Mnoho svatých potvrdilo, že měli nadpřirozené vize pekla.
Soukromá zjevení svatých nejsou přirozeně předmětem víry.
Vize svatých o pekle nám však v každém
případě připomínají stálou a neměnnou
nauku víry – že peklo je reálným a hrozným místem a že lidé se tam opravdu mohou ocitnout. Velká mystička 20. století,
svatá Faustyna, hovořila o své vizi pekla a o účincích, jaké to na ní zanechalo:
„Proto se ještě horlivěji modlím za obrácení hříšníků, ustavičně na ně svolávám Boží milosrdenství. Můj Ježíši, raději bych do
konce světa umírala v největších útrapách,
než abych tě urazila sebemenším hříchem.“
Jen se nebojte: odvraťte se od svých
hříchů a svými činy přivádějte druhé ke
Kristu!
1) Blahoslavená Anna Kateřina
Emmerichová:
„Díváte se a ustavičně se chvějete“
Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová žila v letech 1774 až 1824 v Severním Porýní-Vestfálsku. Byla mystičkou,
která vypovídala, že má vize o rozličných
duchovních věcech. Zde je výňatek jedné
z jejích vizí pekla:
„Zvenku vypadalo peklo hrůzostrašně
a děsivě, byla to obrovská, těžkopádná stavba, zbudovaná z černého granitu (žuly), vrhajícího metalické odlesky. Temné a těžké
dveře byly zajištěné hrozivými závorami,
přičemž při pohledu na ně se hned začnete
chvět. Dokonce i zpoza zavřených vrat bylo
zřetelně slyšet vzdychání a zoufalý nářek,
ale nedá se to ani popsat, jaký to je děsivý řev, vřískot a skřehotání, které se ozvalo
po otevření vrat. Ó, kdo popíše melancholii obyvatel tohoto zatraceného místa! (…)
Uvnitř je peklo naopak jakoby ohrazené,
chaotické, přeplněné; mysl každého objektu je plná bolesti, žalu, znaky Božího hněvu a odplaty jsou všude viditelné; zoufalství
jako sup požírá každé srdce; nesvár a mizérie vládnou kolem,… v pekle není vidět nic
jiného, než ponuré kobky, temné jeskyně,
děsivé pustiny, zapáchající močály, plné jedovatých a odporných plazů. (…)
V pekle je vidět nekonečné scény zoufalých a nešťastných svárů a všechny druhy
hříchů, úpadku a zkaženosti, a to ve formě
nepředstavitelných příšer anebo jako rozličné druhy hrozných muk. Vše na tomto pustém a bezútěšném místě naplní mysl hrůzou. Není tu ani slovo útěchy, či upokojení;
vládne zde ukrutné poznání, že spravedlnost
všemohoucího Boha, která dopadla na zatracené, je spravedlnost, kterou si plně zasluhují, a to je nejvíc trýzní. Neřest se ukazuje ve vlastní odpudivé a nechutné barvě
a je zbavená masky, ve které působila na
světě, a pekelná zmije otáčí hlavu, aby sežrala všechny, kteří se jí na tomto světě klaněli a kteří ji živili. Peklo je jedním slovem
chrám mučivé úzkosti a zoufalství…“
2) Svatá Terezie z Ávily:
„Jako v ohni, trhaná na kusy“
Velká mystička a učitelka církve 16. století, svatá Terezie z Ávily, měla s peklem
takovouto zkušenost:
„Vchod vypadal jako dlouhá úzká chodba, velmi nízká, tmavá a uzavřená. Země byla nasáknutá vodou, takže se tvořilo
krajně odporné bahno, z kterého se zvedaly smradlavé jedovaté výpary; země se hemžila odporným hmyzem a kdejakou havětí,… na konci byl ve zdi výklenek a v něm
jsem uviděla sama sebe jakoby utisknutou
v tom prostoru. (…)
V duši jsem cítila oheň… Moje tělesné
utrpení bylo nesnesitelné. V pozemském životě jsem si prošla tím nejbolestivějším utrpením,… a přece to nebylo nic v porovnání
s tím, co jsem pociťovala tehdy tam; zvláště
když jsem vnímala, že tam neexistuje naděje
na úlevu, anebo že to nikdy neskončí. (…)
Neviděla jsem, kdo mě trýznil, ale cítila
jsem se jako v ohni, jako by mě trhali na
kusy, a znovu opakuji, tento vnitřní oheň
a zoufalství jsou to největší a nejotřesnější ze všech muk… Nemohla jsem ani sedět,
ani ležet, nebylo tam místo. Byla jsem vtom
otvoru ve zdi a stěny mě začaly z každé strany jakoby stlačovat, nemohla jsem dýchat,
nebylo tam žádné světlo, jen hustá, neproniknutelná temnota… Tato vize mě tak vyděsila a hrůzu pociťuji i nyní při psaní, i když
od toho, co se to stalo, už uplynulo šest let;
tělo mi vždy zachvátí třes ze strachu. (…)
Právě kvůli této vizi mě vždy naplnila úzkost a tíseň při pohledu na takové množství
ztracených duší, zejména luteránů – protože oni byli kdysi křtem začleněni do církve
– a také mi tato vize pomáhá stále vroucněji toužit po záchraně a spáse duší. Jsem
přesvědčená, že raději bych dobrovolně podstoupila více »smrtí«, jestliže bych dokázala
alespoň jednoho uchránit od těchto otřesných muk.“
3) Svatý Jan Bosco:
„Nepopsatelná hrůza“
V roce 1868 měl svatý Jan Bosco sen
o pekle. Předkládáme jeho zkrácenou verzi, neboť plné znění je dost dlouhé:
„Jen co jsem překročil práh, pocítil jsem
nepopsatelnou hrůzu a neodvážil jsem se
udělat už ani krok. Před sebou jsem viděl
něco jako obrovskou jeskyni, která se střídavě objevovala a mizela daleko mezi horami. Byla v plamenech, ale ne jako v pozemských. Celá jeskyně, stěny, strop, podlaha,
železo, kameny, dřevo a uhlí – všechno bylo rozžhavené do běla teplotou tisíc stupňů. Oheň však nic nespaloval, neměnil na
popel, nepohasínal. Neumím najít slova na
popis této jeskynní hrůzy. (…)
Můj průvodce mi natáhl ruku, násilně ji
otevřel a přitlačil na první z tisíce stěn; pocítil jsem takovou nesnesitelnou bolest, že
jsem uskočil a s výkřikem jsem se vzbudil,
sedě ve vlastní posteli. V ruce mě píchalo
a já jsem si ji stále třel, abych se zbavil bolesti. Když jsem ráno vstal, všiml jsem si,
že ji mám opuchlou. Ačkoli jsem ruku přitlačil ke stěně jen ve snu, bylo to tak reálné, že kůže se mi z dlaně později oloupala
jako po popálení.
Myslím na to, že vás nechci moc vyděsit,
tak tyto věci nepopisuji v celé jejich hrůze,
jak jsem je viděl a jak na mě zapůsobily.
Víme, že náš Pán vykresluje peklo v symbolech, protože kdyby ho popsal takové, jaké
je ve skutečnosti, nerozuměli bychom mu.
Žádný smrtelník totiž tyto věci nepochopí.“
4) Sestra Lucie z Fatimy:
„Vřískání a vzdychání od bolesti
a zoufalství“
Sestra Lucie z Fatimy zemřela nedávno, v roce 2005, v r. 2017 byla uzavřena
diecézní fáze procesu kanonizace. Byla
jednou z dětí – fatimských vizionářů ze
začátku 20. století a svědčila o zjevení
v církvi. Součástí jednoho ze zjevení byla i vize pekla:
„Viděli jsme obrovské ohnivé jezero, ve
kterém byli ponořeni ďáblové a duše zatracených. Duše zatracených byly jako průhledný
žhavý popel, černý anebo vyleštěný do bronzova, a měly lidskou podobu. Plavaly v tomto ohnivém moři a plameny z jejich nitra je
vymršťovaly do vzduchu v obrovských mračnech dýmu. Padaly potom nazpět na všechny strany jako jiskry z obrovského táboráku, přičemž vřískaly a vzdychaly z bolesti
a zoufalství, což v nás vzbuzovalo nesmírnou hrůzu a začali jsme se třást (muselo
to být tehdy; když jsem se rozplakala, jak
mi potom řekli lidé).
Ďáblové se od zatracených duší lišili svou
hrozivou a odpuzující podobou s odpornými a neznámými živočichy, černými a průhlednými jako žhavé uhlíky.“
5) Svatá sestra
Maria Faustyna Kowalská:
„Místo nepředstavitelné trýzně“
Svatá Maria Faustyna Kowalská byla polskou řeholnicí, která potvrdila velmi mnoho mystických zážitků z 30. let 20. století. Zde je výňatek z jejího Deníčku o jedné z vizí:
„Dnes mě anděl zavedl do propastí pekla. Je to místo velkých bolestí, jak je strašně
rozlehlé. Viděla jsem tam tyto druhy utrpení: první utrpení, které tvoří peklo, je ztráta Boha; druhé – ustavičné výčitky svědomí; třetí – tento úděl se už nikdy nezmění;
čtvrté utrpení je oheň, který bude duší pronikat, ale nezničí ji, je to strašné utrpení,
je to čistě duchovní oheň zapálený Božím
hněvem; páté utrpení je ustavičná temnota, strašný dusivý pach, i přes temnotu se
satani a zavržené duše navzájem vidí a vidí všechno zlo ostatních i své; šesté utrpení
je neustálá společnost satana; sedmé utrpení je strašné zoufalství, nenávist k Bohu,
zlořečení, proklínání, rouhání.
Jsou to muka, která všichni zavržení trpí společně, ale to ještě není konec útrap –
jsou muka pro jednotlivé duše, jsou to bolesti smyslů; čím která duše hřešila, tím je
trápena strašným a nepopsatelným způsobem. Jsou zde strašné kobky, propasti bolesti, kde se jedno utrpení liší od druhého;
kdyby mě nepodpírala Boží všemohoucnost, zemřela bych při pohledu na ta strašná muka. Ať si je hříšník vědom, že jakým
smyslem hřeší, takovým bude sužován po
celou věčnost; píšu to z Božího rozkazu,
aby se žádná duše nevymlouvala, že peklo není, anebo že tam nikdo nebyl a neví,
jaké to tam je.
Já, sestra Faustyna, jsem z Božího rozkazu byla v propastech pekla proto, abych
duším říkala a dosvědčovala, že peklo je.
Nemohu o tom nyní mluvit, mám od Boha
rozkázáno, abych to zanechala napsané.
Satani na mě měli velikou zlost, ale z Božího rozkazu mě museli poslouchat. To, co
jsem napsala, je slabým stínem věcí, které
jsem viděla. Všimla jsem si jednoho: že je
tam nejvíc těch duší, které nevěřily, že peklo je. Když jsem přišla k sobě, nemohla
jsem se vzpamatovat z úděsu, jak strašně
tam duše trpí, proto se ještě horlivěji modlím za obrácení hříšníků, ustavičně na ně
svolávám Boží milosrdenství.
Můj Ježíši, raději bych do konce světa
umírala v největších útrapách, než abych tě
urazila sebemenším hříchem.“ (741)
Zdroj: www.lifenews.sk; churchpop.com
Přeložila -jk- (Redakčně upraveno)
Redakční poznámka: Text sv. Faustyny
je citován doslova z českého vydání jejího
Deníčku. Všechny ostatní texty byly přeloženy z uvedených internetových zdrojů.