Prožila jsem velice hezkou obnovu exercičního typu - D.O.E.T. - a tak bych se s vámi o tuto radost chtěla podělit, píše jedna z účastnic.
Byla jsem nedávno poprvé na vícedenních exerciciích ve Vranově nad Dyjí. Bylo nás sedm žen a bylo o nás velice hezky postaráno po všech stránkách - tzn. člověk nemusí řešit co uvaří, co zařídí, apod. ale také že se může odpoutat od jakýchkoliv zpráv, především negativních ve světě na internetu, dokonce nesleduje ani počasí, a to je na tom to krásné. Že se může soustředit v těchto dnech jen na Pána Boha a co mu chce On říct, zažít hezké společenství a sdílení na počátku a na konci duchovní obnovy (protože mlčení, silencium je opravdu požehnáním).
Může zakoušet Pána v hezkém okolí Vranova i u různých zastavení u křížů či kapliček, kdy si může uvědomit, že je poutníkem na této zemi.
Také to, že má mile připravenou snídani či oběd nebo kávu, to je také něco tak hezkého a obětavého, doprovázení místních zpěvem a kytarou při společné Křížové cestě nebo při mši svaté pro nás maminky a především vedení knězem těchto exercicií, když při duchovní obnově spolupracuje s Duchem Svatým. To bylo v tom všem velmi znát, když člověk o věcech přemýšlí, chce zajet tzv. na hlubinu srdce do míst pokoje, kde Bůh sídlí, a to, jak chce dál pokračovat v životě, co vnímat jako to stěžejní, na čem na sobě pracovat. Tak vnímá člověk toto vanutí Ducha Svatého. A za to jsem moc vděčná, že jsem to mohla prožít v takové plnosti, Bohu i všem, kteří v tomto kraji dělají tolik obětavého a hezkého pro druhé.
Říkám si, když člověk zažije něco tak požehnaného, oč krásnější bude jednou Boží království na věčnosti v celé jeho plnosti. Myslím, že je nač se těšit. Jen po těch exerciciích mám pocit, že se vracím z hory Tábor, do všedního života a je třeba si ty prožité chvíle s Pánem a druhými nenechat vzít a uvádět je více do každodenních okamžiků a učit se stále růst v lásce k Bohu, k druhým a sobě, protože v tom můžeme růst stále. A v tom je ta pravá radost.
Bohu díky.
