Zamyšlení nad evangeliem 6. neděle v mezidobí.
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.
Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš - jim na svědectví."
On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad.(Mk 1,40-45)
Slyší-li člověk dneška tento evangelní příběh, bude mít nejspíš dojem, že zde jde o uzdravení, tedy o nabytí zdraví, které dotyčnému umožnilo návrat do plného lidského života. Je to jistě také pravda, ale zdaleka ne pravda celá. Ježíšovo poslání by tak bylo viděno jen velmi povrchně. Právem se zdůrazňuje, že Ježíš nebyl lhostejný k utrpení lidí a že různá utrpení způsobená nemocemi odstraňoval a rozhodně nevedl lidi k tomu, aby si v nich libovali. Jenže očištění od malomocenství mělo v Izraeli poněkud jiný význam.
V prvé řadě bylo tomuto člověku pomoženo v nemoci, se kterou si nikdo vcelku nevěděl rady. Byla to pomoc v lidské bezmoci. A nejen to. Bylo zde pomoženo člověku, který byl pro onemocnění vyřazen ze společenství lidu smlouvy, Izraele, a navíc byl vyřazen z bohoslužebného společenství.
Tento nemocný a vyřazený člověk přichází k Ježíši dvojnásobně dobrým způsobem. Jednak s velkou vírou, dalo by se říci s naprostou důvěrou, a dále bez jakýchkoliv nároků. To vše je vyjádřeno větou: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Vše závisí na Ježíši a vše záleží na jeho rozhodnutí. A o jeho moci není pochyb.
Člověk dneška, tak toužící po zdraví, může být takovýmto příběhem nadšen. A říká si možná: „Tohle bych potřeboval, tohle zkusím!“ Ale nemusí se setkat s úspěchem. Protože mu může jít jen o jeho zdraví. Snad zřejmější paralelou bude i pro dnešek paralela s odpuštěním. Hřích je něco, s čím můžeme sami dělat tak málo, jak málo mohli Ježíšovi současníci něco udělat s malomocenstvím. S hříchy ovšem člověk může žít – tak jako s malomocenstvím. Tedy s omezenými možnostmi a v horších případech vyřazen ze společenství lidu smlouvy.
Ježíš zde znamená pomoc. On je silnější než hřích a svým odpuštěním vrací člověka do společenství Božího lidu, uschopňuje ho plně k bohoslužbě, zastavuje rozkladný proces v jeho nitru. Odpuštění ovšem znamená ještě víc než uzdravení malomocného. Je to také rozvinutí zdraví, začátek rozvoje života. Otevření dveří, za kterými je i nová země, v níž jsme ještě nebyli. A v každém případě osvobození.
Setkání s odpouštějícím Ježíšem je reálné. Je to zkušenost, kterou může každý udělat. Nezapomeňme, že malomocný nevykonal jen nějaký očišťovací rituál, ale osobně a s nasazením plné víry se setkal s Ježíšem. Jen takovýto postoj vůči Ježíšovi znamená i pro nás plné odpuštění. Vykonání svátosti pokání jakožto naučeného obřadu, bez osobní víry, bez osobní důvěry vůči Ježíši, bez setkání s ním, je opravdu něčím jiným. A proto také nese jiné ovoce.