Jistě naše rodina není výjimkou v tom, že předchozí generace mají řadu zkušeností s modlitbou a mimořádným vyslyšením. V souvislostí s válečnou atmosférou posledních týdnů se mi vybavuje zkušenost mých předků z doby 1. světové války.
Moje prababička Marie Zahrádková rozená Dobrovolná, byla na začátku 1. světové války už vdova. Tři její synové museli narukovat do války. Zůstala doma ve Valči sama s dvěma dcerami, s Marií a s mou budoucí babičkou tehdy devatenáctiletou Cecilii a také se svou snachou a jejími dvěma malými dětmi, jejíž manžel, její syn, musel do války. Tyto čtyři se denně scházely a modlily se růženec za své drahé na bojišti. I když prababička už v roce 1915 zemřela, ostatní 3 v modlitbě pokračovaly den co den.
V roce 1918 musel rukovat ještě čtvrtý z bratří mé babičky Cecilie nejstarší Josef, který byl rovněž z Valče. Měl tam hospodu, takže byl poměrně dlouho ponechán jako ten, kdo se stará o zabezpečení obyvatel. Jeho manželka Františka, rozená Jonášová, udělala Pánu Bohu slib, že když se vrátí domů živ, postaví na své náklady kříž. Do týdne byl doma - jen s lehkým zraněním na noze.
Po válce se vrátili v pořádku i všichni tři další bratři mé babičky. Bylo to považováno přinejmenším za mimořádný jev, protože mnozí další z Valče padli, a to že se úmrtí na bojišti netýkalo naší rodiny se všeobecně přičítalo každodenní modlitbě růžence těchto žen. Dodnes stojí ve Valči na „Brandíře“ kříž, který nechala postavit manželka hospodského Josefa Zahrádky jako splnění slibu, který dala Pánu Bohu.
Když Panna Maria v Medjugorji říká, že růžencem můžeme zastavit i války, pak ani v této pohnuté době nemusíme být bezmocní, stačí se jen rozpomenout na zkušenosti našich rodů, vzít do ruky růženec, případně něco Pánu Bohu slíbit - a pak to samozřejmě také splnit.
