Nadechneme se… a pak už se nebudeme moci nadechnout. Naše srdce přestane bít. Krev a životodárný kyslík nám do mozku proudit nebudou. Pocítíme vzrušení z hrůzy a… zemřeme. Co bude potom s námi?
Trochu světla do této problematiky vnášejí přiznání lidí, kteří byli klinicky mrtví. Dozvídáme se z nich, že v momentě smrti se naše duše zvedne nad tělo, které budeme moci ještě pár chvil pozorovat z výšky a potom projdeme tmavým tunelem směrem k bílému, velmi přátelskému světlu. Po opuštění těla uvidíme na první pohled celý náš život a potkáme „bytost světla“ a naše mrtvé příbuzné. Navíc, v nehmotném prostoru bude naše duše stále cítit své bytí, své „já“.
To jsou nejčastější popisy. A to je asi to, na co většina z nás čeká. Existuje však více děsivých zpráv, které prezentují mnohem méně přátelskou realitu.
Vyznání lidí, kteří přežili klinickou smrt, nám prozrazují, jak je to na druhém světě, ale stále jsou to zpovědi živých lidí. Neřeknou nám, co se děje s těmi, kdo skutečně zemřeli. Pro nás křesťany je jedna věc jistá.
Smrt není konec naší existence. Mrtví v Kristu žijí a vždy budou žít.
Lidská duše je nesmrtelná a nadále existuje po naší smrti, obdařená vědomím a vůlí. Naše životy jsou změněny, ale ne zničeny. Při smrti se mění jen jeho podoba. Zesnulý čelí nové a správné realitě, před jejíž rozlehlostí a silou je náš svět jen slabým stínem.
„
Od prvního okamžiku opuštění těla má duše zničující nebo radostné chápání nesmírnosti a síly světa, do kterého vstoupila, na rozdíl od bídy a malosti všeho, co po sobě zanechala. Zažije i náhlé zjevení. To je to, co lidská mysl předtím považovala za skutečné, existující – to vůbec neexistuje. A všechno, co obvykle nazývala neskutečným, neskutečným a vymyšleným, je jediná, neměnná, věčná pravda!“ – řekla polská mystička Fulla Horak.
Dalším jistým a velmi utěšujícím faktem je, že – jak přiznala jedna z duší v očistci – „
když miluješ Ježíše, smrt je krásná“. Proto člověk, který miluje Krista, by se toho neměl bát. A co ostatní lidé? Co se stane s těmi, kteří Ho nemilovali, nectili svého Stvořitele a Pána; s těmi, kteří nepoznali nadpřirozeno, omezujíc se na to, co bylo dostupné jejich smyslům a hmatatelné?
„
Člověk, který žije jen pro hmotné, materiální dobra na této zemi je jako embryo, uzavřené v tmavém a úzkém prostoru, kde zemře – nedostatečně rozvinutý. Takový člověk až po smrti zjistí, že jedinou Pravdou byl tento nekonečný svět Ducha, který se nechal zatemnit stísněností a temnotou omezeného prostoru smyslového světa.“
Všechno však nasvědčuje tomu, že ani takové „embryo“ nebude odsouzeno a že i ono může počítat se záchranou.
Ti, kteří odmítli Boha a chtěli být bohy sami pro sebe, se ocitnou v úplně jiné situaci. Bůh bude respektovat jejich svobodu, jejich svobodnou vůli, ačkoli by pro ně bylo určitě lepší, kdyby to nedělal.
Vědomé odmítnutí Boha se rovná zatracení, ocitnutí se v pekle, místě věčného utrpení.
Kristovo nebe je založeno na svobodě, která umožňuje zatraceným i to, aby si vybrali vlastní osud. Specifikem křesťanství je víra ve velikost člověka a vážnost lidského života: v tomto životě jsou nezrušitelné věci a je zde neodvolatelná zkáza. To je realita a křesťan musí žít s vědomím této reality.
Okamžik smrti bude chvílí, kdy budeme muset skládat účty z celého našeho života. Tehdy si budeme muset zodpovědět ty nejzásadnější otázky:
Jak jsi žil, člověče?
Uctíval jsi svého Stvořitele a Pána, nebo jsi žil, jako by neexistoval?
Znal jsi cestu, kterou chtěl, abys šel?
Rozvinul jsi talenty, které ti dal, nebo jsi je pohřbil hluboko v zemi, dokud neshnijí a nezemřou?
Miloval jsi sousedy, které ti postavil do cesty?
Nebo možná miluješ jen sebe?
Nedělej si iluze, že se tě na to nikdo nikdy nezeptá, že to nikoho nezajímá. Jsi Božím stvořením. Nikdo a nic to nezmění. A tvá duše bude neklidná, dokud nespočine v Pánu.
Můžeš v sobě zabít touhu po Bohu, můžeš ji potlačit, ale hluboko ve tvé duši, v jejích nejtajnějších zákoutích, stále existuje touha sjednotit se se svým Stvořitelem a Pánem – s Někým, kdo ti dal plnou lásku. V momentě, kdy se tvá duše oddělí od těla, tato touha – bez ohledu na to, jak je potlačena – se určitě vrátí k životu s novou silou.
Co tě potom čeká? Odloučení od Boha, tedy peklo? Odpočívat v Pánu, moci vidět Jeho nádheru a potěšení z Jeho lásky, t. j. nebe? Nebo možná něco, co není ani to, ani ono - možná tě čeká očistec?
„
O osudu člověka je neodvolatelně rozhodnuto v okamžiku smrti, ale tento osud se nemusí nutně naplnit v okamžiku smrti. Základní rozhodnutí lidského života může být zakryto rozhodnutími druhořadého charakteru, proto je ho třeba očistit a osvobodit od těchto rozhodnutí. Tento „mezistav“ očisty a osvobození se v západní tradici nazývá „očistec“.”
Zdroj: Henryk Bejda, Czyściec istnieje naprawdę! (Očistec je skutečný!)
Kniha je církevně schválená.
Přeložil: Martin Handzuš - administrátor skupiny
Verím v Očistec a modlím sa za duše. | Facebook –
chcete-li se dozvědět více o očistci a pomoci duším, přidejte se do skupiny.
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek z 11. 3. 2024 naleznete
zde.