v Boha – a to se stane jejím očistcem. Ne že by to opravdu považovala za očistec, ale vroucí a chvilková touha po sjednocení se s Bohem jí způsobuje muka. - napsala sv. Kateřina Janovská a dodala: – Posledním aktem lásky Bůh dovršuje dílo bez lidské účasti, neboť duše je zatížena tolika nedokonalostmi skrytými před jejím zrakem, že kdyby byly odhaleny, upadla by do zoufalství. Proto poslední Boží působení ničí tyto nedostatky, a když zcela zmizí, Bůh je ukáže duši, aby v sobě poznala Boží působení, uskutečněné ohněm lásky, který pohltí veškerou nedokonalost. V ohnivé peci Boží lásky hoří duše jako zlato v kelímku. Je to krásné přirovnání. „
Podívejte se na zlato: čím déle ho rozpalujete, tím je lepší; a mohli byste ho roztavit do takové míry, že byste spálili každou ušlechtilou příměs. To je účinek ohně ve fyzických tělech. Duše se však nemůže zničit v Bohu, nýbrž pouze v sobě; čím déle duše zůstává v očistci, tím více nedokonalostí spálí, aby mohla konečně odpočívat čistá v Bohu. Když je zlato bez jakékoli slitiny, potom oheň, i když velmi ostrý, na něj nemá ničivý účinek, protože v ohni se spalují pouze základní kovy. To stejné platí pro působení Božího plamene na duši. Bůh ji drží v plameni, dokud nespálí každou stopu hříchu a nedosáhne své možné dokonalosti: každý podle svého stupně. Když je toto očištění dokončeno, duše odchází sladce odpočívat v Pánu; nic osobního ji už nezadržuje – celá její bytost je v Bohu!”
Přesně to, co napsala svatá Kateřina Janovská, tvrdili současní vizionáři.
Duše hoří touhou mít Boha. Právě tato touha v ní „vytváří oheň,“ tvrdila Fulla Horak. Tento oheň „požírá“ duši a
„nemůže ji uspokojit, protože během svého pozemského života vytvořila bariéru mezi sebou a pramenem štěstí neustálým odvracením se od Boha a hledáním sebe“. Oheň očistce spaluje neuhasitelné skvrny a skvrny sebelásky. „
Tyto muky nepochází z Boží přísnosti, právě naopak, tento oheň v očistci je dílem Boží dobroty, lásky a milosrdenství, jen on může očistit duši a proto to Bůh dopouští“ – napsala Fulla Horak.
Sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, také věřila (ačkoli jí to nebylo zjeveno a dospěla k tomu prostřednictvím vlastních úvah), že „
to, co nás očišťuje, je láska, oheň Boží lásky, kterou Bůh zprostředkovává duším do té míry, že každá duše odpovídá na tuto lásku“. „Říká se, že pokud je duši udělena milost smrti dokonalým aktem lásky, láska ji zcela očistí, aby duše mohla jít přímo do nebe. Vidíme, že je to láska, která nás očišťuje spolu s pokáním a smutkem, protože jsme hříchy, opomenutími a nedokonalostmi urazili Boha a bližního. Tímto způsobem malý či velký plamínek lásky – i kdyby to byl jen doutnající knot – nezhasne, ale bude jiskřit a růst, dokud zcela neočistí duši a promění ji v hodnou přijetí do života v Obrovském oceánu Boží bytosti, aby se zúčastnil s ostatními požehnanými moudrými v síle, učení a vůli Boží do takové míry, do jaké Bůh touží zprostředkovat toto všechno každé duši.“
Oheň v očistci se někdy považuje za oheň Ducha Svatého, který zdokonaluje duše v očistci v lásce.
Někteří současní teologové však tvrdí, že samotné setkání s Pánem bude ohněm v očistci. Tvrdí, že „
člověk je zachráněn před odsouzením díky vyslovení svého „ano“ Bohu. Drtivé většině z nás však zásadní postoj ve skutečnosti zakrývá množství „sena, dřeva a slámy“. Těžko se to zviditelňuje zpoza mříží egoismu, které jsme nedokázali překonat.
Člověk dostává milosrdenství, ale stále potřebuje přeměnu. "Je to setkání s Pánem - oheň, který ho přežene a roztaví ho do neposkvrněné nádoby, která se nyní může naplnit věčnou radostí" - napsal s odkazem na myšlenky kněze Hanse Urse von Balthasara, zesnulý emeritní papež Josef Ratzinger. Zmínil také, že „
někteří teologové věří, že je to sám Pán, kdo je ohněm, který soudí člověka, proměňuje ho a formuje do podoby jeho slavného Těla“. „
Oheň v očistci je třeba chápat symbolicky. Je to milující Boží přítomnost, která očišťuje člověka od všeho, co ho dělilo od jeho Stvořitele a co mu bránilo dosáhnout plného společenství s Nejvyšším“ – říká otec Zdzisław Józef Kijas.
O požehnaném utrpení „přechodu ohněm“ napsal zesnulý emeritní papež Benedikt XVI. v encyklice Spe Salvi:
„
Někteří moderní teologové věří, že oheň, který hoří a zároveň zachraňuje, je sám Kristus, Soudce a Spasitel. Setkání s Ním je rozhodujícím aktem soudu. Pod Jeho pohledem se rozplyne všechna faleš. Setkání s Ním nás spaluje, přeměňuje a osvobozuje, abychom znovu získali vlastní identitu. To, co se vybudovalo v průběhu života, se pak může ukázat jako suchá sláma, nic jiného než domýšlivost a zhroucení. Avšak v bolesti tohoto setkání, ve kterém před námi jasně stojí to, co je nečisté a nemocné v naší existenci, je spása. Jeho pohled, dotek Jeho Srdce nás léčí skrze nepochybně bolestivou proměnu, jako je „přechod ohněm“. Je to však blažené utrpení, ve kterém nás jako oheň proniká svatá síla Jeho lásky, abychom nakonec zcela patřili sami sobě a tedy zcela Bohu.
Objevuje se zde i vzájemné pronikání spravedlnosti a milosti: náš způsob života není bezvýznamný, ale naše špína nás nezabarví na věčnost, zůstaneme-li orientováni alespoň na Krista, na pravdu a lásku.
Tato špína již byla spálena v Kristově umučení. Ve chvíli posledního soudu zažíváme a přijímáme, že Jeho láska převyšuje všechno zlo ve světě a zlo v nás. Bolest z lásky se stává naší spásou a naší radostí. Je jasné, že „trvání“ tohoto transformačního odpalování nemůžeme měřit časem našeho světa. Transformující „moment“ tohoto setkání uniká pozemským časovým mírám – je to čas srdce, čas „přechodu“ ke společenství s Bohem v Kristově těle. Boží soud je naděje, protože je spravedlností a je milostí.
Pokud by to byla jen milost, takže všechno pozemské by nemělo smysl, Bůh by nám dlužil odpověď na otázku spravedlnosti – rozhodující otázku pro nás z pohledu dějin a samotného Boha.
Pokud by to byla jen spravedlnost, v konečném důsledku by to bylo jen důvodem strachu pro nás všechny.
Vtělení Boha v Kristu tak spojilo spravedlnost a milost, že spravedlnost je nastolena s rozhodností: všichni čekáme na svou spásu „s bázní a chvěním“(Flp 2,12). „Avšak milost nám všem umožňuje doufat a kráčet s důvěrou k Soudci, kterého známe jako našeho ‚Zastánce', Parakletos (srov. 1 Jn 2, 1).
Bude bolest v očistci? Bude bolestivé spálit naše hříchy v ohni? Podle mnoha teologů bude duše v očistci trpět. Nepůjde však o fyzickou bolest - nebude mít tělo, a tedy ani mozek s centrem bolesti. Tato utrpení budou mít zcela pravděpodobně duchovní a morální charakter. Proto se věří, že
bolest spojená s ohněm v očistci, je bolestí duše - bolestí vědomí člověka.
Tento problém zaujal vizionářku Urszulu Hibbelnovou. Jedna žena se jednou zeptala jedné z duší, jak je možné, že duše člověka, která je duchem, může trpět plameny. Toto je odpověď, kterou dostala:
„Bolest způsobená ohněm je pociťována přes nervový systém v mozku; tak je to i v očistci. Duše cítí bolest, jako by byla stále v lidském těle. Pokud člověk zhřešil rukama, duše cítí bolest v rukou, jako kdyby byli v plamenech. „toto se stává všem hříšným údům lidského těla.“
Bez ohledu na povahu očistcového ohně a utrpení s ním spojeného se však v něm spálí veškerá špína duše.
Neboť nikdo, kdo není stoprocentně čistý, nevstoupí do Božího království.
Zdroj: Henryk Bejda, Czyściec istnieje naprawdę! (Očistec je skutečný!)
Kniha je církevně schválená.
Přeložil: Martin Handzuš - administrátor skupiny
Verím v Očistec a modlím sa za duše. | Facebook –
chcete-li se dozvědět více o očistci a pomoci duším, přidejte se do skupiny.
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek z 18. 3. 2024 naleznete
zde.