Milí naši čtenáři, poskytujeme vám přepis kázání o. Christophera Smitha o úctě ke svaté Eucharistii.
Začátkem tohoto církevního roku jsme procházeli přes advent, zkoumali jsme, kolik toho se vejde do našeho duchovního života: zpověď, úcta k Marii a kult radosti.
Chci se však zaměřit na jeden z aspektů našeho katolického života, který požívá největší pozornost, zvláště u těch, kteří opouštějí Boží stádo.
Často najdou cestu zpět právě díky tomuto jedinému daru. Je jím Eucharistie – svaté přijímání.
Koneckonců advent je příprava na příchod Slova. Právě na Vánoce se Bůh stal Tělem a přijde v době svého druhého příchodu na konci časů. A to nám připomíná skutečnost, že přítomnost Krista v tom časovém mezidobí není nikdy a nikde reálnější než ve svaté Eucharistii.
To, co děláme nyní, je ústředním bodem katolické úcty. Je jím mše. Možná teď zním jako obehraná deska, nepřicházím s originálními věcmi. Ale přivádí mě to celé k tomu, že
mše není o nás, ale o Bohu. Už jsme slyšeli milionkrát, čím je mše.
Je to obětování Ježíše jeho Otci na Kalvárii, která se znovu představuje (zpřítomňuje) v jakési rituální podobě. Tato rituální forma je dokonalým skutkem ctnosti zbožnosti. Ní vzdáváme Bohu úctu, která mu patří, a je sama o sobě dokonalá, protože je to Bůh sám v osobě Syna, který uctívá Otce.
Proto, kdykoli přijdeme na mši, a i když nedostaneme přijímání, naše účast v ní
je stále dokonalým skutkem úcty. Je to ta nejpotěšující věc, jakou můžeme kdy Bohu nabídnout, protože mu nabízíme jeho vlastního Syna. Ježíš zemřel na kříži, a tak byla oběť smíření dokončena. Proto kněz, který stojí v osobě Krista u oltáře, přijímá celý obsah hostie a kalicha, což symbolizuje završení a dokončení oběti. Víte, i kdyby bylo na mši milion lidí, kněz musí zkonzumovat hostii celou, i kdyby nikdo z nich neměl přijímat. Pokud bych po proměnění padl mrtvý, musí přijít jiný kněz, aby dokončil oběť. V této oběti symbolizuje její dokončení právě knězovo přijímání.
Znal jsem kněze, který slavil latinskou mši tady v diecézi, dostal chřipku a byl velmi nemocný, ale s radostí řekl: „
Musím odsloužit mši.“ Hned po proměnění však téměř omdlel kvůli vyčerpání z nemoci, a samozřejmě, že všichni byli rozčilení, protože padl na zem před oltářem, ale znovu vstal a řekl: „
Musím dokončit oběť. Musím ji dokončit.“ Takže bojoval se sebou, aby mohl dokončit mši a pak mohl jít domů a tam zůstal několik týdnů v posteli.
Tak důležitá je mše svatá. Bůh by nás mohl nechat tak, abychom si uctili památku oběti Kalvárie v rituálních formách, když pouze kněz přijme proměněný chléb a víno na Jeho Tělo a Krev. Ale
Pán nechce, abychom byli pouze diváky na Kalvárii. Chce, abychom se důvěrně spojili s obětí, a tak se o plody této oběti dělili ve svatém přijímání. Zamyslete se nad tím, jak je to úžasné.
Dokonce i v těch nejmenších, nekonečně malých částečkách proměněného chleba nebo v nejmenší kapce proměnného vína přijímáme celého Krista. Už s Ním nejsme sjednoceni jen symbolicky, ačkoli zůstává pod rouškou symbolu. To, co začíná na Kalvárii, není jen vzpomínka na krvavou smrt nekrvavým způsobem. Jsme přeneseni z Golgoty, ze Zeleného kopce mimo Jeruzaléma na Beránkovu svatební hostinu. Jsme transportováni do nebe, na nebeskou hostinu, kde se nebe setkává se zemí a předznačuje věčnou slávu.
Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Blažení ti, kteří jsou pozváni na hostinu Beránkovu. Když jsme pokřtěni, jsme sjednoceni s Kristem jako ženich se svou nevěstou, je to naprosté extatické a radostné spojení. Proto musíme mít svatební oděv. V obyčejné podobě křtu, když je dítě pokřtěno, kněz položí bílou košilku a říká: „
Stal ses novým stvořením a oblékl ses v Krista. Toto bílé roucho ať ti je znakem této hodnosti. Tvoji rodiče a příbuzní budou ti pomáhat slovem i příkladem, abys ho přinesl neposkvrněné do života věčného.“
V tom okamžiku je každý nový křesťan bez ohledu na to, zda má 100 let nebo jen jeden den, součástí vize, kterou měl Jan v sedmé kapitole Apokalypsy. "
Vyprali si roucha a vybělili v Beránkové krvi." Proto
když přicházíme na svatební hostinu Beránka a slavíme Tělo a Krev, Duši a Božství Kristovo ve Svatém přijímání, musíme být oblečeni do našeho svatebního oděvu, neušpiněného hříchem.
Učení katolické církve hovoří o tom,
kdo může a kdo nesmí přijímat svaté přijímání – k tomu se váže i spojení: „
Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Nikdo z nás není hodný místa u Králova stolu, ale každý je povolán stát tam. Jsme to my, kteří jsme byli vybráni, nesmíme předpokládat, že budeme jíst a pít, když jsme si nezachovali svou královskou důstojnost, ale ztratili ji neposlušností vůči našemu Mistrovi. V prvním listu Korinťanům, kapitola 11, verš 27 se říká "
Kdo by tedy jedl chléb nebo pil Pánův kalich nehodně, proviní se proti Pánovu tělu a krvi."
Církev nás vyzývá, abychom nepřistoupili ke stolu, dokud nebudeme mít čistý svatební oděv. Přikazuje svým pastýřům, aby veřejně odmítli udělit svaté přijímání nechvalně známým veřejným hříšníkům. Aby jejich duchovní onemocnění nenapadlo jiné, a oni si nemysleli, že mohou vzdorovat Bohu, a tak jíst a pít vlastní odsouzení.
Svaté přijímání
Ve světě je více než miliarda katolíků. Tvoříme jednu z největších samostatných náboženských skupin v dějinách lidstva. Je naprosto úžasné přemýšlet o tom. Ale když o tom přemýšlím, myslím také na skutečnost, že je-li pravda, že živého Boha přijímají každou neděli tak obrovská množství katolíků, tak proč je v našem světě stále tolik chaosu? Proč na světě stále existuje tolik chudoby, nespravedlnosti, diskriminace, nenávisti a násilí, když láska, která sestoupila z nebe, vstupuje do těla milionů lidí najednou?
Proč tak mnoho katolíků týdně nebo každý týden přijímá Eucharistii znovu a znovu, ale jejich životy se nemění a náš svět se tedy v důsledku toho nemění?
Je to proto, že se nemůžeme stát tím, Koho přijímáme ve Svatém přijímání, Láskou sestupující z nebe, pokud zároveň neplníme přikázání Páně: „
Milovat budeš Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí a svého bližního jako sebe sama.“ Nemůžeme milovat to, co neznáme, a také dokud se nerozhodneme používat frázi sv. Pavla: „
Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, poznával jsem jako dítě, přemýšlel jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětské způsoby.“
Když nebudeme studovat svou víru, když se nebudeme modlit, když nebudeme konat tělesné a duchovní skutky milosrdenství, můžeme přijímat 100 000 nebo milionkrát a nebude z toho žádný užitek.
Nic nám nechybí v živém Bohu, kterého přijímáme, ale v lásce toho moc chybí a to je důvod, proč náš svět už není místem dobra a soucitu. Často slyšíte o potřebě přípravy na svaté přijímání a často to chápeme jako „
Ok, pár minut tiché uvědomělé modlitby.“ Znovu a znovu je třeba mluvit o tom, abychom zůstali po mši a poděkovali za dar Eucharistie. Často to považujeme za pár minut chval a díkůvzdání, ale myslí se tím mnohem víc.
Celý náš život se musí stát aktem přípravy a díkůvzdání za svaté přijímání, za milující živý svazek s pravým a věčným Bohem. Když vidím lidi, jak úzkostlivě kontrolují své hodinky, protože mše trvá více než půl hodiny nebo hodinu, a oni zde musí ztrácet čas z toho přebytku času, který mají, a přitom nevnímají podstatu bohoslužby. Když vidím lidi, kteří jako Jidáš berou Ježíše a odcházejí kamsi ven, protože mají důležitější věci než úctu k Bohu, ani nevíte, jak mě to zarmucuje. Pokaždé, když jsem slyšel zabouchnout dveře hned po přijímání, zeptal jsem se jednoduše: "
Proč???" Je mi smutno, protože myslím na Ježíšova slova, která řekl ženě u studny: „
Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo je ten, co ti říká: „Dej se mi napít, ty bys poprosila jeho a on by ti dal živou vodu.“
Je mi smutno, protože si myslím, že pokud nedokážeme strávit tento krátký čas zde na zemi skutkem uctívání, jak si budeme užívat nebe, které je věčným skutkem uctívání? Říkám vám, není v žádném okamžiku ani jedné věci důležitější než mše. Není takového, kdo by si zasloužil více času než Pán, který nás zde zve. Proto je pro nás tak důležité myslet jako učedníci v onen večer zmrtvýchvstání na cestě do Emauz, když říkali: „
Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil!“ Vešel tedy a zůstal s nimi.“ A proč vám tohle říkám?
Víte, že i příroda nám dává ty nejkratší dny v roce. Všude je tma. Ať se nám to líbí nebo ne, čas, který nám Ježíš dává, je dar plnit jeho vůli na Zemi. Neznáme ani den, ani hodinu, kdy přijde noc jako zloděj a zaklepe na dveře našeho srdce a řekne: „
Můj milý, tvůj čas už vypršel.“ Na tuto chvíli nemůžeme čekat. Budeme jako moudré panny, které jsou připraveny s lampami, aby otevřely dveře svému milému nebo budeme jako hlupáci tak zaujati minulými věcmi a malichernými dramaty tohoto světa, že si nepořídíme ani olej a tak ani světlo? A tak můžeme slyšet ta obávaná slova Páně: „
Neznám vás.“
Pokaždé, když přijímáme svaté přijímání, je to jako zkouška šatů na den, který završí všechny naše dny, kdy nás Pán unese radostí své lásky. Nejen na okamžik pod závojem chleba a vína, ale na celou věčnost. Odtáhne závoj, který nás odděluje od Něho a všechno nám bude zjeveno. Jsme připraveni na ten den? Pozná nás jako svého drahého a milovaného služebníka?
Kázání o. Christophera Smitha
zdroj:
https://www.verim.sk/este-stale-neviete-preco-je-eucharistia-pre-nas-dolezita/,
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek z 18. 12. 2023 naleznete
zde.
