Zamyšlení nad evangeliem 5. neděle postní.
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
"Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.
Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě."
Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře. (Jan 12,20-33)
V životech dávných otců pouště čteme o jednom svatém poustevníkovi, který byl andělem zaveden na místo, kde stál klášter mnichů. Tam spatřil poustevník celou smečku ďáblů, kteří lítali jako komáři po všech pracovnách a místnostech kláštera. Když potom kráčel městem, viděl jen jednoho ďábla, jak nečinně seděl na městské bráně. Poustevník se tázal anděla, čím to. A jeho vůdce mu dal tuto odpověď: „ V celém městě dělají lidé to, co ďábel chce. Tam stačí jeden na všechny, aby je uhlídal. V klášteře se však všichni namáhají ďáblu odporovat. Proto přepadá tolik ďáblů jejich příbytky, aby je pokoušeli a svedli ke hříchu.“
Apoštol sv. Jan píše ve svém evangeliu, že „mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho, že by rádi viděli Ježíše“.
Nebyli to vlastně pohané v plném slova smyslu, protože věřili v jednoho pravého Boha jako židé. Proto také přicházejí do Jeruzaléma, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužby. Přijali od židů víru v jediného Boha, stvořitele nebe a země, a očekávali s nimi Vykupitele, slíbeného proroky. Nepřijali však celý mojžíšský zákon z jeho mnoha předpisy. Zachovávali pouze Desatero a tzv. noémský zákon, totiž zdržovali se požívání krve, pokrmů obětovaných modlám, masa z udušených zvířat a sňatků mezi blízkými příbuznými. Tato přikázání byla ukládána tzv. proselytům brány, apoštol svatý Pavel je nazývá „ctiteli Boha“. Byli to Řekové, kteří chtěli žít mezi židy, vyznávat jejich víru a obětovat pravému Bohu, ale nepřijali obřízku. Proto také nemohli vstoupit až do chrámu, ale jen do nádvoří pohanů.
Pohanství bylo ve svém zárodku obsaženo již v prvotním hříchu. Lidé opustili a postupně zapomněli na původní Boží prazjevení, a v důsledku toho se cele oddali smyslnosti a ponořili se do viditelné přírody. Výsledkem tohoto odvratu od úcty k jedinému pravému Bohu je mnohobožství různé podle stupně vzdělání a povahy jednotlivých národů. Závislost člověka na přírodních silách a živlech vedla nejprve k uctívání stvoření, tedy hvězd, nebeských těles Měsíce, Slunce a Země s její plodivou silou, dále k uctívání zvířat, a dokonce i fetiše, pouhé věci, předmětu, kterému se přisuzuje božská moc. S tímto druhem polyteismu se setkáváme u východních národů a Egypťanů ve staré době. Řekové a Římané se personifikací sil a jevů přírody pozvedli až k úctě k osobním bohům. To však byli pouze lidé na bohy povýšení, podrobeni všem lidským slabostem a nepravostem, byli stejně bezmocní a proti neodvratnému osudu nezmohli nic. Od lidí se lišili jen jakousi nesmrtelností. Takovéto náboženství však nemohlo uspokojit ani rozum ani srdce člověka. Proto tato stará víra předků postupně nejen u vzdělanců ale i u lidí prostých upadla, až ustoupila zločinnému posměchu. Čím více však mizela víra v bohy, tím více bujela pověra, která se projevovala ve fetišistickém uctívání obrazů a soch, v bázni před zaříkáváním a uhranutím, v důvěře v ochranu amuletů a talismanů, v čarovné prostředky, ve vyvolávání mrtvých a vykládání snů, ve spoléhání na věštby, v zasvěcování se smyslným mystériím a v podléhání klamům cizích kněží a podvodníků všeho druhu. Těmito slovy popisuje nábožensko-mravní stav pohanů v Kristově době římský historik Tacitus a my můžeme jen konstatovat, že dnešní pohané se těm dávným nejen vyrovnají v tomto žalostném poblouznění, ale dokonce je i v mnohém předčí. Jako by mezi nimi neležela vzdálenost dvaceti století a jako by neslyšeli nikdy o Ježíši Kristu, který přišel vykoupit svět a jeho zaslepenosti a hříchů.
Logickým a nutným následkem těchto úpadkových forem pohanského náboženství byla ovšem hrozná mravní zdivočelost a téměř neuvěřitelné uvolnění všech ušlechtilých pout a svazků lidské společnosti, jak je drasticky líčí římský satirik Iuvenal. Toto zlo ještě zvětšovala pohanská mytologie, které se ve škole učily děti a jejíž výjevy byli svými byly představovány uměním malířským, sochařským i divadelním. Bohové sami svými prostopášnostmi a zločiny přímo naváděli a vyzývali člověka k nemravnosti. Hříchy spáchané příkladem bohů byly omlouvány nebo klady na účet božstva, až konečně nepravost sama byla prohlášena za bohoslužbu. V Římě a na jiných místech říše byly chrámy jistých božstev většími místy nepravosti než vykřičené domy. K příkladů bohů se družil příklad císařů, kteří se svou ničemností ani neskrývali, a božského císaře pak následovali v zločinnosti dvořané, úřednicí a konečně i lid. Podle svědectví Seneky byl pohanský svět Říma plný zločinů a nepravosti.
Jak hluboko poklesla mravnost pohanů, dokazuje především porušení nejdůležitějšího a nejpřednějšího společenského svazku – manželství. Římané měli ovšem zákonem uznané mnohoženství jako v Orientě, nebylo však cizoložstvím, hřešil-li muž s otrokyní nebo cizí ženou svobodnou. Nerozlučitelnost manželství však pohanství neznalo. V Athénách dostačovalo k rozvodu vzájemné svolení. V Římě ke zrušení slavně uzavřeného manželství bylo potřeba náboženského obřadu jako při sňatku. V císařské době však byly rozvody u Římanů tak běžné, že matróny, které byly prováděny jen za jednoho muže, byly velmi vzácné. Seneka, který zemřel roku 65 po Kristu, poznamenává, že jisté vznešené Římanky nepočítaly své roky podle počtu konzulů, nýbrž podle počtu svých manželů a že se vdávaly, aby se daly rozvést, a rozváděly se, aby se znovu provdaly. S tímto hrozným úpadkem manželství a rodiny souvisela ve starověku tolik rozšířená protipřirozená nákaza – pederastie čili homosexualita, která přišla z Orientu k Řekům a stala se jejich národní nepravostí. Také v Římě byla bez bázně a studu před veřejným míněním tato neřest páchána.
Po boku tohoto snížení manželství stojí kruté nakládání s dětmi, které, pokud byly slabé a neduživé, mohly být odhozeny nebo po libosti otce prodány či usmrceny. Otcovská moc nad dětmi byla takřka neomezená. Teprve Konstantin Veliký stanovil za vraždu dítěte otcem trest utopení. Výchova dětí rodiči byla zanedbávána a vykonávali ji otroci, kteří na mnoze dětí od nejútlejšího mládí kazili. Ještě trudnější byl osud otroků. Před zákonem byli úplně bezprávní. Byli považování za pouhé věci a nástroje. Pán s nimi mohl nakládat zcela beztrestně a libovolně je trýznit, zmrzačit, prodat nebo je i zabít. Jestliže utekli, bylo jim na čelo vypáleno písmeno F (fugitivus). Staří a nemocní otroci byli vyhazováni z domu a odsouzeni ke smrti hladem. Na otroctví byly založeny také zápasy gladiátorů, kteří mezi sebou bojovali. Těchto jatek se zúčastňovaly jako diváci ženy a dívky a v Římě měli čestné místo na tribuně vyhrazeno vestálky.
Svět takto mravně vysílený, bez jakékoliv náboženské opory nemohl dospět než na kraj zoufalství, k zbabělé sebevraždě, která se velmi rozmáhala. Ale na druhé straně tento hluboký úpadek lidské společnosti vyvolával u všech lépe smýšlejících pohanů nejen nespokojenost a hrůzu, ale i touhu po vykoupení a očekávání velké změny všech řádů Bohem samotným. Knihy Sibylliných proroctví zvěstovaly narození Božího dítěte, který přinese zlatý věk. Tacitus hovoří o mocném vládci, který má přijít z Východu. Tato touha a očekávání nalézaly také výraz z různých kultech a mystériích světa bezprostředně předkřesťanského. K probuzení touhy pohanů po vykupiteli velmi přispěl i jejich styk se židy, kteří žili usazeni ve všech větších městech římské říše. Třebaže byli od pohanů nenáviděni a pohrdáni, jejich nauka a svaté knihy Písma i bohoslužba měla svou svátostí a vznešeností na mnoho ušlechtilých lidí velký vliv. Důkazem toho, jsou právě pohané, kteří v židovském chrámě hledají o svátcích Ježíše: „Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili židovských bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“
A co na to odpovídá sám Ježíš?
„Přišla hodina, kdy bude Syn člověka oslaven. Amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo. Odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ten ho ztratí. Kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“
Ježíš těmito slovy mluví především o sobě. To on musí zemřít a jeho smrt za naše hříchy přinese mnoho plodů nového života, totiž vykoupení lidstva. Ale Ježíš mluví také o nás, aby nám každému ukázal cestu, která vede ke spáse. Pohanství nepozvedá a nezušlechťuje člověka, ale mravně ho rozkládá a ničí. Nové pohanství, jak je zakoušíme okolo nás v dnešním světě, si v ničem nezadá s oním pohanstvím před dvěma tisíci roky, než se narodil Kristus. Z prokletí hříchů a otroctví ďábla se nikdy nevykoupí člověk sám svými silami. Osvobodit nás může jenom sám Bůh svou mocí, kterou nám nabízí ve svém milovaném Synu Ježíši Kristu, pokud mu uvěříme.
