Na neděli 11. února 2024 připadá už 32. světový den nemocných. Při této příležitosti přinášíme poselství svatého otce Františka...
„Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18). Bůh, který je láska, na počátku stvořil člověka pro
společenství a vepsal do jeho bytí přirozenou schopnost navazovat vztahy. Náš život, utvářený
k obrazu Trojice, je tedy povolán k tomu, aby se naplňoval v dynamice vztahů, přátelství a vzájemné lásky. Jsme stvořeni k tomu, abychom přebývali spolu, a nezůstávali samotní. A právě proto, že tento záměr společenství je tak hluboce vepsán do lidského srdce, zkušenost opuštěnosti a osamělosti nás děsí a je bolestná či přímo nelidská. Ještě víc se to projevuje v období slabosti, nejistoty a neurčitosti, které je často způsobeno nástupem nějaké vážné nemoci.
Mám na mysli například ty, kdo byli strašlivě osamělí během pandemie covidu-19: pacienty,
kteří nemohli přijímat návštěvy, ale také zdravotní sestry, lékaře a pomocný personál; všichni byli
přepracovaní a uzavření na izolačních odděleních. A samozřejmě nesmíme zapomínat ani na ty, kdo
museli čelit hodině smrti v osamění, sice v péči zdravotnického personálu, ale daleko od svých rodin.
Zároveň se zármutkem sdílím těžký úděl a osamělost těch, kteří se kvůli válce a jejím
tragickým následkům ocitli bez podpory a pomoci. Válka je nejstrašnější ze sociálních nemocí a
nejzranitelnější lidé za ni platí tu nejvyšší cenu.
Je však třeba zdůraznit, že i v zemích, které se těší míru a disponují bohatšími zdroji, často lidé
prožívají období stáří a nemoci v osamělosti, a někdy dokonce i v opuštěnosti. Tato smutná skutečnost je především důsledkem kultury individualismu, jež vyzdvihuje výkon za každou cenu a pěstuje mýtus efektivity, přičemž se stává lhostejnou, a dokonce bezohlednou, když lidé již nemají dost sil, aby s ní drželi krok. Stává se pak kulturou odhazování, v níž „lidé už nejsou považováni za prvořadou hodnotu, o kterou je třeba pečovat a chránit ji, zejména jsou-li chudí a postižení, ‚dosud neužiteční' – jako nenarozené děti – nebo ‚už k nepotřebě' – jako staří lidé“. Tato logika bohužel prostupuje i některými politickými rozhodnutími, která nestavějí do popředí důstojnost lidské osoby a její potřeby a ne vždy upřednostňují strategie a prostředky nezbytné k tomu, aby se každému člověku zaručilo základní právo na zdraví a na přístup k péči. Opuštěnost zranitelných lidí a jejich osamělost zároveň narůstají i tím, že se péče omezuje pouze na zdravotnické služby, aniž by byly rozumně doprovázeny „terapeutickým spojenectvím" mezi lékaři, pacienty a rodinnými příslušníky.
Je dobré si znovu vyslechnout biblické slovo „Není dobré, aby člověk byl sám!“. Bůh ho
vyslovuje na samém počátku stvoření a odhaluje nám tak opravdový smysl svého plánu s lidstvem, ale zároveň i smrtící ránu hříchu, který se projevuje tak, že vyvolává podezřívání, roztržky, rozdělení, a tedy izolaci. Postihuje člověka ve všech jeho vztazích: s Bohem, se sebou samým, s druhými lidmi i se stvořením. Takováto izolace způsobuje, že ztrácíme smysl života, připravuje nás o radost z lásky a zapříčiňuje, že ve všech rozhodujících životních etapách prožíváme tísnivý pocit osamělosti.
Bratři a sestry, tou první péčí, kterou v nemoci potřebujeme, je blízkost plná soucitu a něhy.
Proto péče o nemocného znamená především péči o jeho vztahy, o všechny jeho vztahy: s Bohem,
s druhými lidmi – s rodinou, přáteli, zdravotnickými pracovníky –, se stvořením a se sebou samým. Je to možné? Ano, je to možné a my všichni jsme povoláni, abychom se k tomu zavázali. Podívejme se na obraz milosrdného Samaritána (srov. Lk 10,25–37), na jeho schopnost zpomalit své tempo a stát se bližním, na něhu, s níž mírní rány svého trpícího bratra.
Pamatujme na tuto ústřední pravdu svého života: přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal,
jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství. Tento rozměr našeho bytí nás
posiluje zejména v dobách nemoci a křehkosti a je první formou léčby, kterou si musíme všichni
společně osvojit, abychom uzdravovali nemoci společnosti, v níž žijeme.
Vám, kteří prožíváte nemoc, ať už přechodnou nebo chronickou, bych rád řekl: Nestyďte se za
svou touhu po blízkosti a něžnosti! Neskrývejte ji a nikdy si nemyslete, že jste pro druhé přítěží. Stav nemoci nás všechny vybízí k tomu, abychom krotili přehnaný rytmus, v němž jsme pohrouženi,
a znovu nacházeli sami sebe.
V této změně epochy, v níž žijeme, jsme zejména my křesťané povoláni k tomu, abychom si
osvojili Ježíšův soucitný pohled. Pečujme o ty, kdo trpí a jsou osamoceni, možná odstrčeni na okraj
společnosti a odvrženi. Vzájemnou láskou, kterou nám Kristus Pán dává v modlitbě, zejména
v eucharistii, hojme rány osamělosti a izolace. Tak budeme spolupracovat na potírání kultury
individualismu, lhostejnosti a odhazování a budeme napomáhat růstu kultury něhy a soucitu.
Nemocní, zranitelní a chudí jsou v srdci církve a musí být také středem naší lidské pozornosti a
pastorační péče. Nezapomínejme na to! A svěřme se nejsvětější Panně Marii, Uzdravení nemocných,
aby se za nás přimlouvala a pomáhala nám být tvůrci blízkosti a bratrských vztahů.
papež František
