Assisi již po desetiletí má sloužit míru mezi náboženstvími.
Za tento symbolický status
děkuje umbrijské město, které se svými cimbuřími a věžemi tak vyjímá na hoře Subasio,
svému slavnému synu, svatému
Františkovi († 1226). Pro mnoho křesťanů se stal předchůdcem
mezináboženského dialogu. Celou svou bytostí, která byla naplněna velkou úctou ke každému
stvoření, zvláště ke každé osobě bližního, a svou zářící láskyplnou důstojností, která dodnes
okouzluje lidí různého názorového zaměření, ztělesňuje současně opak každého fanatismu,
na jehož konto spadají rozmíšky mezi náboženstvími a jejich
příslušníky.
Svatý František žil ovšem
v době křesťanského středověku, čili v době velké shody
v otázkách víry, a měl tedy pramálo příležitostí k mezináboženským setkáním a rozhovorům. Přesně vzato, je jen jediná
událost, která by mohla být východiskem pro moderní rádoby patronát Chudáčka, totiž jeho vystoupení před sultánem
al-Kamilem Mohamedem al-
-Malikem. K jejich setkání došlo při 5. křížové výpravě v roce 1219 v Damiette blízko ústí
Nilu a je historiky bezpečně doloženo i v nefrantiškánských
pramenech.
Mezi slavnými Giottovými
freskami v horním chrámu baziliky svatého Františka v Assisi najdeme působivé zobrazení
tohoto setkání: na pravé straně
sedí sultán na trůně obklopen
svými dvořany a uprostřed stojí světec v působivém znázornění s jedním spolubratrem, vedle
nich hoří oheň a na levé straně
je několik mužů, kteří se dávají na útěk. Pozorovatel se může
o celé scéně informovat v Legendě Maior známé pod titulem
„Anděl šesté pečeti“ od sv. Bonaventury († 1274) o životě svatého zakladatele (IX, 8):
František plný touhy po šíření víry a po mučednické smrti se odebere s jedním průvodcem k Saracénům, kteří s bratry
nejdříve špatně nakládají, ale
pak je pustí k sultánovi. Když
se sultán ptá na důvod jejich příchodu, „dá mu Kristův služebník smělou odpověď, že je vyslali nikoliv lidé, ale nejvyšší Bůh,
aby jemu a jeho lidu ukázal cestu k Bohu a hlásal evangelium.“
Pak kázal před sultánem s takovou neohrožeností, duchovní sílou a nadšením o jednom a trojjediném Bohu a Vykupiteli lidí
Ježíši Kristu, že se zdálo, jako by se na něm vyplnilo slovo
evangelia: „Dám vám výmluvnost a moudrost, které žádný
protivník nebude schopen odolat.“ (Lk 21,15)
Na sultána jeho vystoupení zapůsobilo a prosil ho, aby
u něho zůstal. Osvícen Bohem
dal mu však Boží služebník odpověď: „Chceš-li se i se svým lidem obrátit ke Kristu, rád u tebe
zůstanu. Kdybys však měl váhat,
zda pro víru v Krista máš opustit Mohamedův zákon, pak nech
zapálit velký oheň a já do něho
vstoupím i s tvými kněžími, abys
tak mohl poznat, která víra je svatá a jistá a kterou musíš právem
přijmout.“ Jak tato, tak všechny další zkoušky ohněm, při kterých chtěl světec na Kristovo svědectví projít ohněm, ztroskotaly
na bázlivosti islámského vládce
a jeho lidí. František však odmítl dary, které mu sultán nabízel
„pro spásu své duše“ pro chudé
křesťany nebo kostely, protože
všechny peníze pokládá pouze
za břemeno, a poznal, že „semeno víry nemohlo v srdci sultána
zapustiti kořeny“.
Pokud jde o toto setkání, je
nápadná samozřejmost, s jakou
František vykonává své misijní
dílo. Moderní otázky, jako zda
muslimové a křesťané uctívají stejnou nejvyšší bytost, jsou
pro něho příliš abstraktní. Jemu jde pouze o trojjediného
Boha a Pána, který jako člověk
„nám byl podoben ve všem kromě hříchu“ (Žid 4,15), sestoupil
v chudobě do jeslí a v jehož jménu je výlučně možná spása (srov.
Sk 4,12).
Mezináboženský dialog jako takový se zde jeví velmi ubohý a má pramálo společného
se současnými akcemi, které probíhají se zcela jiným předznamenáním. Ale neměl by svatý
František posloužit jako směrodatný ukazatel pro budoucí církev, která musí být jak mírumilovná, tak silně misijní, daleko
vzdálená od bojového fanatismu stejně jako od jakéhokoliv
indiferentismu, který dnes svádí křesťanství plíživě k odpadu?
-sks- 3/2011
Překlad -lš-
Z časopisu Světlo 33/2011
Odkaz je ZDE.
