„Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10, 45)
Pán Ježíš v tomto verši sám vysvětluje, jak máme chápat, proč přišel na tento svět. On, který je všemohoucí, věčný Bůh, nepřišel, aby zde zažíval nějaké výhody spojené se svým postavením a mocí, ale ukazuje, že z pohledu Božího je užitečnější sloužit. Jak snadno můžeme upadnout do falešné iluze, kdy toužíme, abychom byli obskakováni, uznáváni a aby se nám sloužilo a ne naopak. Jak snadno se dá upadnout do postoje, který měli první andělé, a který se dá vystihnout latinskými slovy: non serviam – nebudu sloužit.
Pán Ježíš přišel přesně s opačným postojem než tito první andělé: chci sloužit, chci naplnit Otcův plán. A právě tím, že Otcův plán naplnil beze zbytku, oslavil svého Otce a také sebe. Sám nám svým příkladem ukazuje, že právě v tomto smýšlení a konání ho máme následovat. Jde o vnitřní nastavení. Máme zapracovat na tom, abychom chtěli být těmi, kdo druhým slouží a kdo nečekají, že se bude sloužit jim.
Není to úplně snadné, vždyť naše lidská přirozenost zasažena následky prvotního hříchu má sklon raději si nechat sloužit, než službu poskytovat. Někteří by i druhým sloužili, ale mají obavu, aby to snad někdo nezneužíval, že by po nich chtěl víc než je třeba. Zde ale platí, že raději chybovat ve velkorysé, ochotné službě než v neochotě nabídnout sebe sloužit. Vzorem nám může být Panna Maria, která sama sebe už charakterizovala podobně jako později její Syn: „Jsem služebnice Páně.“ Lk 1,38
