Úsilí o růst k ideálu čistého srdce vede k radosti z pohledu na život z Boží perspektivy. Setkávám se též s křesťany smutnými...
Mohou zde být různé příčiny jejich zarmoucení. Správný smutek vychází ze zármutku nad hříchem, ten však vede k lítosti a vyřešení skrze svátost smíření a pokud jde o smutek nad hříchem druhého, pak to má být překonáno modlitbou a obětí za něj. Neměl by tedy mít dlouhého trvání. Existují však i jiné příčiny smutku a ty mají často společný kořen, totiž že daná situace není vnímána pravdivě, jinými slovy - z Boží perspektivy.
Pozastavil bych se u jednoho možného zdroje smutku: někdo vás napomene. Člověka to může zarmoutit, ale dřív než upadne do zármutku, je třeba rozlišit: bylo napomenutí oprávněné? Pokud ano, tak Bohu díky za ně, aspoň se z toho mohu poučit a zahájit cestu k nápravě. Ten, kdo mě takto napomenul, nemůže být v mých očích vnímán jako nepřítel, ale jako dobrodinec. I když to možná řekl ne příliš vlídně, ve skutečnosti mi takto prospěl. Falešní přátelé mi totiž nevytknou mou chybu do očí, ale budou o ní mluvit za mými zády. Tedy v této variantě vůbec není třeba smutnit, ale spíš je třeba děkovat s radostí Pánu Bohu, vážit si napomínajícího a daného oprávněného napomenutí využít k osobnímu zlepšení.
Může to být však ještě druhá varianta, že ten, kdo mě napomenul, to udělal zcela neoprávněně. Vytkl mi něco, co jsem vůbec neudělal, za co nemohu, něco, v čem jsem nevinen. Tak to je ještě lepší varianta než ta první. Bůh totiž vidí moji nevinu a já mohu mít čisté svědomí. Není totiž až tak důležité, co si o mně myslí druzí, ale podstatné je, jak je to před Bohem. Zde není potřeba se nepřiměřeně hájit a bojovat proti tomu, kdo mě napomenul, ale je na místě rozpoznat tuto situaci jako Bohem nabízenou milost pokoření. Jak říká papež František: „Pokora roste právě ve chvílích pokoření.“ A víme, že právě pokora je jednou z nejdůležitějších ctností, kterou křesťan usilující o čistotu srdce potřebuje. Není to však vůbec jednoduché ve chvíli, kdy přichází milost pokoření, to takto také zpracovat. Přichází totiž pokušení falešných ohledů na druhé, kdy hrozí, že více než na růstu ctnosti pokory by nám mohlo záležet na tom, co si o nás říkají a myslí druzí.
Je třeba si to už předem zpracovat a prorozjímat, že když přijde nějaké napomenutí či výtka, není to pro nás v žádném případě důvod ke smutku, ale k tomu, abychom z toho pro sebe vytěžili duchovní zisk.