Chceme-li, aby náš modlitební život byl autentický a veden Duchem Svatým, tak musí být zakořeněn v pokoře.
Jako křesťané si možná uvědomujeme důležitost modlitby, ale ne vždy se modlíme denně. Navíc, když se modlíme, můžeme být v pokušení od Boha něco vyžadovat, místo abychom byli otevření přijmout jeho vůli pro náš život. (
Zlomit své srdce pro jeho plán.)
Abychom mohli bojovat s případnými hříšnými sklony, které můžeme mít během modlitby, je nezbytné založit svou modlitbu na pokoře.
Katechismus katolické církve vysvětluje tuto základní pravdu v jednom z prvních odstavců oddílu o modlitbě:
„Modlitba je povznešení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra.“ Odkud mluvíme ve své modlitbě? Z
výšin své pýchy a své vůle, nebo „z hlubin“ (Ž 130,1) pokorného a zkroušeného srdce? Vždyť jen ten, kdo se ponižuje, bude povýšen.
Pokora je základem modlitby. „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastnit modlit“ (Řím 8,26). Pokora je nezbytná dispozice k obdržení nezaslouženého daru modlitby: „
Člověk je Boží žebrák.“ (KKC 2559)
Pokud se modlíme z pyšného srdce, nebudeme plně otevřeni Boží milosti.
Bůh nevniká do našich srdcí a nenutí nás, abychom ho přijali. Místo toho přichází tiše a jemně klepe na dveře a čeká, až mu otevřeme.
Pouze v pokoře budeme schopni vyslyšet jeho tiché klepání a vpustit ho opravdově dovnitř do našeho srdce.
Článek přeložený z
https://aleteia.org/,
naleznete ho
zde.
