Když před Vánocemi Kongregace pro nauku víry vydala dokument umožňující žehnání lidem žijícím ve stejnopohlavních soužitích a také osobám žijícím v dvojpohlavním vztahu bez možnosti uzavřít katolický církevní sňatek, vyvolalo to bouřlivé reakce.
Z internetu víme, že afričtí biskupové, katolíci východních obřadů, polská, maďarská a třeba holandská biskupská konference uvedený dokument jasně odmítli.
Různých místních církví a biskupů, kteří zaujali obdobné stanovisko je ovšem mnohem více. V rámci naší místní církve se vcelku zákonitě začalo odvíjet vnitřní rozdělení na ty, kdo danou možnost vítají, a na ty, kdo k příslušnému směřování nejvyšší hierarchické a věroučné autority zaujímají postoj kritický, ba jednoznačně odmítavý.
Dominantní světská i rádoby katolická média navíc dávají programově prostor pouze těm, kdo praxi žehnání vítají a obhajují. Žádná diskuse, jen a jen jednostranné vymývání mozku. Člověku, který se desetiletí stavěl proti rudé totalitě, je z toho opravdu smutno, ba spíše rmutno i mdlo. Akce ovšem vyvolává reakci, a tak ti opomíjení a odsouvaní na okraj jednak ztratí poslední zbytek důvěry vůči dotyčným médiím, jednak je přestanou odebírat a určitě je nebudou číst. Chceme být svobodní a nenecháme se ohlupovat.
Jako profesor systematické teologie prožívám nynější situaci velmi bolestně a také s vědomím osobní a profesní odpovědnosti. Teolog sice pouze navrhuje, nicméně nebrat vážně hlas odborníka, je určitě nedomyšlené. Funkce teologa přestavuje také určité charisma. Sluší se připomenout, že na středověkých koncilech bývali také univerzitní mistři, jimž bylo velmi seriózně nasloucháno. Kdo nerespektuje roli a charisma toho druhého, jen těžko může počítat s tím, že jeho charisma a jeho kompetence budou respektovány.
V první řadě mne přímo uráží primitivní ohlupování.
Jakmile se zavede zvláštní obřad, při němž se bude údajně žehnat jen osobám ve vztahu, ale prý ne jejich soužití, je to opravdu čirá demagogie. Dotyčným osobám jako jedincům mohu klidně požehnat na konci mše svaté, když se žehná všem přítomným. Jakmile se odehrává samostatný obřad, osoby ve vztahu a jejich soužití nelze oddělovat. Na pozorovatele takovéhoto prý neliturgického slavení to nevyhnutelně působí nejenom jako žehnání, ale přímo jako církevní legitimizace příslušnému soužití.
Nositelem neomylnosti ve výkladu zjevení je církev jako celek. Papež a biskupové jsou pouze kvalifikovanými svědky víry Božího lidu jako celku, nikoli majiteli ortodoxie, kteří si mohou s našimi mozky dělat, co se jim zlíbí. Dokument Mezinárodní teologické komise
Sensus fidei v životě církve hovoří velmi jasně, když se zde tvrdí, že mezi magisteriem a Božím lidem normálně nastává situace souladu, kdy v obou složkách církve působí Duch svatý, a tak nastává podivuhodné vydechování Ducha z jedněch i druhých (
conspiratio). K tomu zcela zřetelně v případě dokumentu Kongregace víry nedošlo. Naproti tomu jsme svědky velmi vážné schizmatické situace.
Ačkoli dokument Kongregace i stanovisko naší ČBK hovoří jen o žehnání osobám ve vztahu, je jasné, že
se jedná o první krok na cestě vedoucí k udělování svátosti manželství stejnopohlavním párům. Starokatolická církev v některých zemích a anglikánská církev už to dělají. Církevní představitelé se dušují, že nic takového nenastane. Jenomže co platí dnes, nemusí platit za nějaký ten rok. Tam, kde chybí jasný a pevný názorový postoj, moudrý a opatrný člověk bude jen těžko investovat svou bezbřehou důvěru. Nositele církevních úřadů budeme respektovat. Nicméně i papežové, kardinálové, biskupové a kněží si úctu a důvěru musí zasluhovat stejně jako každý jiný člověk. Ani Hospodin mi nemůže nařídit, ke komu mám mít lidskou důvěru a koho si mám jako osoby vážit. Mýlí se ten, kdo se domnívá, že se může vyjadřovat k čemukoli, aniž by tím neprojevoval, kým a čím je. Demagogické ohlupování a stanovisko kam vítr, tam plášť, jsou zpravidla velmi snadno čitelná a v soudné mysli adresáta dotyčných výplodů úctu a důvěru k jejich autorům jistě neprobudí.
Ano,
nejsem za jedno s těmito požehnáními. To však neznamená, že bych upadal do nenávisti a zášti. Rozhodně neodmítnu zpověď a ostatní svátosti lidem, kteří se nacházejí v podobných situacích, pokud projevují náležitou dispozici, víru a pokoru. Máme nenávidět hřích, nikoli hříšníka. Za mnohé dotyční lidé tak docela nemohou, a proto se sluší je respektovat a – nakolik je to možné – také jim pomáhat.
Žehnat jejich soužití ale nemohu, protože je to v křiklavém rozporu se svědectvím Písma, s celou dvoutisíciletou tradicí mé církve i s mým svědomím.
Nechci hledět úkosem ani na ty, kdo danou praxi akceptují. Chápu, že chtějí pomáhat a že jejich motivace je ušlechtilá. Není však podle mne docela domyšlená. Byl bych velmi rád, kdyby naši pokrokáři dokázali zaujímat obdobně tolerantní postoj vůči nám, kterým jde o věrnost Zjevení a Tradici. I to je totiž nefalšovaná služba člověku, i to je láska, ovšem nikoli pouze vůči lidem, nýbrž také vůči našemu jedinému Pánu.
Jediný způsob, jak důstojně existovat v dějinách, je věrnost vlastní identitě. Ta je jakoby duší těla církve. Jakmile ono tělo ztratí svou identitu – duši, není nesnadné uhodnout, že je to proces vedoucí ke smrti.
Nyní se pokusím v několika bodech nastínit řešení situace, v níž se nacházíme. Je to řešení, k němuž jsem po několika probdělých nocích dospěl a nabízím ho jako určité východisko i pro ostatní. Již v prvních lednových dnech jsem následující řešení nabídl některý médiím, ale nikdo se se mnou vůbec nebavil. Tedy bylo mi odepsáno, že redaktor se ozve, nu a nikdo nezatelefonoval. Rozeslal jsem proto tedy daný elaborát mailem přátelům a ti v jeho rozšiřování pokračovali. Několik kněží a řeholníků mi dalo najevo, že následující myšlenkový postup vnímají pozitivně a hlavně že se po jeho přijetí v jejich srdcích rozhostil pokoj.
1) Žehnání je určitá forma prosby adresované Bohu, případně vzývání jeho jména, ba také vypovídání v jeho jménu.
Nelze žehnat tomu, co je mravně špatné, případně pochybné. Takovéto požehnání by bylo vážným hříchem proti druhému přikázání. Dokladem toho, že dané vědomí má i většinová společnost, je nabíledni. Mnohokrát jsme například museli čelit obvinění, že za první světové války se údajně žehnalo smrtonosným zbraním. Tím nechci tvrdit, že k takové věci došlo. Jde pouze o to, že žehnání mravně špatným věcem je i pro nevěřícího nepřípustné.
2) Pokud by někdo namítal, že po mši žehnáme všem, je třeba mu odpovědět následovně.
Úmyslem duchovního je žehnat k dobru. Pokud by někdo z příjemců chtěl takové požehnání obracet směrem k mravně nedobrému, je to jeho hřích. V takovémto případě svátostina ztrácí svou účinnost, protože působí pouze na základě dispozice příjemce.
3) Nyní dospíváme k identifikaci jádra sporu.
Je soužití stejnopohlavních párů, případně iregulérní soužití různopohlavních párů mravně pozitivní, morálně pochybné, anebo mravně neakceptovatelné? Ani profánní věda zde není s to dát jednoznačnou odpověď. Jednotlivce žijící v takové situaci lze chápat, projevovat jim milosrdenství, na čemž se shodneme. Pokud jde o žehnání jejich soužití, je situace evidentně rozpolcená. Navíc platí, že spravedlnost sice velí měřit všem stejně, zároveň ale každý případ je originální.
4)
Nyní hovoříme na subjektivní rovině lidského a kněžského svědomí.
Ten, kdo je vnitřně přesvědčen, že taková soužití jsou bezpečně mravně pozitivní, může jim udělovat požehnání, aniž by se příčil svému svědomí a subjektivně se dopouštěl vážného provinění proti druhému přikázání.
Ovšem ten, kdo taková soužití vnitřně pokládá za mravně nezdravá, anebo alespoň mravní status takových soužití vnímá jako pochybný, dotyčná požehnání udělovat nemůže a nesmí, protože by se tak subjektivně dostával do vážného rozporu se svým svědomím a proviňoval by se vědomě a velmi vážně proti druhému přikázání.
5) Autorita svědomí, jako Božího hlasu v srdci člověka, je zakotvena v Novém zákoně a představuje trvalou nauku církve.
Žádná světská, ani církevní autorita nemá právo potlačovat svědomí a nutit člověka k hříchu. Z uvedeného důvodu kněze v jeho postoji nemůže zviklat ani názor komunity, v níž předsedá bohoslužbám. Příslušný dokument Kongregace pro nauku víry také nikomu žehnat takovým soužitím nenařizuje, pouze to umožňuje. Z uvedeného důvodu platí, že
kněz, který tak kvůli svému svědomí činit nemůže, se formálně nedostává do rozporu se Svatým stolcem.
Papež proto nemá právo nazývat takové osoby nelichotivými přízvisky jako: gnostikové, lidé bez lásky, ideologicky myslící lidé a tak dále. Jeho úkolem je sjednocovat, a nikoli rozdělovat. Inu bezbřehá láska ke kdekomu a kdečemu nebývá provázena konkrétní láskou a úctou k vlastním spolubratrům a spolusestrám. Hanlivé nálepkování osob s jiným názorem je mimochodem zrůdná technologie, kterou dobře známe z dob rudé totality.
6) Jednota církve není názorová uniformita. Z uvedeného důvodu
ti, kdo jsou pevně přesvědčeni o mravní pozitivitě stejnopohlavních soužití i oněch iregulérních různopohlavních, subjektivně, nehřeší, když takovým záležitostem podle církevních směrnic žehnají. Nikdo je proto také nesmí označovat za heretiky, i když s jejich praxí vnitřně nesouzní. Kdo chce, aby byla respektována svoboda jeho vlastního svědomí a jeho vlastní charizma smyslu pro víru, musí tentýž respekt poskytovat svědomí toho druhého.
Mějme tady úctu jedni k druhým a zejména ke svědomí toho názorově odlišného. Uchovejme si jednotu v bratrské lásce a nikoho v této věci k ničemu nenuťme. To však neznamená, že by měla ustat korektně vedená diskuse mezi oběma názorovými skupinami, která bude sporem na objektivní rovině mravního zákona.
7) Sluší se ještě podotknout, že tam, kde jde o velmi vážné záležitosti, musíme být navýsost opatrní. Například při pochybnosti, zda byl udělen křest, musíme ho udělit podmínečně znovu, neboť jde o spásu dotyčné osoby.
Není-li tedy vyjasněno, zda soužití stejnopohlavních párů je z vědeckého a zejména církevního hlediska mravně zcela nezávadné, pak to ukazuje jednoznačně k tomu, abychom se podobných žehnání vyvarovali. Zkrátka a dobře, ten, kdo takto nežehná, subjektivně a objektivně nehřeší. Naproti tomu, kdo taková požehnání uděluje, možná nehřeší subjektivně, nicméně objektivně může opravdu velmi vážně přestupovat Boží zákon.
Jsem velmi rád, že se nalezl prostor, kde toto odborné a fundované stanovisko mohlo být zveřejněno. Mé odborné i kněžské svědomí díky tomu cítí velkou úlevu, protože jsem dostál své povinnosti. Působnost předložených myšlenek je na působení Ducha svatého v srdcích bratří a sester v Kristu.
Prof. Ctirad Václav Pospíšil, Th.D.,
korespondent MPMA
Převzato z
https://katolickenoviny.cz/2024/02/
