„Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Lk 5,8
Zvláštní je, že Bůh si vybírá ke svým záměrům nejraději ty, kteří jsou i ve svých očích slabí a hříšní. Dokonce se říká, že první projev působení Ducha Svatého člověka vede k tomu, aby si uvědomil svoji vlastní hříšnost.
Někteří, kteří se v tom neorientují si ve chvíli, kdy si uvědomí svůj vlastní hřích myslí, že už je Bůh odvrhne, a že s nimi skončí veškerou spolupráci. Tak na tom byl i Petr, který se domníval, že pro svou hříšnost není naprosto vhodný, aby setrval v blízkosti Pána Ježíše. Dotklo se ho vědomí, že v Ježíši Kristu rozpoznal Nejvýš Svatého Božího Syna. Bůh je skutečně Svatý a stejně tak to platí i o vtěleném Božím Synu Ježíši Kristu.
Petr nebyl určitě větším hříšníkem než většina z nás. I my jsme tedy hříšníci a vědomí nedostatečnosti a nehodnosti nás pomáhá uvádět do skutečné pravdy o nás i o Bohu. Naše hříšnost pro Boha není překážkou, aby si nás mohl použít a dokonce tak velkoryse jako Petra.
Jenže není hříšnost jako hříšnost. Papež František v této souvislosti připomíná, že jsou dva druhy hříšníků: hříšníci, kteří chybují ze slabosti a vždy znovu se snaží hříchů litovat, povstat z nich a pracovat na nápravě. Ty Bůh přijímá a používá.
A pak je ještě druhý typ hříšníků a to jsou hříšníci zkažení – ti už se nesnaží z hříchu povstat, spíš hledají jak si hřích omluvit, jak druhým vysvětlit, že už takoví jsou, a že je mají druzí brát, tak jak už sami sebe berou, že takoví jsou a budou a nesnaží se o změnu. Takoví hříšníci jsou pro Pána Boha k jeho záměrům nepoužitelní a navíc tento stav je velmi nebezpečný pro jejich věčnou spásu.
Podobně jako Petr, uznávejme svoji hříšnost a bídu, ale zároveň buďme připraveni přijmout jeho velkorysé záměry i s námi.
