„S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země;
ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.“ (Mk 4, 26 – 27)
V Písmu svatém se připomíná, že Pán Ježíš všechno vysvětloval, zvlášť věci, na kterých mu hodně záleželo, a které jsou náročnější pro pochopení, se snažil vysvětlit posluchačům za pomoci podobenství. Celou řadu podobenství věnoval Božímu království. Jedno z těchto podobenství zachytil pouze evangelista Marek a bývá nazýváno podobenstvím O zasetém semeni.
Takové zaseté zrno dost dlouho vůbec není vidět a ve skutečnosti není vidět už vůbec nikdy, ale přijde čas, kdy vzroste a dokonce vyroste klas, který přinese několikanásobný užitek. Vede nás to k zamyšlení nad tím, že i vše to, co konáme pro Boží království, dost dlouho může vypadat jako nenápadné a dokonce i ztrátové. V žalmu čteme:
„Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ (Ž 126, 5-6)
Proč vycházeli lidé s pláčem zasévat? Oni totiž měli už tak málo a ještě část z toho mála nesli, aby se toho vzdali k zasetí. Možná se jim vybavovaly ty placky, které z toho mohli mít a vzdali se toho pro nejistý užitek.
Stejné to může být s námi: např. máme tak málo času a ještě z něho věnovat na modlitbu? Četbu Písma? Vždyť bychom v tu chvíli mohli ten čas věnovat na něco okamžitě důležitějšího. Ale právě tak to funguje s Božím královstvím. Všechno to, co nyní obětujeme pro Boha, byť by nám to připadalo sebevíc ztrátové, všechno to se jednou bohatě zúročí. A co teprve radost člověka, který bude celou věčnost vděčný, že jsme mu pomohli dostat se do nebe. Teď to samozřejmě daný člověk vůbec takto nechápe, dokonce může být zaměřený proti víře, protože on sám nemá ponětí, o co přichází, ale pokud budeme svůj čas věnovat jeho obrácení např. modlitbou, pak radost a vděčnost takového člověka bude na věčnosti nezměrná. Buďme o tom pevně přesvědčeni.
