Během jedné ze svých vizí, blahoslavená Anna Kateřina Emerichová viděla kněze, kterého znala a který právě zemřel. Byl velmi zbožný a vykonal mnoho dobra. Ukázalo se však, že mnoho času promarnil různými zábavami a v očistci musel zůstat tři hodiny.
Měla k němu chodit dlouhá léta, ale pomohla mu modlitba a četné mše. „
Tři hodiny jsem ho pozorovala jak trpí a když ho propustili z očistce, slyšela jsem (což mě rozveselilo), jak říká andělovi: „Teď vidím, že i andělé dokáží oklamat člověka. Měl jsem tady zůstat jen tři hodiny, ale zůstal jsem tak dlouho, tak strašně dlouho.“
**********************
Mezi očistcovými příběhy najdeme i středověký příběh o těžce nemocném knězi, který prosil Boha, aby ho nechal zemřít a zkrátil si tak strašnou bolest, kterou musel den co den snášet. Nenapadlo ho, že by měl toto prodlužování nemoci vnímat jako důkaz Boží laskavosti, chtělo ho ušetřit mnohem horších muk.
Bůh odpověděl na jeho modlitby. Poslal k němu anděla strážného a dal mu na výběr: náhlá smrt a tři dny utrpení v očistci, nebo další rok nemoci a pak jít přímo do nebe.
Kněz si vybral první možnost. Bohužel, pro něj!
Po hodině strávené v očistci ho tam opět navštívil jeho anděl strážný. Kněz si mu postěžoval, že měl zůstat v očistci jen tři dny, ale trpěl nejméně několik let.
„
Věz, že jsi tady jen hodinu,“ odpověděl anděl a vysvětlil, že „
intenzita bolesti ruší smysl pro čas; chvíle vypadá jako den a hodina jako léta.“ Kněz pak upřímně požádal anděla, aby získal od Boha návrat na zem a možnost tam trpět ne rok, ale kolik let chce. "
Lepší šest let hrozné bolesti než jedna hodina v této propasti nevýslovných muk," řekl.
**********************
To všechno lze shrnout do jednoduchého, ale odhalujícího vyznání mnicha, který se zjevil svému bratrovi: „
Byl jsem tři dny v očistci a zdálo se mi, jako bych trpěl tisíc let.“
Tyto příběhy ukazují, že
čas v očistci plyne úplně jinak než pozemský – protože duše jsou tam mimo pozemský čas a prostor, ponořené do něčeho úplně jiného, do jiného typu nehmotné hmoty a do jiného typu časoprostoru (nebo možná v době očisty vůbec neexistuje a je přítomno jen vědomí trvání?) a možná to není jen „
intenzita bolesti, která narušuje smysl pro čas“, ale něco jiného, díky čemuž se
to, co je pro nás jedním okamžikem, rozšiřuje téměř do nekonečna.
Pro své účely si to představuji asi takto: Vezmeme si dlouhý kus úzké gumičky a v pravidelných intervalech na ni dáme čáry. Potom začneme gumičku natahovat (důležitá poznámka: bylo by extrémně obtížné to udělat jinak!). Čeho si všimneme? To, že se úseky mezi čárkami prodlužují. Představme si tedy, že tato gumička se nikdy nemůže zlomit a její konce ukotvíme do nekonečna. Co se stane s našimi čarami? Děje se toto s časem v očistci? Možná – i když to není příliš sofistikované přirovnání, které mě napadlo, když jsem o tom začal uvažovat.
Novodobí teologové se shodují, že
proces očisty je jev, neměřitelný v jednotkách našeho pozemského času. Očistec nemá nic z rozměru fyzikálního času a určování času v očistci, pomocí pozemského času (mluvit např. o třech či pěti hodinách strávených v očistci) nedává velký smysl, i když je třeba přiznat, že při srovnání ilustruje jistou škálu utrpení. Z tohoto důvodu Církev ustoupila od specifikování dnů nebo let odpustků a nyní je rozděluje na úplné a částečné.
Nemocný kněz se chtěl vrátit na zem, aby vykonal své pokání rychleji, nebo spíše ve snesitelnějším časoprostoru. Objevily se však i různé reakce, vyplývající z poněkud jiných motivů.
V legendě o vzkříšení Petra svatým Stanislavem čteme, že když bylo po všem, světec se
zeptal vzkříšeného nebožtíka, jestli by nechtěl strávit ještě několik let na zemi. Petr překvapivě nechtěl. Proč? Protože se raději vrátil do očistce a snášel dlouhodobé mučení na místě, kde už není možné hřešit, než vést život na zemi a vystavovat se možnému zatracení. Požádal jen svatého Stanislava o zkrácení jeho muk, aby se mohl spíše těšit z věčného štěstí. Proto se na čas strávený v očistci můžeme dívat i z této perspektivy.
Když uvažujeme o čase v očistci, přichází na mysl další otázka:
Co určuje, jak dlouho musí duše zůstat v očistci?
Opět existuje několik odpovědí. Zdravý rozum je nepochybně ovlivněn počtem a specifickou závažností nelitovaných hříchů. Ale nejen tím. Je možné, že očistec zažíváme (a z hlediska „místa“ v něm i setrváme), zatímco následky našich hříchů trvají na tomto světě. To je zajímavá myšlenka.
Každý hřích postihuje nejen hříšníka samotného, ale i jeho bližní – narušuje specifickou „ekologii Boží lásky“, vztah hříšníka k Bohu a lidem.
„Vina, která mě pronásleduje, zůstává mou součástí, zasahuje do mě, dává mi pocítit čas, kdy kvůli mně trpí jiný člověk velmi skutečným způsobem“ – napsal o. kardinál Josef Ratzinger.
Další myšlenkou je, že
kromě tíhy neodčiněných hříchů je trvání očistného procesu určeno „intenzitou lásky k Bohu v okamžiku, kdy duše překročí práh věčnosti“. K takovému mimořádně poutavému závěru dospěla vizionářka z Fatimy, sestra Lucie, když intenzivně přemýšlela nad slovy Marie, že její přítelkyně Amélie zůstane v očistci až do skončení světa…
Zdroj - kniha: Henryk Bejda,
Očistec je skutočný!
Kniha má imprimatur. Z poľštiny přeložil Martin Handzuš – administrátor skupiny
Verím v Očistec a modlím sa za duše. | Facebook
– pokud se chcete dozvědět víc o očistci a pomoci duším, přidejte se do skupiny
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek ze 4. 3. 2024 naleznete
zde.