Proč je dnes tak málo bohoslovců? Proč jsou v Evropě i jinde zavírány semináře? Proč jsou takto prázdné i mnohé noviciáty? Že by Bůh v naší době a v našem prostředí nevolal ke kněžství a k zasvěcenému životu? Naprosto ne! Bůh i dnes povolává. Jen mnohým povolaným chybí ochota a někdy i odvaha na Boží povolání odpovědět. A někdy může být chyba v tom, že vůbec nezachytí, že jim Bůh toto povolání nabízí.
Štěstí v nalezeném povolání
Každý člověk touží po štěstí – s každým má Bůh plán a to ten pro něj nejskvělejší. Bůh sice nikomu svůj plán necpe a je připraven z něj i ustupovat a danému jedinci ponechat svobodu a nadále mu žehnat v jeho rozhodnutích, které se s jeho nabídkou rozcházejí, ale přece jen je na místě, abychom se zajímali, co se mnou Bůh zamýšlí. Nic lepšího totiž nevymyslíme. Je tedy důležité, tento Boží plán pro mě rozlišit – vždyť nikde nenajdu pro sebe víc skutečného štěstí a opravdového naplnění života, než když přijmu Boží plán se mnou. A Bůh jej chce sdělovat – a to každému. Některé Bůh ve svém plánu zve do manželství, jiné k tomu, aby naplnili svůj život jako svobodní ve světě a byli velkým darem pro druhé. Jsou však i ti, které Bůh zve ke kněžství a do zasvěceného života. Proč je tak málo lidí skutečně šťastných ve svém zvoleném povolání? Možná, že se pro ně rozhodovali bez předchozího poctivého zkoumání otázky: a chce to po mě Bůh?
Rozpoznané povolání – celoživotní jistota
Platí, že pro kněžství (dále bude sice řeč jen o kněžství, ale většina z toho se dá zobecnit i na zasvěcený život a to i pro ženy) se mohou rozhodnout ti, kdo jsou k tomu Bohem povoláni. Pokud ti, kdo jsou takto povoláni zvolí celoživotní zasvěcení se službě Bohu, pak jim v rozhodujících životních chvílích může být velkou útěchou vědomí: jsem tam, kde mě Bůh chce mít, poslouchám jeho hlas a tak si volím toto povolání. Proto ti, kdo se rozhodují pro povolání ke kněžství, musí poctivě zkoumat, promýšlet a promodlovat, zda jej Bůh na tuto cestu opravdu zve. Při tomto zkoumání platí, že čím blíž je člověk Bohu – tedy čím poctivěji vede duchovní život – tím snadněji a pravdivěji pozná, co s ním Bůh ve své lásce a prozřetelnosti zamýšlí. Samozřejmě je dobře vše pak zkonzultovat i se svým duchovním vůdcem.
Někteří se neptají, co chce Bůh
Vždy je dobře si důkladně povšimnout pohnutek, které člověka vedou k této volbě. Ta nejsprávnější pohnutka je láska Boží a odpověď na ni opět láska – její ryzost se tříbí právě v době přípravy. V dřívějších dobách se někteří rozhodovali pro zasvěcený život třeba pod vlivem představy rodičů, že takto budou vážení a že budou mít pohodlnější a zajištěný život. Je sice pravda, že rodiče to se svými dětmi myslí nejlépe, ale i dnes jsme svědky toho, že někteří rodiče směřují své děti podle svých představ, nejraději by rozhodovali za ně a už vůbec se neptají, zda to tak chce Bůh. Naštěstí to není až tak časté a většinou je respektováno, že rozhodnout se musí dítě samo a to zcela svobodně a dobrovolně. Vždy je však třeba nepřehlédnout nepravé diskvalifikující pohnutky, jako například volím si kněžství protože tím někomu něco dokážu, proti někomu tím budu bojovat, zamaskuji svoje neřešené pokrytectví apod.
Dnes nejde o zvýhodněné povolání
Navíc v těchto a podobných případech spojených s nepravým úmyslem můžeme říci „naštěstí“ ovzduší v dnešní společnosti nevnímá kněžství jako zvýhodněné povolání, ba spíš naopak. Takže až tak moc nehrozí, že by je někdo volil ze zištných důvodů s vyhlídkou společenské prestiže, výdělku, dobrého zajištění nebo snadné kariery. Spíše se dá počítat s pohrdáním skrytým nebo i zjevným a ne vždy se vstřícným přijetím. Ani není pravdivá představa pohodlného a zahálčivého života – právě naopak, jde o život plný odříkání, námahy a vnitřní sebekázně spojené s určitým stupněm askeze. Toto povolání není totiž pro ty, kdo se chtějí svatým jen zdát, ale svatým stát.
Bůh většinou povolává obyčejněji a nenápadněji
Jaké jsou tedy známky pravého povolání ke kněžství? V první řadě je třeba připomenout, že mnozí mají představu, že při takovém povolání to musí být tak jako například u sv. Pavla, když spadl před Damaškem z koně a promluvil k němu sám Pán Ježíš. To sice může být, ale je to zcela mimořádné – většinou Bůh povolává mnohem obyčejněji a nenápadněji. A protože mnozí mají představu povolání spojenou s něčím mimořádným, tak přehlédnou, že je Bůh povolává mnohem nenápadnějším a obyčejnějším způsobem. To je jedna z odpovědí na to proč dnes mnozí ani o povolání neuvažují, protože něco mimořádného, kdy by jim Bůh přímo řekl, že je zve nebo že by měli zjevení, nezažili a tichý ale jednoznačný Boží hlas v současném hluku lehce přeslechnou, protože pod pojmem povolání si představují něco neobyčejného – přímo bombastického.
Zdravý, normální a schopný studia
Známky povolání ke kněžství jsou dvojího druhu: přirozené a nadpřirozené. Po stránce přirozené jsou to dary ducha a těla, zdraví a vlohy. Čekatel duchovního stavu má být tělesně i duševně zdravý, aby mohl dobře zastávat povinnosti svého stavu. Musí mít i dostatečné vlohy, aby mohl úspěšně studovat. Zkrátka musí být normální.
Napovědět může neposkvrněné mládí prožité v čistotě
Po nadpřirozené stránce pak je třeba, aby měl adept i některé nadpřirozené dary. Mezi ně patří neposkvrněné mládí prožité v čistotě, jak dříve bylo zvykem říkat v cudnosti – to je důležitá známka povolání. Je sice možné, aby Bůh povolal někoho, kdo nežil čistě a pak se dal na pravé pokání, jak tomu například bylo u sv. Augustýna, ale tyto případy jsou spíše vzácnou výjimkou.
Zbožná náklonnost
Další nepřehlédnutelnou známkou povolání k duchovnímu životu může být někdy až nevysvětlitelná náklonnost ke zbožnosti, kněžím, zasvěceným osobám, modlitbě, setrvávání v kostele apod. Někoho duchovní stav přímo láká a přitahuje a třeba v sobě i živí představu být knězem. Jak vysvětlují učitelé duchovního života, takovýto člověk nemusí pochybovat o tom, že jej Bůh skutečně volá a nemusí už hledat další zvláštní až mimořádná potvrzení.
Stačí rozumové rozpoznání
Ještě jistější než pouhá náklonnost k duchovnímu stavu je rozumové přesvědčení, že v duchovním stavu budu Bohu věrněji sloužit a snadněji dojdu ke spáse než v jakémkoli jiném povolání. Jsou totiž i mnozí, kteří v sobě necítí žádnou zvláštní výše zmíněnou náklonnost nebo touhu po kněžství, ale rozum jej ujišťuje, že v kněžství nebude mít tolik nebezpečí a pokušení, které by mohly ohrozit jeho věčnost a že takto bude schopen Bohu sloužit věrněji a tak bude s větší jistotou směřovat ke své vlastní spáse. Též zde může být dostačující pro rozpoznání povolání nosné vědomí, že jako kněz můžu vykonat víc pro spásu svých bližních modlitbou, pokáním a dobrým příkladem než v jiném stavu. Proto je i v této souvislosti na místě nečekat na další zvláštní ujištění o povolání – toto samotné vědomí stačí a může být nosným pro celoživotní povolání ke kněžství.
Rozpoznaný Boží impulz
U některých se dá rozlišit, že zvláštní souhra okolností napovídá, že cesta k povolání je otevřená a že je to je vlastně ze strany Boží pozvání. Co může být takovou souhrou okolností? U každého něco jiného. U někoho například nečekaný rozhovor (např. papež František), úmrtí někoho blízkého, neúspěch (sv. Alfonz z Liguori), anebo naopak úspěch, ale Bůh právě zde není omezen a v životě každého, kterého hodlá povolat může působit a skutečně i působí zcela originálně. To podstatné je, že jisté události, které by jiný vůbec nedával do nějakých souvislostí a už vůbec ne jako pozvání k povolání ke kněžství, tento člověk začne pro sebe vnímat jinak. A pokud jde o skutečné povolání, pak především v modlitbě zahlédne povolávaný tuto událost v Božím světle.
Pravé povolání je od Boha a ne od pokušitele
Jistou nápovědou že jde o pravé povolání od Boha – a že nejde jen o šálení mysli, anebo pokušení ze strany pokušitele, je i to, že rozpoznané vědomí povolání, ať už je to kteréhokoli zmíněného druhu, je něčím trvalejším, i když třeba jen slabým a tichým rezonováním v srdci a ne jen jakýmsi chvilkovým zábleskem byť sebesilnějším.
Poslední slovo má biskup
Pravost kněžského povolání však nezkoumá jen čekatel, ale také Církev a ta má rozhodující slovo. V případě povolání ke kněžství jde o pohled vychovatelů bohoslovců a biskupa. Právě on rozhoduje, na koho vloží ruce a na koho ne. Biskup přihlíží jak k mravnímu a duchovnímu životu kandidáta, tak i k tomu, zda zvládl vše potřebné po stránce vědomostní. Rozhodnutí biskupa je pak pro daného bohoslovce definitivní zárukou o pravosti či nepravosti jeho povolání.
Jistota povolaných
A když je pak někdo vysvěcen na kněze, je jasné, že může odložit veškeré pochybnosti, protože Bůh měl miliony možností jeho svěcení překazit a neudělal to (podobnou jistotu může mít ten, kdo uzavřel církevní sňatek), takže ze strany Boží je zde jednoznačná odpověď skrz to, co neudělal a co dovolil (svěcení) a tím vše potvrdil. Nese to pro budoucnost jistotu, že není o čem pochybovat a přehodnocovat, protože platí, že Bůh není schizofrenní. Jeho ano je ANO a to trvalé a jeho ne je NE a to už napořád - On svou vůli nemění.
Podle knihy Cesta od P. Klemense Minaříka O.F.M. Praha 1934 zpracoval a doplnil P. Marek Dunda
