Zamyšlení nad evangeliem svátku Křtu Páně.
Jan kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým."
V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!" (Mk 1,6b-11)
JEŽÍŠOVA SOLIDARITA S ČLOVĚKEM
Kdyby při křtu Páně v Jordánu byli dnešní žurnalisté, udělali by z té události prvotřídní senzaci. Ale myslím, že i tenkrát se tato událost postarala o rozpálené debaty mezi učedníky Janovými a Ježíšovými. Tak kdo je víc, kdo je větší? Kdo koho pokřtil? Jan pokřtil Ježíše, tak to je jasné, říkali učedníci Janovi.
Nás, dnešní křesťany, už zpráva o křtu Páně nějak nerozpálí. Je to pro nás znamení, že skončila vánoční doba, že máme sklidit betlém a stromeček. Poslední zbytky vánoc, a to bývá tak zhruba vše, čím ten svátek zasáhne do našeho života.
Ale přemýšlivý člověk se snad přece jen nad dnešním evangeliem zamyslí: Co vlastně vedlo Ježíše k tomu, že se zařadil mezi hříšné kandidáty Janova křtu? Vždyť on toho opravdu neměl zapotřebí.
Odpověď je nepochybně ve větě evangelia: Když se všechen lid dával pokřtít, Ježíš se dal pokřtít spolu s lidem.
Křest Páně, to je svátek Ježíšova vyhlášení solidarity s lidmi. Postavil se do jedné řady s hříšníky.
Solidarita je pojem, který se dnes nosí. I dnešní politikové rádi vystupují z vládní limuzíny mezi lid, tisknou si s ním ruce, dávají najevo – já jsem jeden z vás, volte mě – a pak zase nastoupí do limuzíny a zmizí ve svém světě vysoké politiky.
Jenže křest Páně není jen chvilkovou akcí Ježíšovy solidárnosti s prostým, hříšným lidem. Je to orvetura, začátek vrcholné Ježíšovy solidarity s hříšným člověkem na Golgotě, sebeobětování na kříži. A tento vrcholný akt solidarity, sebeobětování, trvá pro každou generaci dál v eucharistii, v mešní oběti: Zde se v Jordáně vyhlášená solidarita projevuje se stále stejnou účinností.
Ježíšova cesta bažinou lidských selhání a špatností po boku hříšného člověka trvá dál. Církev, která by se od hříšných lidí štítivě odtahovala, to by nebyla církev Kristova. Kdyby si toto uvědomili sektáři, kteří opouštějí církev lidských hříšníků a zakládají si společenství těch dokonalých, snad by se do církve vrátili a pomáhali k nápravě uvnitř církve. Pochopili by, že kvasinky mohou být sebezdravější, nic těsto nezlepší, pokud jsou mim těsto.
Kdo se s porozuměním zadívá na Ježíše ve frontě hříšníků před Janem u brodu Jordánu, ten zatouží být také solidární s lidmi kolem sebe. Zatouží vést je svým příkladem ke křtu Kristovu.
My všichni jsme už pokřtění křtem Kristovým- většinou v dětství. Je dnes i dosti takových lidí, kteří pokřtěni sice byli, ale s náboženstvím se během dospívání neseznámili. Rodiče je nepustili do vyučování náboženství, neposlali do kostela. Ptal se tuhle jeden takový pokřtěný ateista: „Tak jaké já mám jako pokřtěný závazky vůči Bohu, když o něm nic nevím?“ A slyšel odpověď: „Příteli, pokřtění není uvalení závazků a povinností na člověka. To je naopak vyhlášení závazku Boha vůči člověku. Jako při křtu v Jordáně zněl nad Ježíšem Boží hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ –tak toto vyznání Boží lásky platí i dnes ke každému křtěnci – synu člověka – i k tobě. Bůh křtěnce neodvolatelně vyhlašuje za své milované dítě. Vyhlašuje, že při něm stojí a vždy bude stát. I když se člověk synovství Božího bude zříkat, i když o svém nebeském Otci nebude chtít nic slyšet, i tenkrát bude Otec stát ve dveřích domova – svého království – a vyhlížet návrat marnotratného syna.
Bratři, my všichni jsme pokřtěni. Jak se to na nás projevuje? Důvěrným rozhovorem s Bohem jako Otcem – modlitbou? Projevuje se to tím, že se dáváme vést Duchem Svatým? Projevuje se to tak, že se stáváme nástroji Boží lásky? Že skrze nás může Bůh ve světě působit?
Je nám dána možnost, ohromná možnost, abychom žili královský život synů a dcer Božích. Máme dnes o čem přemýšlet. A máme zač dnes Bohu děkovat.