Mnozí si mohou klást otázku, proč někteří z nás vynaložili tolik energie na to, aby v Parlamentu ČR tzv. Istanbulská úmluva (celým názvem „Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí“) neprošla, aby byla zamítnuta. Přeci násilí na ženách a domácí násilí jsou zlé, pak tedy jejich prevence a boj proti nim jsou dobré, no ne?
Na tuto logickou otázku či námitku je jen jedna jasná, zřejmá, srozumitelná a zároveň pravdivá odpověď. Představte si, že vám někdo naservíruje jídlo. Velice dobré, chutné a zdravé jídlo. Předkrm,
polévku, hlavní chod i dezert. A v nich jsou kapky jedu, cyankali a arzen. Vy to víte. Sníte to chutné, vonící, lahodné jídlo?
To je Istanbulská úmluva. Mnoho bezkonfliktních a užitečných pasáží – jež jsou ale už nyní obsaženy v českém právním řádu a ve státní politice. A pak několik kapek jedu.
Ukažme si ty kapky jedu. Nejdřív v textu úmluvy, pak v procesu, jak byla navržena a k čemu by vedla, a nakonec pár poučení z jejího zamítnutí.
Text
Článek 3(c) úmluvy zavádí pojem „gender“, který v českém právu není. České právo zná kategorie muž / žena, tj. pohlaví, zná i kategorie věku – dítě (do 15 let), mladistvý neboli nezletilý (15–18 let),
a dospělý neboli plnoletý (18 a více let). Nezná však kategorii „gender“ (někdy se nepřesně překládá jako rod). Jenže gender není podle tohoto článku úmluvy objektivní kategorie, není to pohlaví mužské nebo ženské, nýbrž je to umělý společenský konstrukt: „gender znamená společensky vytvořené role, chování, aktivity a vlastnosti, jež daná společnost považuje za vhodné pro muže a ženy.“ Není-li gender objektivní kategorie, otvírá se tak cesta k tomu, že každý si může svůj gender definovat a určit sám – a pak společnost, včetně rodičů u svých dětí to musí respektovat. Jinými slovy, je to cesta k tzv. trans–genderu, kdy muži se pouhým prohlášením mohou vydávat za ženy a ženy za muže. V posledku to může vést k tomu – a v některých západních zemích, např. v Kanadě, to už vedlo –, že
děti a nezletilí jsou odebíráni (adoptivním) rodičům, kteří nerespektují jejich „gender“.
Článek 12(1) úmluvy zavazuje státy, jež ji ratifikovaly, „podporovat změny společenských a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vykořenit předsudky, zvyky, tradice a jiné praktiky, jež jsou založeny na myšlence méněcennosti žen, anebo na stereotypních rolích pro ženy a muže.“ Všimněte si, tedy nejen těch, které sugerují méněcennost žen, ale i těch, které jsou stereotypní.
Co to však znamená stereotypní? Ty, které jsou v dané společnosti většinové, či většinově přijímané. To je stereotyp. Může být špatný, ale taky i dobrý a správný. Stereotyp sám o sobě neříká, jestli
je správný nebo špatný; je jen většinově sdílený.
Proč by ale měl stát bojovat proti většinovým názorům a postojům ve vlastní společnosti? Proč by se je měl snažit „vykořenit“? Proč jít do politické války proti svým vlastním lidem a jejich sentimentům? To nemá nic jiného a lepšího na práci?
Stereotypem může být např. to, že „holčičky se stanou maminkami a kluci tatínky“. Můžete si to myslet, můžete s tím nesouhlasit, jak je jen libo, jsme svobodná země. Nikdo se nemusí stát maminkou či tatínkem, režim nikoho k tomu donucovací silou státu nenutí; ale proč by proti tomuto názoru a sentimentu měl coby jako stereotypu bojovat? To nedává žádný smysl.
Již tyto dva toxické články 3(c) a 12(1) jsou dostatečným důvodem úmluvu odmítnout. Ale pak jsou tam i další pasáže typu, že muži v historii uplatňovali násilí s cílem podřídit si ženy, proto je nutné každé násilí na ženě chápat genderově. – V tom je ale dvounásobný problém: (A) úmluva propaguje
a rozšiřuje stereotypní pohled na muže, že jsou potenciálními pachateli násilí.
Kde je presumpce neviny? Kde je uznání role mužů–gentlemanů, kteří se raději obětují a zahynou, aby ženy a děti přežily, jako tehdy v roce 1912 na Titanicu a mnohokrát v dějinách? A potom (B),
není to pravda; je nepravdivým tvrzením, že každé násilí na ženách je nutné chápat genderově: když zločinec srazí babičku či dědečka k zemi, aby jim ukradl mobil či peněženku, není to kvůli jejich „genderu“ (ať už je to cokoli) nebo pohlaví, nýbrž proto, že jsou staří a slabí, pro zločince a predátora snadnou kořistí, a on je chce okrást.
Proces
V této podobě by Istanbulská úmluva
neprošla v žádném parlamentu žádné
evropské země; všude by ji pozměňovací
návrhy poslanců změnily a největší výše
zmíněné šílenosti z ní vypustily. A její
autoři to věděli, a proto ji připravili jako
„lidsko–právní“ úmluvu Rady Evropy.
Do textu vložili svůj maximalistický radikální program a doufali, že poslanci
evropských parlamentů se proti ní neodváží hlasovat – byli by hned obviněni, že
hlasují proti „lidským právům“ a za „násilí na ženách“. Tento nátlak byl vyvíjen
i na naše poslance a senátory. Naštěstí
senátorky a senátoři – většina z nich –
tomuto nátlaku a (ne)morálně–psychologickému vydírání nepodlehla. Zvažovali text meritorně, věcně, a shledali ho
defektním.
Takto mají být hodnoceny mezinárodní úmluvy, věcně a bez zastrašování.
Nemáme žádnou povinnost nové návrhy přijat, ale když je jednou přijmeme
a schválíme, máme je povinnost dodržovat. Proto schvalování nových mezinárodních úmluv nemá být rutinou
či formalitou, nýbrž velice závažným
a důkladným procesem zvažování kladů
a záporů.
Kdybychom úmluvu schválili, buzeroval by Českou republiku nikým nevolený výbor úředníků a aktivistů Rady
Evropy nazvaný GREVIO.
Ten například buzeruje Polsko (které schválilo Istanbulskú úmluvu v roce
2015 ještě za předchozí vlády Občanské
platformy) za to, že v rodinné politice
stále považuje rodinu za optimální a státní podpory hodný model soužití – a nikoli cíl rovnosti žen a mužů. (Jako kdyby
rodina byla proti rovnosti žen a mužů, či
s ní neslučitelná, ale u těchto fanatiků zůstává rozum stát.)
V neposlední řadě by schválení
úmluvy znamenalo vytvoření penězovodu z peněz nás, všech daňových poplatníků, organizacím, které jakože „bojují“
proti násilí na ženách. Chtěly se prostě
přisát na státní rozpočet a z něho týt.
Proto tak neúnavně volaly po její ratifikaci. „Za vším hledej peníze“ neplatí
vždy stoprocentně, ale v mnoha případech minimálně osmdesátiprocentně.
Poučení
V mnoha zemích, které Istanbulskou
úmluvu schválily, např. v Británii, Francii, Německu či Švédsku, se situace žen
pokud jde o násilí na nich či domácí
násilí po jejím schválení nezlepšila, ale
naopak zhoršila. Nikoli však v důsledku
Istanbulské úmluvy, ale jí navzdory, to je
nutno přiznat; ukázala se totiž být v této
záležitosti irelevantní: to násilí na ženách
a jeho páchání totiž vzrostlo ze strany
mužů imigrantského původu a islámského vyznání. Vůči tomuto typu násilí je
Istanbulská úmluva irelevantní a bezzubá. Neřeší ten nejpalčivější problém násilí na ženách, který se současné Evropy
týká.
Když ministr spojí svou kariéru
s přijetím konkrétního zákona coby
svou politickou prioritou a parlament
mu ten návrh zákona odmítne a nepřijme ho, slušnost ministrovi káže, aby podal demisi. Pokud ji nepodá, odvolá ho
premiér.
Zmocněnkyně vlády pro lidská práva paní Klára Šimáčková Laurenčíková
spojila svou funkci s vehementním prosazováním Istanbulské úmluvy; lobovala
za ni, jako kdyby na to byla najata. Lid
této země přes své zvolené senátorky
a senátory měl však na tuto otázku jiný
názor a bylo by tedy od ní slušné, kdyby
na svou funkci rezignovala. Na co čeká?
Senátorky a senátoři splnili svou
ústavní povinnost. O úmluvě diskutovali
podrobně a mnohokrát. Pak o ní hlasovali. Většina z nich ji odmítla. To je demokracie a zaplať pámbů za ni.
Britský politik a státník lord Falkland
kdysi řekl: „Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.“ Málo lidí si uvědomuje, že
mnohem důležitější, hodnotnější a potřebnější než schválit zákony dobré, je
zabránit přijetí těch zákonů špatných.
Já osobně se těším na politiky, kteří prohlásí: „nepřicházím, abych schválil zákony nové, ale přicházím, abych zabránil
schválení těch špatných“ – a potom ten
slib i dodrží. Na příchod politiků takových se těším.
MUDr. Roman Joch
publicista, politický komentátor a překladatel
Převzato z časopisu MONITOR č. 4/2024, str. 11-12
Časopis v pdf naleznete
zde.
