Brožůrka školící k důstojnému předčítání Božího slova při bohoslužbě. Nyní také online.

PATNÁCT PRAVIDEL
PRO LEKTORY

Na základě knihy R. Zerfasse: „Lektorendienst“

připravil s kolektivem spolupracovníků Ladislav Simajchl.

Úvodem

Mezi úkoly, které nám uložila koncilní obnova liturgie, bylo i zavedení lektorské služby při bohoslužbě slova. Zdálo se, že tento požadavek obnovené liturgie splníme v našich zemích bez obtíží, - vždyť jsme gramotný národ - a dnes je už sotva kde kostel bez lektorů. Ukázalo se však, že naši lektoři, přestože umí číst, v naprosté většině neumí předčítat. Neumí používat hlasu, mikrofonu, dělají hrubé chyby v přednesu. Mnohdy bohužel dělají chyby odposlouchané od starších kněží, kteří toto umění při přechodu od latinské k české liturgii také ještě nezvládli.

Jako se školí varhaníci, tak je k důstojnému konání bohoslužby nezbytné, aby se školili i lektoři.

Kéž tato pomůcka poslouží k zlepšení přednesové úrovně při bohoslužbě v našich chrámech.

1. O čem se tu dočteš

Číst umí v dnešní době u nás každý školák. Proč tedy dlouhé řeči o tom, jak se má a nemá číst? - Jenže ono není čtení jako čtení, a už něčím docela zvláštním je hlasité předčítání. Aby správně vyznělo a přineslo užitek i těm, kdo poslouchají, i tomu, kdo předčítá, na to už je zapotřebí kousek umění. - Umění?
Kdo se nezajímá o sport, také by mohl mít při povrchním pohledu dojem, že např. kopaná není žádné umění. Jeden nakopne míč, od druhého se míč odrazí: co tedy zbývá míči jiného, než se kutálet či poskakovat od hráče k hráči a někdy dokonce do branky? A přece každý, kdo se o to jen jednou pokusil, brzy poznal, že to chce určitou dovednost, nacvičený návyk, přehled a kontrolu a navíc, má-li se hra vůbec rozvinout, musí se řídit určitými pravidly. Pravidla ještě nejsou hra, ale bez nich by nebylo ani té hry, nýbrž jen nahodilý zmatek a nakonec pranice.
Pokusím se ti ukázat pravidla „hry“ a návod k dovednosti, jak se má správně předčítat v kostele. Připadá ti, že je těch pravidel a návodů příliš mnoho? A že na tebe kladou přílišné požadavky? Ale ne, to je jen první zdání. Jestli tě už zaujal ten čestný úkol, být prostředníkem Slova, dojista tě zaujme i způsob, jak na to jít, aby to tebe samého těšilo a druhým prospělo. Aby se Boží slovo, tebou předčítané, dostalo jasně a zřetelně nejprve k sluchu a pak i do mysli a do srdce shromážděné obce.
Předčitatelský úřad v církvi není nic nového. Už ve starozákonních dobách působili při bohoslužbách lektoři. A v prvotní křesťanské církvi se rovněž tato funkce těšila obzvláštní úctě a byla vyznamenáním pro ty, kdo s horlivostí a láskou chtěli mít účast na šíření Boží pravdy. Během vývoje se však liturgie stáhla do hranic latiny a lektorská služba pozbývala na svém hlavním významu: vnášet poselství Boží pravdy bezprostředně do mysli věřících. Nyní se tento hlavní význam obnovuje a zdůrazňuje. Stal se potřebou církve a my se znovu učíme této potřebě učinit zadost.
Boží slovo má lidem - zejména právě v tom mešním oddílu, který nazýváme bohoslužbou slova - vstupovat do mysli tak přirozeně a účinně, jako by sám Bůh mluvil k Italům italsky, k Polákům polsky, k Čechům česky atd. Jako by se sám Kristus, který se z lásky k člověku sám stal člověkem, vtělil i do samé rodné řeči národů, ke kterým promlouvá.
Jak velké poslání pro lektora! Nepředčítá jen jakási předepsaná slovíčka, ale vyřizuje lidu významné Boží poselství. Hluboké obsahem, krásné formou. Proto musí lektor mít v úctě jak sdělovanou myšlenku, tak svůj rodný jazyk, v kterém se Boží myšlenka vyjadřuje.
Už chápeš, jak je důležité, aby se od ambony jenom něco neodemlelo, nebo neodmumlalo, ale aby se chrámem zvučně neslo krásně podané, srozumitelné a působivé slovo Boží? Proto ta různá pravidla a návody. Některé se ti budou zdát až příliš samozřejmé, ale neuškodí si je připomenout a sám sebe podle nich kontrolovat. Jiné tě možná na první pohled překvapí. Není proto nutné, abys ta pravidla stůj co stůj nabifloval všechna najednou a v tom pořadí, jak ti o nich budeme vyprávět. Začni s tím, co tě zaujme, co tě potěší, co ti připadá nové. Uplatni to v praxi, při svém předčitatelství, pak možná dostaneš chuť zvládnout i návody další.
Ať se ti tahle instruktáž stane nejen jednorázovým návodem, ale podkladem k sebezdokonalování, - a co víc: podnětem k tomu, co velkého má čest lektorské služby přinést tobě samému: - aby ses totiž stával novým, lepším člověkem, jak to po nás žádá Kristus a jeho apoštolové.

2. Mikrofon je pomocník i zrádce

S mikrofonem musíš zacházet jako se syrovým vejcem: opatrně a jemně. Nauč se, jak s ním manipulovat a jak do něho mluvit.

Tvá služba se už skoro ve všech kostelích koná u mikrofonu. Tam tě věřící teprve vezmou na vědomí, ať už do něho mluvíš sám, nebo jej správně seřizuješ knězi. Mikrofon je ovšem jen jedna ze tří částí rozhlasového zařízení, ta, která přijímá zvuk. Mimoto je tu zesilovač v sakristii a reproduktory rozmístěné po kostele. S tím obojím normálně nemáš co dělat. Přesto bys měl aspoň vědět, kterým knoflíkem se celé rozhlasové zařízení zapíná, ale nehraj si s ostatními knoflíky, mohlo by to mít trapné následky při příští bohoslužbě. Nejpříhodnější nastavení zesilovače pro váš kostel byste měli ostatně mít označeno tužkou nebo lepicí páskou na každém knoflíku.
Vraťme se k mikrofonu. Seřizuješ-li ho pro kněze, hleď jej nastavit do výšky a polohy, která je knězi nejpohodlnější. Je nehezké a rušivé, když si kněz v mešním rouchu musí mikrofon sám seřizovat. Při nastavování či přemísťování mikrofonu hleď, aby k věřícím nedoléhaly ošklivé zvuky, rachot, pískot, skřípot apod. Bude-li kněz zpívat, nastav mu mikrofon tak, aby ho neměl příliš blízko úst. Jde-li zpěv přes reproduktory (kostel není písničkářský sál) a nemůže v chrámovém prostoru volně doznít, působí to nepříjemně.
Když máš mluvit do mikrofonu ty, pamatuj si:

1. Do mikrofonu se mluví přesně zpředu. K ústům má přibíhat jako flétna v úhlu 45°, mimo jiné i proto, aby nezakrýval obličej.
2. Správná vzdálenost od úst je asi 20 - 30 cm a musí se přesně dodržovat, protože síla hlasu se mění se čtvercem vzdálenosti. Máš-li mikrofon blíž než 20 cm, tropíš veliký a tvrdý hluk a věřící se nemohou soustředit na to, co říkáš.
3. Nemluv do mikrofonu příliš hlasitě, nýbrž tak klidným hlasem, jako bys mluvil o něčem závažném doma u stolu. Mluvit příliš hlasitě je totéž, jako by někdo při hře na housle tlačil na smyčec: hra tím není výraznější, ale skřípavější.
4. Hlavně si pamatuj: mikrofon má vlastnosti zvětšujícího skla. Zvětšuje nejen zvuk tvého hlasu, ale i všechny chyby: dialekt, nesprávnou výslovnost, zajíkání, sípavý dech atd.
5. Z textů, které se věřící modlí společně (Gloria, Vyznání víry, Otče náš aj.), proneseme do mikrofonu jen úvodní slova, pak je lépe poodstoupit o půl metru a modlit se s ostatními jako jeden z nich, ne jako „předříkávač“.
Stejně tak, ba ještě spíš, při společném zpěvu! Každá chybička ve slově, v intonaci, v tempu - a komupak se někdy nepřihodí - zazní trapně a tříští soulad společného zpěvu.
6. Nauč se rozpoznávat, přizpůsobuje-li se tvůj hlas dobře chrámovému prostoru v síle, v poloze i tempu. Když tě na závady upozorní někdo dodatečně, je už pozdě. Proto, můžeš-li, vyzkoušej si to s někým předem. Ale nauč se i během čtení sám sebe kontrolovat: tohle jsem řekl moc rychle, tohle moc silně, musím hlavou o 5 cm zpátky a pod. Jenom když jsi bdělým strážcem sebe sama, jsi i dobrým strážcem slova.

3. Stojíš před očima lidu

Lidé neposlouchají jen ušima, ale i očima. Proto i tvůj vzhled, oblečení, postoj a pohyby patří k tvé službě.

Všechno, co upoutává zrak (nejčilejší lidský smysl), buďto ladí s tím, co posloucháme a tím podporuje naši pozornost, nebo je to neladné, rušivé, a pak to rozptyluje, svádí pozornost jiným směrem. „Proč má ten hoch tak neupravenou kštici? - Taky se mohl slušněji obléct! - Jak legračně nebo nešikovně stojí! - Jak drží tu knihu!“
Lektorská služba je poslání odpovědné a důstojné. Proto i vnější způsob, jak je plníš, musí být důstojný a nenásilně vyjadřovat, že si svou odpovědnost uvědomuješ. Začíná to oblečením, úpravností a čistotou. Nevyžaduje se, ani není vhodný nějaký zvláštní oblek. Když je lektor zároveň ministrantem, pozor, aby mu rocheta a sukně nebyly malé! Vypadal by směšně a zlehčil by tak i vážnost zvěstování slova Božího.
Zvlášť důležité je počínat si důstojně, uvolněně a zároveň pevně v postoji, v pohybech, v celém vystupování. Vykročíš-li ze svého místa k amboně, nesmíš ani klusat jako střelený, ani se loudat a kolébat, jako by se ti nechtělo, či jako by sis nebyl jistý, že tě do blízkosti oltáře vůbec pustí. Jdi klidně, určitě, vzpřímeně (jdeš splnit, čím jsi byl pověřen) a přirozeně! Nedělej ani svatouška ani tajtrlíka.
Když přistoupíš k mikrofonu, zkontroluj si, je-li správně nastaven na tvou výšku (o tom byla řeč v předešlé kapitole). Není-li všechno v pořádku, klidně si polohu mikrofonu uprav tak, aby tě bylo slyšet - i vidět! Ať hlas zvěstování vychází z lidské tváře, ne z nějakého úkrytu za pultíkem a za hruškou mikrofonu. A ať také ty vidíš na lid Boží, kterému předčítáš!
Pak se pohodlně a pevně postav na obě nohy, nehledej žádné „elegantní“ pozice jako baletník nebo antická socha. Jen když pevně stojíš, zůstanou i ramena pevná, nepohupuješ se jako rozpačité děvčátko při deklamování, ale dostaneš pocit jistoty, mužnosti, klidu.
Přinášíš-li si knihu, nos ji tak, že ji rukama držíš za spodní rohy a horní hranou si ji necháš položenou na prsou. Při čtení bez ambony ji drž nenuceně oběma rukama.
Při návratu z místa předčítání nechoď pozpátku, ať neklopýtneš nebo něco neporazíš. Knihu nes nazpět stejně uctivě jako ke čtení. Její místo není ani na oltářních stupních ani na tvém sedátku, či dokonce vedle tebe na zemi, nýbrž na kredenčním stolku, pokud nezůstává ležet na amboně.

4. Tvůj hlas je nástrojem slova Božího

Ve shromáždění jistý předříkávač modliteb ochraptěl. Rabín se ho zeptal: „Čím to, že jsi ochraptěl?“ – „To je tím, že jsem se modlil před pultem.“ – „Správně“, řekl rabín, „kdo se modlí před pultem, snadno ochraptí, ale kdo se modlí před živým Bohem, ten neochraptí“

Hlas zní nejlíp, když mluvíš ve své přirozené poloze. Proto ho nezvyšuj. Začni hlubší polohou a tou také konči.

Chrámový prostor a množství věřících - spolu s pocitem vlastní důležitosti - svádí k tomu, že se chceme učinit co nejslyšitelnější. Proto zvedáme hlas, tj. zužujeme průchod hlasivek. Je sice pravda, že to zní hlasitěji, podobně jako hadicí dostříkneme dál, když ji vpředu přiškrtíme. Ale čím na to doplatíme?
1. Mluvíme-li trvale ve vysoké poloze, hlasivky se přepínají. To nedělá dobře ani jim ani uším posluchačů, ani žádoucímu melodickému rozčlenění čteného textu.
2. Ani se totiž nenadějeme, a ocitáme se v nebezpečném monotónním „pozpěvování“ s otevřeným koncem vět. Protože, když se hlasem vyšplháme do určité výšky, je velmi těžké dostat se zase dolů. Poslední slova věty pak zůstanou viset kdesi v poloviční výšce a už tu máme ten nábožný flašinet, který je tak odpudivý, protože je falešný a nedůstojný Božího slova.
Nejnáročnější je to u modliteb, které letor střídavě začíná a lid odpovídá, jako je tomu u přímluv:
„Abys nám svůj pokoj daroval...“
Protože na konci bývá jen čárka, nebo ani ta ne, zůstane mnohý lektor viset hlasem ve výšce. Neklesne hlasem, aby naznačil konec prosby. A tím se často stává (zvlášť, když je prosba delší a složitější), že věřící jsou v rozpacích, zdali už mají či nemají vpadnout se svým „prosíme tě, vyslyš nás“. Některý lektor si možná myslí, že tím uvíznutím ve vzduchu naléhavěji přiměje věřící k odpovědi a zatím je to právě naopak.
Ale hlavně: Tyto „zbožné“ zpěvavé kadence jsou ohavnost, která dělá dojem, že kostel je muzeum se starožitnými ceremoniály a nepřirozenými frázemi. Protože tenhle „povznešený tón“ už dnešní člověk neslyší nikde jinde než v našich kostelích. Je už nejvyšší čas, aby zmizel i odtud. Není-li důstojný člověka, tím spíše není důstojný Boha.
Pamatuj si tedy: předříkáváš-li (ať přímluvy, verše žalmu po prvním čtení či pod.), vždycky na závěr musíš klesnout hlasem jako při tečce, i když tam žádné znaménko není. Jen tak to zní srozumitelně, důstojně a lidsky. A to je velká věc: vždyť sám Bůh se stal člověkem, polidštil se, aby nás vykoupil, - a to se právě v liturgii zpřítomňuje. Vším ušlechtile lidským Boha uctíváme – vším odlidštěným provádíme před Bohem, aniž chceme, jen jakousi samolibou komedii.
Proto přišla po koncilu reforma liturgie, kterou musíme my v praxi domýšlet a uskutečňovat. Lidé se už nesmějí cítit v kostele jako cizí v něčem cizím. Musí bez obšírného vysvětlování rozumět, co se zde děje a jak je to míněno; a to se nejsnáze pozná podle toho, jak je to řečeno. Mluv tedy přirozeně, (o zvýšenou hlasitost ať se postará zvukové zařízení), mluv ke svým bratřím a sestrám tak, aby mohli na tvé čtení odpovědět: „Bohu díky, slyšeli jsme slovo Boží, - ano, je pravda, co říkáš, přinášíš dobrou a radostnou zvěst.“

5. Spěchej pomalu, dojdeš k cíli dřív

Nečti uspěchané: vyslovuj zřetelně, - dělej náležité pauzy, dýchej klidně, Dopřej lidem, ať stačí sledovat Boží poselství myšlenku za myšlenkou.

Jak postřehneš v kostele neklid a pokašlávání, znamená to, že ti lidé špatně rozumějí. Zvolni tedy tempo, začals asi příliš rychle. Ale čím to? Vždyť jsi jistě neměl v úmyslu vychrlit ze sebe slova o překot.
Stalo se to možná, že jsi příliš rychle, tj. příliš brzo začal. Neuvědomil sis, že lidé před čtením při modlitbě stáli. Musí se napřed usadit, čímž nutně vzniká šum. Počkej tedy, až se posadí, uklidní, soustředí na tebe pozornost. Začneš-li číst dřív, unikne jim začátek; proto dost nerozumějí ani dalšímu, i když už slyší dobře.
Ale řeknou-li ti, abys příště četl pomaleji, může to znamenat dvojí. Nejen že jsi příliš rychle mluvil, nýbrž možná příliš rychle - mlčel. Máš tedy nejen pomaleji mluvit, ale i pomaleji mlčet. Rozumíš tomu?
Vzpomeň si na hudbu - a řeč se s hudbou v mnohém stýká. Víš, že v hudebním partu nejsou zaznamenány jen noty, ale i pauzy. V hudbě není důležitý jen ten čas, ve kterém něco slyšíme, ale i pauza, t. j. doba, ve které doznívá, co jsme právě slyšeli. Nasloucháme tomu, stravujeme to. Právě tak s řečí. Je zde tempo mluvy, rychlejší či pomalejší souvislý proud zvuků - a je tu délka pauz (mezi větami nebo částmi vět). Teprve to obojí dohromady dává celistvý zvukový i významový obraz mluvené řeči.
A) Pomalejší mluva, ovšem při dobré výslovnosti, přispívá ke srozumitelnosti jednotlivých slov a větných částí. Mluvíme-li příliš rychle, mísí se zvukové viny z úst se zvukovými vinami ozvěny odrážející se od stěn kostela a tím vzniká nesrozumitelný zvukový chaos. Z toho plyne pravidlo: Mluv právě tak rychle (či pomalu), aby se přímé a odražené zvukové viny neprotínaly a vzájemně nerušily.
B) Aby posluchač dobře rozuměl celku, souvislosti, k tomu slouží pauzy mezi větami a myšlenkovými úseky. Ty mu ponechávají krátký oddech, aby si mohl představit smysl slyšeného a uložit si do paměti, nežli bude vnímat další úsek. Kdybys sebepomaleji četl, ale nedělal pauzy, bylo by to jako parní válec, který se tupě a neúprosně valí přes posluchače. Posluchač sice slyší, ale nestačí si slyšené urovnat, uchopit smysl toho a vštípit si to do paměti. Proto čím je text těžší, tím jsou tyto pauzy důležitější.
Jsou však důležité i pro tebe, lektora. Dovolují ti během nadechnutí přejít očima už na příští větu, představit si její obsah a ten pak vzápětí nahlas a se správným přízvukem sdělíš posluchačům. Tedy další pravidlo: Dělej citlivé pauzy mezi větami (myšlenkovými úseky), dvakrát delší pauzy mezi odstavci (většími myšlenkovými celky).
Při těchto delších pauzách máš dost času podívat se na posluchače (o tom si promluvíme zvlášť).
C) Závěrem: všechno má svou míru, i pomalost. Předčítáš-li příliš pomalu, působíš dojmem lenosti nebo ospalosti. Děláš-li příliš dlouhé pauzy, budíš dojem roztržitosti. Jenže tohle nebezpečí je nevelké, 90 procent lektorů čte spíše příliš rychle (včetně nedostatečných pauz).
Příčina je asi v nervozitě a nesprávném dýchání. Správně dýchat, znamená dýchat klidně a zhluboka jako ve spánku. Jen pozoruj spící dítě. Nedýchá hrudí, násilně a trhaně, nýbrž - břichem. I ty tak dýcháš, když spíš. Ale v bdění jsme si dík sedavým zaměstnáním, těsným kalhotám s opaskem a jiným vymoženostem zvykli dýchat nezdravě, jen hrudním košem. Pocvič se - prospěje to i tvému zdraví - v klidném a hlubokém dýchání. Ale ani to nepřeháněj: násilně hluboké dýchání vede k pocitu závrati a zatěžuje srdce.
Pamatuj si pravidlo: Než začneš číst, dvakrát se zhluboka nadechni. To ti pomůže číst beze spěchu a neklidu, ve správném tempu. A při větších pauzách se znovu jednou zhluboka nadechni. Tak dostane celé tvé předčítání přirozený základní rytmus a s klidem a důvěrou se oddáš své službě.

6. Oko - do duše okno

Než začneš číst, a pak před každým novým odstavcem, se podívej na lidi; navážeš spojení a zvýšíš účinek slova.

Všiml sis televizních hlasatelů? Také svá hlášení „jenom“ čtou. Ale na rozdíl od nezkušených přednašečů, kteří se topí pohledem ve svých papírech, zkušení hlasatelé každou chvilku zvednou oči a pohlédnou do kamery, na nás. Ne koketně, domýšlivě, vyzývavě, nýbrž prostě, klidně, pevně. Vzniká příjemný dojem skromnosti, jako by tím říkali: „To. co tu k vám mluvím, jsem si nevymyslel já, sami vidíte, že to čtu. Jen se vás očima ptám, zdali to čtu dobře, zdali mi rozumíte; zdali vám to něco říká.“
Tak se navazuje kontakt, vnitřní spojení mezi čtoucím a posluchačem. Spustíš-li hned, jak si stoupneš k mikrofonu, přehrkotáš drahocenný text jako vysypaný písek. Do prázdna, ne do srdcí. Znáš to, jak je nepříjemné, potkáš-li se s někým, kdo se ti za celý rozhovor nepodívá do očí. Zatímco on tak nezúčastněně mluví, tobě chtěj nechtěj těkají myšlenky: „To je divný patron. Asi bude neupřímný. Proč se mnou vlastně mluví? Ví vůbec, že tu jsem? S tím bych se asi těžko spřátelil.“ Bezděčné jen čekáš, kdy už skončí, místo aby ses ponořil do toho, co ti říká.
Právě tak a ještě výrazněji je tomu se spojením mezi lektorem a věřícími. Jsme bratři a sestry, jedno společenství v Kristu a Boží slovo tu jednotu prohlubuje.
Navíc má pro tebe občasný pohled na posluchače i praktický význam. Postřehneš, jak jsou soustředěni, jak je přečtená myšlenka zaujala. A inspiruje tě to, aby ses i ty cele pohroužil do toho, co jim říkáš. Aby Boží pravda byla prožívanou pravdou pro tebe a pro všechny.
Kdy, jak často a jak dlouze se máš na posluchače podívat?

Samozřejmě před počátkem čtení. Klidně, dost dlouze - tak na 2-3 vteřiny, - jako bys je pohledem svolával. Potom asi tak za každou třetí větou, podle toho, jak jsou věty dlouhé a do jak důrazné myšlenky jsou vyhroceny. To pohlédni jen krátce, na vteřinku. Ale ne během věty! Mohl bys ztratit souvislost, nebo aspoň vzbudit dojem jakéhosi zdůrazňování textu na nepravém místě. Pohled spoj těsně s posledními slovy věty, zvlášť když končí vykřičníkem nebo otazníkem. - Při delším a složitějším textu zdvihni oči před každým novým odstavcem (větším myšlenkovým celkem), a to tak na 1-2 -vteřiny. - A ovšem na konci. Když dočteš, pohlédni klidně a srdečně na věřící a s pohledem na ně uzavři obvyklým: „Slyšeli jsme slovo Boží.“ Setrvej v pohledu, až oni odpoví: „Bohu díky“, a pak teprve odstup a odejdi od ambony.
Kam, na koho se dívat?
Nesmělost a nervozita může vést k dvojímu chybnému pohledění. Buď lektor kmitne pohledem do neurčita, neosobně, jako vytřeštěně. Spíš jako by ho něco píchlo, než jako by se chtěl podívat. Nebo se upírá očima vždy na jednu osobu, na někoho známého někde poblíž. Správné je přeletět očima přes celé shromáždění (hloubkově, ne ze strany na stranu) a maličko se zastavit pohledem až vzadu, u posledních řad.
Takto stavíš most mez sebou a všemi. Vzdušný, ale pevný most, po kterém putuje Boží poselství, věta za větou z tvého srdce do srdcí všech. A sám jakožto předčitatel nabýváš kontroly o tom, jak srozumitelně a jak působivě čteš: zdali příliš rychle či pomalu, příliš tiše či nepřirozeně hlasitě. To všechno stačíš „přečíst“ a uvědomit si při takových pohlédnutích. Neboť „oko - do duše okno“.

7. Zmatky s čárkami, aneb čti, jak slyšíš

Čárka za slovem neznamená vždycky pauzu, ani se před ní vždycky nezvedá hlas. Rozlišuj, kdy ji brát vážně, a kdy ji „nečíst“, jako by jí nebylo.
Je totiž dvojí druh čárek, obojí je podchycen pravopisnými pravidly. Jeden je jen věcí pravopisu, druhý je záznam skutečného hlasitého projevu.
Dříve (ještě v době Husovy pravopisné reformy) se psávaly jen ty čárky, které v mluveném projevu znamenaly pauzu.
Pak přišli humanisté se svým vědeckým důvtipem. Rozbírali věty na hlavní a vedlejší, rozčleňovali závislosti jednotlivých větných částí. A pro usnadnění a znázornění takového přehledu vnesli do psaného textu celý systém čárek. Gramaticky zcela logicky a správný, a platí v zásadě dodnes; ale ne už řízený zákonitostmi mluvené řeči. Ty čárky jen gramatické jsou důležité při čtení potichu, pouze očima. Vedou k pochopení větné stavby, vzájemné závislosti větných členů ap. Pro mluvení však mají jen nepatrný význam. Patří-li někam pauza, o tom nerozhoduje čárka, nýbrž to, kde končí myšlenkový celek. Tam naopak musíš pauzu udělat, ať tam čárka je či není.
Kde tedy čárku „mlčky“ přecházíme?
V těchto případech:
1. Před krátkými vztažnými větami; skutečnou pauzu, před kterou zároveň zvýšíme tón, vyznačme znaménkem „/“, kde znaménko není, čteme bez pauzy:
Každý, kdo se povyšuje, / bude ponížen.
Proto je dobro, které působil, / zajištěno v Pánu.
Jasně tu vidíš rozdíl: pauzičku znamená jen ta čárka, která odděluje myšlenkové úseky.
2. Před větami vedlejšími:
Víme, že zákon je dobrý, / jestliže ho člověk užívá náležitě (Tim 1,8).
Dbejte tedy bedlivě, jak máte žít, / ne jako nemoudří... (Ef 5,15).
Cítíš, jak sloveso „víme“ neobstojí samostatně, potřebuje bližší obsah. Podobně sloveso „dbejte“. Proto tvoří v následujícím doplnění jeden myšlenkový úsek, který nemůžeme trhat pauzou.
3. Před doplňky (přístavky apod.):
Tak praví Bůh, náš Pán.
Bohu, našemu Otci, / bud' všechna čest až na věky.
Vyslov skoro jako jedno slovo Bůhnášpán, Bohunašemuotci apod.
4. Při výčtu pojmů stejného druhu:
Příbuzní, přátelé a známí (čti: PŘíbuzníPŘÁteléaZNÁmí).
Co je čisté, lásky hodné, věčné, / na to ať se obrací váš pohled.
Pojmy, ač oddělené čárkami, patří smyslem k sobě, vytvářejí jeden myšlenkový úsek. Toto pravidlo je tak rozhodující a jasné, že ti pomůže srozumitelně a působivě přednést i tak obtížné čtení, jaké nyní uvedeme. Z dlouhé řady neřestí a ctností musíš ty, které patří k sobě (jsou stejného druhu), číst bez pauzy. Zato uděláš pomlku tam, kde začíná nová skupina slov patřících k sobě, popř. i před jednotlivými slovy zvlášť důležitými, stojícími sama pro sebe:
„Všeobecně jsou známy skutky těla; / jsou to: smilstvo, nečistota, chlípnost, / modloslužba, / čarodějnictví, / nepřátelství, nesváry, řevnivost, - hněv, hádky, různice, roztržky, / závist, / vražda, / opilství, hýření a věci jim podobné ... Plody ducha však jsou: / láska, radost, pokoj, / trpělivost, / laskavost, dobrota, / věrnost, / shovívavost, mírnost, / zdrženlivost, střídmost, umírněnost.“
Chápeš jistě obě ty skupiny čárek. Gramatická říká: Jsou zde souřadně kladena samá podstatná jména; proto se za každým píše čárka. Kdežto živý cit pro řeč praví: Jsou tu spojeny do skupiny rozdílné věci, z nichž některé patří významem k sobě, jiné jsou odlišné; proto musím naznačit, co patří k sobě (číst bez pomlky) a co je jiné oddělit pomlčkou /.
Nikdy však čárka sama o sobě není označení melodie, tj. toho, máš-li hlasem stoupat či klesat. (O melodii si přečti samostatnou kapitolu.) Leckdy se totiž u čárky sníží hlas téměř jako u tečky. Např.: Šel domů, docela sám.
To „docela sám“ je připojená, doplňující větička, nová představa. Proto ji přečteme takto: „Šel domů. Docela sám.“
Všechno to zní možná složitě. Ale když si uvědomíš, co text říká, zdravý rozum ti už poradí. Osvojuj si zásadu: Mám-li dobře číst, musím se učit slyšet ty, kdo dobře čtou. Dnes to není problém, je tu rozhlas, televize, gramodesky s recitacemi. Jejich poslech - a zároveň citlivý poslech živé hovorové mluvy – ti názorně poví, jak si při čtení počínat; i s těmi nešťastnými čárkami.

8. A co dvojtečky a uvozovky?

Chceš-li čist tak, jak se doopravdy mluví, dávej se těmi znaménky myšlenkově vést, ne zvukově spoutat. Jsou zde, aby členila a spojovala význam, ne aby tě nutila koktat.

Naštěstí v tom, jak si obratně a správně počínat při dvojtečkách, nejsou žádné složité taje. Ovšem i tady musíme rozlišovat dvojí druh dvojteček.
1. Dvojtečka uvnitř složitější věty, kde se neuvádí přímá řeč, je prostým oddělením dvou myšlenkových úseků. Zpravidla předchází před nějakým výčtem, např.:
Kuchyňské nádobí se vyrábí z různých materiálů: z kovu, ze skla, z porcelánu nebo z umělých hmot.
Tady je věc jasná. U dvojtečky klesneme hlasem jako u tečky a následuje malá nádechová odmlka. Stejně je tomu v případě, když po dvojtečce následuje bližší obsahové určení předchozí věty, např.:
Tak nevím, do čeho se pustit dřív: / napřed umýt okna, nebo se dát prvně do prádla?
2. Ale nejčastěji se setkáváme s dvojtečkou jako s uvedením přímé řeči, zpravidla vyznačené uvozovkami. Teprve tady následují potíže - a velice rozšířené chyby. Nejčastější je ta, že se u dvojtečky před přímou řečí klesne hlasem; děj se, co děj:
Tatínek mi řekl: „Pojď domů!“
Školáček z toho udělá hlasem opravdu dvě samostatné věty. Gramaticky a graficky to také dvě věty jsou. Jenže jak neohrabaně a koktavě takové čtení vyzní! Zkus si to takhle školácky přečíst nahlas - a sám sobě budeš směšný. Podle zdravého rozumu a podle smyslu věci je zřejmé, že větička „tatínek mi řekl“ sama o sobě neznamená skoro nic, tak je obsahově chudá. Nutně musí být doplněna tím, co řekl. Proto po lidsku celou dvojvětu přečteme jako větu jedinou, bez pauzy. Jiný příklad:
A řekl jim: „Pojďte, následujte mě, / chci z vás udělat rybáře lidí.“
Když to Ježíš viděl, zamrzel se nad tím / a řekl: „Nechte děti přijít ke mně / a nebraňte jim!“
Je-li však přímá řeč uvedena obšírněji, slavnostněji či nějak důrazněji, vypadá to jinak: Např.:
Svlékl kabát, vyhrnul si rukávy / a řekl zvýšeným hlasem: / „Tak hoši, dáme se do toho!“
A zcela tak v příkladech z Písma:
I bylo mi dáno slovo Pána: / „Jeremiáši, co vidíš?“
A otevřel ústa / a učil je takto: / „Blahoslavení chudí duchem...“
A ještě poznámka o uvozovkách: Jsou jen grafickým znaménkem. Chceš-li už hlasově zdůraznit, že jde o přímou řeč, můžeš to naznačit pozměněným tónem hlasu. Ale varuj se „přehánění“, teatrálnosti, ta působí trapně. Kdyby ti obměnění tónu dělalo sebemenší potíže, raději se o to nepokoušej a spolehni se, že podle smyslu tě posluchači pochopí i bez uvozovek.
Tím je snad problém dvojtečky vyřešen. Je jednoduchý. Ale ukazuje také na jednu zásadní věc: že o tom, co máme přečíst a účinně sdělit jiným, si musíme předem trochu zapřemýšlet. A to ovšem nejde při prvním pohledu, když se dáme do předčítání bez přípravy.

9. Řeč neteče, nýbrž se staví

I pravil Mojžíš: „Promiň, Pane, nejsem řečníkem ani od včerejška, ani od předvčerejška, ani od té doby, co mluvíš k svému služebníkovi, nýbrž jsem nemotorný i pokud jde o ústa, i pokud jde o jazyk“. Pán mu odpověděl: „Kdo poskytl člověku řeč, aneb kdo ho dělá němým nebo hluchým nebo slepým? Nejsem to já? Nuže jdi, budu s tvými ústy a poučím tě, co bys měl říci.“ (Ex 4, 10-12)

Co předčítáš, musíš mít jasně rozčleněno. Posluchač nevnímá jednotlivá slova, nýbrž ucelené představy.

Tuto poučku jistě chápeš. Jde jen o to, jak se takové rozčlenění dělá. Stejně, jako když matka krájí sváteční dort: nejdřív ho půlí, pak čtvrtí, pak teprve krájí na porce. Kdyby krájela hned „načisto“, byl by každý kousek jiný, jeden tenký, druhý tlustý.
To měj na paměti při přípravě textu ke čtení. Nezačni hned pilovat první větu. Přečti si text v celku a všímej si, kde začíná něco nového: tam je odstavec. Ten si odděl tužkou dvěma svislými čarami //, pokud už to není vyznačeno přímo v tisku samostatným odstavcem. Na tom místě musíš udělat dost dlouhou pauzu. Každé delší čtení mívá tři až čtyři takové oddíly.
Teď teprve můžeš odstavec „krájet na porce“, t.j. na takové celky, které může posluchač „spolknout“ najednou. Marně se neříká, že Boží slovo je náš chléb: naslouchání je také jídlo. Má-li být k užitku, musí být v klidu stráveno. Posluchač si musí umět představit, co se předčítá. Nato potřebuje malé pauzy, aby chápal smysl krok za krokem. Proto i čtoucí musí jít krok za krokem, po částech, které dávají smysl. Tyto menší celky, úseky dávající smysl, si označ jednotlivou svislou čarou /.
Aby sis ty sám dovedl postupně představit, co čteš, musíš se při čtení zastavovat, aby sis udělal vnitřní obraz. Tak ti vznikají malé pauzy mezi úseky, které dávají smysl. Jsou to tytéž úseky, které potřebuje posluchač, aby si představil, co právě slyšel.
Jak dlouhý je takový úsek? Kam přijde ta svislá čára? Zcela jistě za každou tečkou, protože každá věta je celek. Potud je to jednoduché. Jenže většina vět se skládá ze dvou i více myšlenkových úseků. Např. v podobenství o deseti pannách:
Tu vstaly všechny ty panny / a upravily své lampy.
Každý úsek věty dává svůj smysl. Kdo poslouchá a má porozumět, musí si postupně představit, jak za 1. se spící dívky probudily a jak za 2. si upravovaly lampy.
Podobně u naimského mládence:
I posadil se mrtvý / a počal mluvit.
První myšlenkový úsek: zvedl se na nosítkách, rozhlédl se kolem, kdekdo ho pozoroval. A druhý úsek: náhle začal mluvit. Předčítáš-li celou větu jedním dechem znemožníš posluchačům, aby si mohli živě představit průběh děje. Pamatuj: zpravidla se před částí věty, uvedené spojkou "a", dělá pauza. Neboť tu jsou spojeny dvě myšlenky, dva děje, dva úseky a každý má svůj smysl.
Přečti si nahlas následující věty a sleduj: Svislé čáry naznačují výraznou pauzu, ale ne vždy poklesnutí hlasu, to je věc melodie, o které pojednáme zvlášť:
Přivede zpátky zajaté svého lidu Izraele; / vystavějí znovu zbořená města a osídlí je; / znovu vysázejí vinice a budou pít jejich víno, / opět založí sady a budou jíst jejich plody. (Am 9,14)
Ten promění svou mocí naše pomíjející tělo / a učiní je podobným svému oslavenému tělu. (Fil 3,21)
Abys všechny bloudící povolal zpátky k jednotě církve / a všechny nevěřící přivedl ke světlu evangelia.
Shrňme návod pro členění textu: vyjdi vždy z celku, ten je dříve než části. Rozčleň hlavní odstavce, potom věty, pak myšlenkové úseky uvnitř věty. Pamatuj, že tečka a středník (ale ne čárka a uvozovky, někdy ani dvojtečka) jsou znamením, že myšlenkový úsek končí. Ale: kam až myšlenkový úsek sahá, to sotva určí jen gramatická pravidla. Záleží to na tom, kolik toho musí posluchač uslyšet najednou, aby si mohl učinit jasnou představu a spojit ji s předešlým nebo následujícím.
Musíš být srdcem u posluchačů, chceš-li dobře předčítal Postav sám sebe na jejich místo a uvědom si: posluchač slyší tvá slova poprvé; proto si z nich může dělat jasnou představu jen zvolna a postupně. K předčítání patří soucítění, neboť předčítat znamená sdílet. A sdílení vyžaduje lásku.

10. Větný přízvuk je pilíř stavby

Položit správný přízvuk není věc náhody, ale pochopení. Věta je utvořena tak, že vyhrocuje myšlenku do jednoho hlavního slova.

Jak samozřejmé se jeví toto pravidlo na první pohled! A jak často se proti němu prohřešuje, kdo předčítá! Ne že by nedával přízvuk na nic; naopak má snahu zdůraznit kdeco, každé slovo se mu jeví závažné. Ovšem, věcně jsou závažná všechna. Jenže v určitém stupni podřízenosti k tomu hlavnímu, v kterém je ústřední smysl myšlenky. Když se toho nedbá, slyšíme např. takovouto větu:
„Jestliže MÉHO otce a v MÉM jménu O COKOLI POŽÁDÁTE – DÁ vám to.“ A výsledek? Posluchač pro samé důrazy nakonec neví, co si z toho vybrat, co si má vlastně vštípit.
Je zajímavé, že chceme-li sami v běžném hovoru někomu něco říct, bez rozmyšlení zdůrazníme právě ta slova, která dávají přesný smysl tornu, čeho chceme dosáhnout. Např.:
„Pojď, prosím tě, ke mně NAHORU, musím ti něco UKÁZAT.“
Jasně zdůrazníme slova „nahoru“ (resp. první slabiku NA-), což shrnuje a vyhrocuje celou výzvu, a „ukázat“ (slabiku U-), což dává výzvě odůvodnění a smysl. Ostatní slabiky vedle toho NA- a U- jsou mnohem lehčí, nevýraznější. Nejsou všechny stejně výrazné: kromě hlavního přízvuku v každé z těchto dvou větiček slyšíme i přízvuky vedlejší („pojď“ a „musím“). Ale ty nám už přinesl sám přirozený rytmus a melodie řeči.
Proč si stejně samozřejmě nepočínáme při čtení textu? Zřejmě proto, že sdělovaná myšlenka nevychází z nás, že ji jen prostředkujeme. V tom je ten kámen úrazu. Máme-li myšlenku zřetelně zprostředkovat, musíme si ji napřed osvojit. Když pochopíme, co chceme vlastně říci, stane se z ní myšlenka naše - a o to právě jde. Jinými slovy: lektor se neobejde bez určité přípravy, má-li pravdivě zvěstovat pravdu.
Zkusme si příklad: máme třeba přečíst text podobenství:
„Buďte podobni lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby, až přijde a zatluče, ihned mu otevřeli.“ Rozpoznáme naráz, bez předchozí úvahy, co je hlavní myšlenkou a která slova tedy mají být zdůrazněna?
Vsadil bych se, že na první pohled řekneš: Lidem - pána - ze svatby – přijde a zatluče - otevřeli. Jenže těchto pilířů je trochu moc, stojí před námi jako hustý plot, neprohlédneme skrze ně smysl Ježíšových slov. On sám totiž připomíná, abychom byli bdělí - jako služebníci, kteří nespí, ale čekají na svého pána, i když se vrátí třeba hodně pozdě. Takže smysl věty je dán těmito hlavními přízvuky - pilíři: ČEKAJÍ - ZATLUČE - OTEVŘELI. K tomu ovšem přistupují i některé přízvuky vedlejší. Srozumitelné přednesení tohoto souvětí tedy vypadá asi takto:
Buďte podobni lidem, kteří ČEKAJÍ na svého pána, až se vrátí ze svatby, - aby, až přijde a ZATLUČE, - ihned mu OTEVŘELI.
Vidíš, že na jeden myšlenkový úsek připadá pokaždé jen jedno silně zdůrazněné slovo. Jenom tak se nestane z pilířů neprůchodný plot, ale nosná kostra. Zkus pokračovat v textu téhož podobenství. Další věty ti vyjdou takto:
Blaze těm služebníkům, - které pán při svém příchodu nalezne BDÍCÍ! - Vpravdě pravím vám, že se přepáše a posadí je ke stolu - a bude chodit od jednoho k druhému a SÁM je bude obsluhovat.
Čtenář, když mu myšlenka nevysvitne v úplnosti naráz, se může k textu vrátit, luštit jej postupně. Ale posluchač se vracet nemůže, slova dopadají nepřetržitě a jednorázově. Proto záleží na tom, abys posluchače vedl na pouhý poslech po správných schodech správným směrem. Musíš mu sdělit myšlenku hotovou, ucelenou. To, co dává základní smysl.
Z toho ovšem plyne, že máš-li být dobrým lektorem, musíš být nejdřív pozorným čtenářem. A to je věc přípravy, o které jsme se už zmínili - a o které si později musíme promluvit důkladněji.

11. Řeč je zpěv - ale ne zpívání

Rabín Mendel učil: Každé slovo Písma je dokonalý živý útvar, a kdo znění slova zahazuje démonům, páše na něm cosi podobného, jako kdyby povstal proti bližnímu a zabil jej.

Při čtení uchovej melodii řeči. Ta spolu s přízvukem a střídáním tempa dává větám život, barvu a znělost.

Už sis jistě všiml, že vyjadřovací zvuky všech živých bytostí mají v sobě jistý hudební řád. Tím spíše lidská řeč. Jen si řekni nahlas tyto dvě větičky za sebou.
„Půjdeš se mnou?“ – „Když já jsem unaven.“
Slyšíš ten rozdíl? První věta stoupá, druhá klesá. První je rychlejší, druhá pomalejší, protože zdráhavější.
Přirozená melodie řeči ovšem není totožná s uměle stanovenou melodií v hudbě. Tóny řeči nejsou hudebně „čisté“, nedají se přesně lišit na celé tóny a půltóny. Kloužou nahoru dolů, často i v jedné slabice. Ptám-li se s údivem: „Jak? - Kdo?“, - klouže to „a“ i „o“, třebaže graficky krátké, dlouze směrem dolů.
Právě to střídání výšek a hloubek, dané smyslem, situací a citovým zabarvením, vytváří melodii řeči. Čím víc je řečový projev spjat spíš s citovým prožíváním než s věcnou sdělností, tím je melodičnost výraznější. Proto je také příznačná pro malé děti; a u nemluvňat je dokonce tím jediným, čím se vyjadřují. V řeči dospělých ustupuje melodie poněkud do pozadí. Přesto se melodie uplatňuje i u nich. Nejen v okamžicích prudšího citového vzruchu, ale i jako prostředek významového upřesnění.
Příklad: věta složená ze slov „dnes - nejdeš – domů“ se jen rozdílností melodie stane buď větou oznamovací nebo tázací nebo rozkazovací.
Melodie jako vyjadřovací prostředek staví větu pevně na nohy, dává jí vyhraněný smysl - a zároveň jednotu. Pověděli jsme si už o členění vět na myšlenkové úseky pomocí drobných dechových pauz, odražení. Melodie ty jednotlivé odražené úseky sjednocuje v celek věty, v myšlenku.
Řekli jsme si, jak důležitý význam má melodie pro upřesnění významu pronášených vět. Ale melodie řeči není totéž jako zpěvavý tón; je právě jeho opakem! Tzv. zpěvavý tón je monotónní vlnění zdvihů a poklesů. Protože stejným způsobem zdůrazňuje všecko, nezdůrazní nic. Je právě tak protivné jako nesmyslné. Odpuzuje to esteticky a ztěžuje to posluchačům správné porozumění.
Proč je tato chyba, přímo nešvar, při katolických bohoslužbách tak rozšířena, především u samotných kněží? Má to svou příčinu a tou je tón liturgické latiny, tzv. „tonus rectus“, čtení na jednom tónu. Jeho účelem nebyl žádný sdělovací kontakt kněze s obcí, byla to záležitost rituální. A ze starého církevního ritu přežívá „tonus rectus“ i nadále. Bohužel nejen v liturgii čtené latinsky (jen si. vzpomeň, jak dřív kněz říkal a zpěvně protahoval na jediném tónu Dominus vobiscum,) nýbrž setrvačností a „zbožným“ návykem se leckde přenáší i do liturgie české. Ať byl ten tón v latině čímkoli odůvodněn, v češtině je prostě nesnesitelný. Dávej pozor, ať mu bezděky nepropadneš! Ani tehdy, kdyby ti někteří tvrdili, že je to tak v kostele správné, že je to „liturgické“. Nic protipřirozeného neslouží důstojně lidem ani Bohu.
Druhým základním elementem hudebnosti řeči (a tím i její náležité srozumitelnosti) je rytmus. Je to otázka různého střídání slabik přízvučných a nepřízvučných. Na to nám stačí nejzákladnější jazykový cit „jak nám zobák narostl“ a k tomu pár pravidel, které najdeš v kapitolce o české výslovnosti.
Tyto poznámky tě snad přesvědčí, že dobře předčítat je kus umění. Ne však umění nedostupného, vyhrazeného jen speciálním talentům. Jeho celé tajemství spočívá ve dvou věcech:
1. Vědět a respektovat, co, proč a komu říkám (a sám tím být naplněn),
2. počínat si při tom přirozeně.

12. A co když máš opravdu zpívat?

Jako padá déšť nebo sníh z nebe a nevrátí se zpět, nýbrž napojí zemi, aby mohla pučet a rodit, vydávat semena k setbě a k jídlu chléb, tak i mé slovo, jež vychází z mých úst, nikdy se ke mně nevrátí prázdné. Naopak, vykoná, co se mi líbí, provede, k čemu je já chci poslat. (Iz 55)

I když předzpěvuješ, musí ti být dobře rozumět. Proto zpívej dostatečně nízko, aby tón nepřezníval řeč; se správným přízvukem a vhodnými pauzami, aby se slova nepřekrývala.

Někdy ti připadne úkol opravdu zpívat, tj. předzpěvovat začátky nějakého zpěvu, např. verš žalmu, texty přímluv a jiné. Neříkej hned: já nemám hudební talent. Zpravidla umí člověk zpívat líp, než si myslí, než si troufá sám sobě důvěřovat. A když si dá práci, může při slavné mši, kdy se přímluvy zpívají, dosáhnout dostatečného zdaru.
Zpěv ovšem ubírá na srozumitelnosti. Už proto, že předepsaný nápěv neodpovídá přirozené kadenci řeči, která napomáhá pochopit smysl věty. Krom toho tón, který se ve velkém prostoru rozkmitá do šířky a rozléhá ozvěnami, snadno zakrývá souhlásky. Tak lidé sice slyší silněji, když se něco zpívá, ale rozumějí méně než při čtení. Místo Božího slova slyší jen hudbu, ani ne vždy pěknou.
Je možné se při zpěvu vyvarovat zakrývání a zatemňování slova? Zpívat tak, aby se smysl řeči zpěvem spíš podtrhl než zakryl?
1. Předně nesmíš zpívat příliš vysoko.
Většina kněží dělá při přechodu z řeči do zpěvu skok vzhůru. Zpěv pak napíná jejich hlas natolik, že všechnu pozornost vynakládají na to, aby udrželi vysoký tón; a už jim nezbude čas dávat pozor na výslovnost, která podmiňuje porozumění.
Z toho si neber příklad! Musíš přejít z řeči do zpěvu bez skoku nahoru. Zkus začít větu v normální hovorové poloze hlasu a pak ve stejné tónové výšce zazpívat její závěr. Jen tak tě nebude zpěv napínat, hrdlo a ústa zůstanou uvolněna a slova zřetelná a srozumitelná.
2. Dále musíš dodržet rytmus řeči, přirozený slovní přízvuk.
Notový předpis nás svádí k tomu, abychom zpívali všechny slabiky stejně dlouze (pokud připadají pod noty stejného trvání) - tak, jak to slyšíme v latinském zpěvu. Jenže takový zpěv tříští nebo úplně ničí smysl Božího slova: není rozumět obsahu.
Proto k českému liturgickému zpěvu bezpodmínečně patří, aby se slabiky, které chceme zdůraznit, zpívaly o něco hlasitěji a protaženěji, než jiné. Jen tím se přiblížíme přirozenému rytmu řeči a věcné srozumitelnosti.
3. A konečně: právě při zpívání jsou nepostradatelné správné pauzy, má-li posluchač dobře rozumět textu.
Máš-li zpívat přímluvy, napřed si je pečlivě rozděl podle myšlenkových bloků; a ty si označ v textu, jak jsme si řekli v kapitole o členění textu. Připrav se! A pak si můžeš důvěřovat v tom, že tvé předzpěvování bude i při menším hudebním nadání čistší a pěknější, než kdyby ses blýskal krásným hlasem a dokonalým hudebním sluchem, ale zůstal břídilem v tom hlavním: v pěkném a srozumitelném znění slova. Klidně a volně, s temperamentem a s radostí zazpívej k Boží oslavě a k užitku lidí, co jim chceš sdělit.

13. Vždycky se vyplatí zkouška předem

V duchu mě Pán vyvedl a postavil doprostřed nížiny. Byla plna lidských kostí... A pravil ke mně: „Člověče, oživnou ty kosti?“ Odpověděl jsem: „Pane, ty to víš.“ Tak mluví Pán: „Položím na vás šlachy a dám na vás narůst maso, povléknu vás kůží, vdechnu do vás dech a oživnete...“ A postavili se na nohy, velmi veliký zástup.

Sotva se ti podaří chytit tón a polohu hlasu, přízvuky a melodii až při čtení samém. Proto si lekci předem přečti nahlas.

Pověděli jsme si řádku pouček, jak má dobré čtení vypadat. K těm ovšem patří i pravidlo: přečti si předem, a ne jednou, nachystanou lekci nahlas. Tu ti teprve vyplynou leckteré záludnosti textu, ale i jeho závažnost a krása.
Nahlédls někdy např. do hereckých zkoušek? Tam by ses přesvědčil zblízka, jak se role, už dávno naučená nazpaměť, tříbí stálým hlasitým opakováním textu. I zkušený herec hledá a nachází stále nové a lepší možnosti, jak větu říct, co a jakým způsobem zdůraznit, jakými tóny docílit nejlepšího účinku.
Takovou profesionální drezúru od tebe nikdo nežádá. Ale i ty chceš jistě působit ve své „roli“ předčitatele dojmem jistoty. Už proto, že svým čtením vedeš mysl celého zástupu k těm myšlenkám, které jim chce vnuknout Boží slovo.
Nemůžeš tedy spoléhat na to, že stačí přečíst si lekci jen očima. Těma jen sbíráš písmenka, z písmen slova, ze slov zajiskření myšlenky. Teprve když zvládneš text i hlasem, a tak, jak má znít, nebude už myšlenka jen tu a tam jiskřit, ale souvisle svítit. I tobě i tvým posluchačům. Mrtvé litery dostanou živé tělo.
Taková příprava ovšem předpokládá to, co bohužel u nás dosud není samozřejmostí: mít text čtení v rukou včas, aspoň den napřed. Je velmi žádoucí, a mělo by se stát pravidlem, aby lektoři měli v rukou vlastní lekcionář. Není-li to technicky možné, měl by si lektor všechna čtení na tu kterou neděli nebo svátek aspoň přečíst v Katolickém týdeníku, dávat při mši svaté číst na poslední chvíli komukoli, kdo se zrovna namane, to je znevažování bohoslužby slova.
Tato poznámka však platí spíš duchovním správcům než lektorům samým. Pro lektory platí v tomto ohledu jen tato dvojí zásada:
1. Mám-li dobře sloužit, musím mít text předem.
2. Musím se na svou službu od neděle k neděli poctivě připravovat – podobně jako se kněz připravuje na promluvy. Pak teprve je to důstojná, krásná a prospěšná služba církvi, Božímu království.

14. Nikdy bez promyšlení textu

Stalo se jednou, že předsedající synagogy vyzval rabína Agibu, aby veřejně předčítal z Písma. On však odmítl. Jeho žáci se pak divili: „Náš učiteli, což jsi nám neříkal, že Písmo je tvůj život a délka tvých dnů? Proč jsi odepřel předčítat?“ Odpověděl jim: „Odepřel jsem, protože jsem si příslušný úryvek víckrát neprošel předem.“

Čemu člověk nerozumí, to také nemůže správně předčítat. Proto si musíš nejen pořádně připravit techniku přednesu, ale i promyslit, co budeš hlásat.

Tuto základní poučku jsi už ze všeho, co jme si pověděli, dostatečně pochopil.
Všechna technická příprava textu, který máš předčítat v kostele, by byl jen jakýsi „rozumový tělocvik“ pro nic a za nic, kdyby chybělo pochopení a co největší osvojení myšlenky.
Zamysli se někdy nad výrazem, kterého používáme, když jsme něčemu dobře porozuměli. Řekneme: „strávil jsem to,“ nebo „mám to zažité“. A porovnej tenhle výraz s vyprávěním proroka Ezechiela:
„Otevři ústa a sněz, co ti podám,“ řekl mi Pán. Vzhlédl jsem a hle, byla na mne napřažena ruka a v ní svitek! Rozvinul jej přede mnou a byl popsán vně i uvnitř... I otevřel jsem ústa a dal mi sníst svitek a řekl mi: „Posilni své tělo a naplň své nitro tímto svitkem.“ Snědl jsem a byl v mých ústech sladký jako med. Potom ke mně pravil: „Člověče, vzhůru! Jdi k Izraelovu domu a mluv k nim mými slovy!“ (Ez 2,8-3,4)
Je tedy nezbytné, zapřemýšlet si o tom, co máš předčítat; strávit to. Jak to dělat? Přečti si nejprve celý text v souvislosti. Pak znovu po odstavcích; po větách. Pokud jsi neporozuměl, nebo si nejsi jist, neostýchej se zeptat někoho, komu v té věci důvěřuješ, nejlépe kněze.
Aby ses neostýchal, k tomu ať tě povzbudí tato epizoda ze života sv. Antonína poustevníka. Jednou za ním přišla skupina mnichů se svým opatem; byl s nimi i poustevník Josef. Opat je chtěl vyzkoušet. Položil jim jako otázku výrok z Písma svatého a ptal se jich, co znamená. Každý mluvil, jak nejlépe uměl. Opat však na každou odpověď říkal: „Ještě jsi tomu neporozuměl.“ Nakonec se zeptal poustevníka Josefa. Ten odpověděl: „Nevím.“ A tu řekl sv. Antonín: „Bratr Josef je na správné cestě, protože řekl: Nevím.“
Připadá ti to trochu žertovné? Možná. Ale jasně to ukazuje rozdíl mezi domnělým snadným chápáním Božího slova, jako by to byla zpráva z novin, a poznáním; mezi samolibým a pokorným promýšlením Božího slova.
Takováto příprava na předčitatelský úkon je ovšem už něco hlubšího, než příprava třeba rozhlasového hlasatele, kterého jsme ti tu několikrát kladli za vzor. To už není sebejistý přístup profesionála k něčemu uloženému zvnějška, nýbrž kus pokory a krok v duchovním životě, práce na sobě samém.
Právě v tom, jako odměna od Ducha Svatého, se ti vrací všechna obětavost a námaha, kterou pro svůj lektorský „úřad“ podstupuješ. A v tom spočívá i pravá důstojnost i osobní užitek služby.

15. Důstojnost lektorské služby

Předčítat při společné bohoslužbě slovo Boží je uplatněním tvého laického kněžství; je to vskutku kněžská služba. Proto k ní přistupuj s velkou odpovědností a pokorou a raduj se, že smíš sloužit jako lektor.

Biskup-mučedník Cyprián z Kartága píše r. 250 po Kr. duchovním své diecéze o jenom mladíku:
„Obyčejně se, milí bratři, ptáme napřed vás, když chceme někoho přijmout do služby církve, a rozvažujeme o jeho charakteru a zásluhách na společné poradě. Náš bratr Aurelius však už byl vyzkoušen samotným Pánem. Ač ještě mladý lety, podstoupil už dvojnásobný boj, dvakrát vyznal svou víru. Poprvé byl pro ni vypovězen do vyhnanství, podruhé mučen. Nevím však, co na něm chválit víc: zdali statečnost, s jakou trpěl, nebo skromnost jednání později, po jeho vyznání. Zasloužil by si, aby byl přijat do ještě vyššího stupně svěcení. Přesto by však měl začít sloužit jako lektor. Neboť jeho hlas, který vynikajícím způsobem svědčil o Bohu, si opravdu zaslouží, aby zazněl při svátečním čtení Božího slova. Po nádherných slovech, jimiž vyznal Krista, má nyní zvěstovat také jeho radostné poselství. Jestli u popraviště na něj zevloval dav pohanů - zde se na něho dívají bratři. Jestliže se tam lid podivoval, když mluvil - zde mu naslouchají s bratrskou radostí.“
V neděli tvými ústy přichází k lidem Boží slovo. A lidé poslouchají; dospělí i mládež, tví rodiče, tví známí. Sám kněz ti naslouchá. Všichni se soustředí na to, co říkáš. Je úžasné, jakou máš vážnost v církvi proto, že máš zvěstovat Boží slovo.
Raduj se z toho, máš proč. Ale nepocítíš někdy i úzkost, protože tvé rty nejsou čisté? Proto než začneš mluvit, pros svého Pána, aby ti vypálil ústa i srdce, aby v tvém nitru spálil vinu. Jakým ohněm? Ohněm svého Ducha, který „jazyky činí mluvícími“.
Nauč se tedy i ty té stručné modlitbě, kterou se kněz modlí, než začne číst evangelium: „Očisť mi srdce i ústa, Bože, abych dobře zvěstoval tvé svaté evangelium.“
Správná výslovnost je často výmluvným znamením ušlechtilosti a kultivovanosti. A právě chrám je místem, kde by se ušlechtilost - i v mluvním projevu - měla uplatňovat jako něco samozřejmého. Proto se bedlivě varuj ve výslovnosti všech návyků pocházejících z nářečí a ze slangu (hantýrky). To se nejvíc týká moravismů, šlonzáčtiny, pražáčtiny a brněnštiny. Pokud tomu podléháš bezděčně, uč se sám sebe hlídat; děláš-li to však vědomě, je to mylná představa, a že se tím jaksi přiblížíš „svému publiku“. Porozumí ti a přijme tě s větším respektem, učiníš-li ambonu jedním z míst, odkud se má česká řeč ozývat ve své nejryzejší kráse a čistotě.

16. Shrnutí pravidel pro lektory

Zopakujme si obsah příručky: jak vypadá dobrá lektorská služba. Vyjdeme při tom nyní od osoby lektora, od jeho vnitřního přístupu přes přípravu až k technickým detailům. Proto tu jsou pravidla shrnuta v jiném pořadí, než v jakém jsme je postupně probírali.
1. Předčítat při bohoslužbě slovo Boží je výkon tvého laického kněžství. Proto k němu přistupuj s velkou odpovědností a pokorou a raduj se, že smíš sloužit jako lektor.
Lektorská služba prohloubí tvůj duchovní život.
2. Čemu člověk nerozumí, to také nemůže správně předčítat. Proto se musíš doma pořádně připravit.
Snaž se pochopit myšlenkový obsah a bez ostychu se porad' o tom, co jsi dobře nepochopil.
3. Sotva se ti podaří chytit tón a polohu hlasu, pauzy, přízvuky a melodii vět až při čtení samém. Proto si lekci přečti předem nahlas.
Uděláš dobře, můžeš-li k tomu přizvat i nějakého posluchače: rodiče, bratra, přítele.
4. I když předzpěvuješ, musí ti být dobře rozumět. Proto zpívej dostatečně nízko, aby tón nepřezníval řeč; a se správným přízvukem a vhodnými pauzami, aby se slova nepřekrývala.
A neobávej se, že nemáš pěkný hlas. Nejde o koncert.
5. Co předčítáš, musíš mít jasně rozčleněno. Posluchač nevnímá jednotlivá slova, nýbrž ucelené představy.
Rozděl si napřed text na odstavce, myšlenkové celky.
Poznač si to v textu příslušnými znaménky.
6. Položit správný přízvuk není věc náhody, ale pochopení. Věta je utvořena tak, že vyhrocuje myšlenku do jednoho hlavního slova.
Ta hlavní slova ve větách si dobře zapamatuj a nejraději podtrhni v textu předem.
7. Při čtení uchovávej melodii řeči. Ta spolu s přízvukem a střídáním tempa dává větám život, barvu a znělost.
Nezaměňuj melodii řeči za „nábožné“ prozpěvování ani tzv. tonus rectus, jak bývalo slyšet v latinské liturgii.
8. Čárka za slovem neznamená vždy pauzu, ani se před ni vždycky nezvedá hlas. Rozlišuj, kdy ji brát vážné, a kdy ji „nečíst“.
Při psaní se řídíme pravopisnými pravidly o čárkách; při předčítání se řídíme myšlenkovým spádem a přirozeným tokem mluvené řeči.
9. Chceš-li číst tak, jak se doopravdy mluví, dávej se znaménky jako dvojtečka a uvozovky myšlenkově vést, ne zvukově spoutat.
10. Hlas zní nejlíp, když mluvíš ve své přirozené poloze: proto ho nepřepínej; začni hlubší polohou a tou také konči.
Nesnaž se o „nábožný“ patos, mluv přirozeně.
11. Nečti uspěchaně: vyslovuj zřetelně, - dělej náležité pauzy, - dýchej klidně. Dopřej lidem, ať stačí sledovat Boží poselství myšlenku za myšlenkou.
12. Než začneš číst, a pak před každým novým odstavcem se podívej na lidi. Navážeš spojení a zvážíš účinek slova. Nečteš pro sebe, ale čteš lidem, mluvíš k nim, a oko - do duše okno.
13. Lidé neposlouchají jen ušima, ale i očima. Proto i tvůj vzhled, oblečení, postoj a pohyby patří k tvé službě.
Choď klidně, stůj pevně na obou nohou, zacházej s lektorskou knihou uctivě.
14. Miluj čistotu a správnost mateřštiny.
Předčitatel v kostele je také bezděčným učitelem lidí, jak se má správně mluvit. Dávej si pozor na nářečí a slangové návyky.
15. S mikrofonem musíš zacházet opatrně a jemně. Nauč se, jak s ním manipulovat a jak do něho mluvit.
Čti ve vzdálenosti 20 - 30 cm od mikrofonu, neschovávej se za něj; při zpěvu i při společném modlení od mikrofonu odstup.

A v tom ti, milý lektore, pomáhej sám Bůh.
Amen.

Dodatek o české výslovnosti (z olomouckého vydání v r. 1970)
Miluji krásu tvého domu, Pane, místo, kde přebývá tvá sláva... Miluj i krásu Božího slova, které se stává tělem ve slovech lidské řeči - v tvé mateřštině. Cti její čistotu a správnost a předcházej v tom příkladem. Významově i formálně správné čtení závisí také na melodii řeči. Jaká je melodika češtiny? Je střídmější, méně výrazná než u některých jiných jazyků (např. u ruštiny, franštiny, italštiny). Tím spíš se musí jemně respektovat rozdílnost slabik jak v přízvuku, tak v délkách (přízvuk a délka se jen zřídka kryjí).
1) Slovní přízvuk, tj. silnější hlasový důraz je v češtině vždy na první slabice slova KOstel, NÁvštěva, PŘEDčitatel Přitom si pamatuj, že jednoslabičná předložka tvoří s následujícím slovem zvukovou jednotku, takže přechází přízvuk na ni, jako by byla první slabikou slova NAnávštěvu, DOkostela, VEškole Je chyba vyslovovat např.: Jdu do ŠKOly - správně je: Jdu DO školy Slovní přízvuk je však dosti lehký, nesmí se zdůrazňovat výbušně - a zvlášť ne do mikrofonu - aby další slabiky po něm nezanikly.
2) Rovněž rozdíl mezi dlouhými a krátkými slabikami a samohláskami je v češtině poměrně nevelký. Zpravidla trvá v hovorové češtině dlouhá samohláska dvakrát až třikrát déle než krátká. (Je-li pod přízvukem, je o něco delší, než je-li nepřízvučná; také v emotivní řeči, v hněvu, úžasu, radosti se dlouhé samohlásky bezděčně ještě protahují). Krátké samohlásky se bezpodmínečně vyslovuji krátce, nesmí se protahovat ani pod přízvukem ani na konci vět.
3) Výslovnost souhlásek: České souhlásky dělíme na tzv. párové a nepárové. Nepárové (vyslovují se vždy tak jak se píší): j - l - m - n - ň - r - ř Párové (mají kamaráda, který se vysloví místo nich): a) znělé: b - d - ď - g - h - v - z - ž b) neznělé: p - t - ť - k - ch - f - s - š Skupina párových je pro výslovnost zvlášť důležitá, a to proto, že v určité situaci se znělá souhláska mění v neznělou, nejčastěji na konci slov. Proto např. slova dub - lid - loď - gong - Bůh - krev - kaz - kříž - vyslovujeme jako: dup - lit - loť - gonk - bůch - kref - kas – kříš. Je násilné a komické, snaží-li se někdo v takových případech zachovávat znělost koncové souhlásky a vyslovuje např. dub místo správného dup.
4) Pod vlivem nářečí se často chybuje v případech, kterým se říká spodoba (asimilace), tj. tam, kde sousedí znělá souhláska s neznělou (nejčastěji to bývá u sykavek s a z). Tehdy se souhlásky připodobní, buď znělá neznělá nebo naopak. sb se vysloví jako zb (sbor - zbor) - bs jako ps (zab se - zap se) sd jako zd (s duchem - z duchem) - ds jako ts (od sebe - ot sebe) sď jako zď (sdělit - zdělit) - ďs jako ťs (vzbuď se - vzbuť se) sh jako sch (shoda - schoda) - hc jako chc (lehce - lechce) zp jako sp (zpívat - spívat) zt, zť jako st, sť (ztuha, ztížit - stuha, stížit) zk, žk jako sk, šk (zkouška, tužka - skouška, tuška) dk, ďk jako tk, ťk (zídka, loďka - zítka, loťka) dc, ďc jako tc, ťc (důchodce, v loďce - důchotce, v loťce) vc, vč jako fc, fč (ovce, včela - ofce, fčela)...
5) Sousedí-li ve slově stejné souhlásky, vyslovují se buď: a) nezdvojeně (u slov jednoduchých a neodvozených): Anna, panna - ana, pana b) zdvojeně (u slov složených, odvozených, popř. s předponami): čtverrohý, nejjasnější, naddůlní - čtver-rohý, nej-jasnější, nad-důlní Správná výslovnost je často výmluvným znamením ušlechtilosti a kultivovanosti. A právě chrám je místem, kde by se ušlechtilost - i v mluvním projevu - měla uplatňovat jako něco samozřejmého. Proto se bedlivě varuj ve výslovnosti všech návyků pocházejících z nářečí (hantýrky). To se nejvíc týká tzv. moravismů, pražáčtiny a brněnštiny. Pokud tomu podléháš bezděčně, uč se sám sebe hlídat; děláš-li to však vědomě, je to mylná představa, že se tím jaksi přiblížíš svému publiku. Naopak: porozumí ti a přijme tě s větším respektem, učiníš-li ambon jedním z míst, odkud se má česká řeč ozývat ve své nejryzejší kráse a čistotě.

Použitá literatura
Hála: „Výslovnost spisovné češtiny.“ ČS akademie věd, Praha 1967.
Jousse Marcel: „Gesto rytmické.“ Stará Říše na Moravě.
Justl Vladimír: „Slyšet se navzájem.“ Praha, Orbis 1966.
Novinářský studijní ústav: „O češtině pro Čechy.“ Orbis, Praha 1963.
Trávníček František: „Správná výslovnost.“ Nákl. Zem. divadla v Brně 1935.
Zerfass Rolf: „Lektorendienst.“ Benno-Verlag Leipzig 1967.

Obsah

Úvodem
1. O čem se tu dočteš
2. Mikrofon je pomocník i zrádce
3. Stojíš před očima lidu
4. Tvůj hlas je nástrojem slova Božího
5. Spěchej pomalu, dojdeš k cíli dřív
6. Oko - do duše okno
7. Zmatky s čárkami, aneb čti, jak slyšíš
8. A co dvojtečky a uvozovky?
9. Řeč neteče, nýbrž se staví
10. Větný přízvuk je pilíř stavby
11. Řeč je zpěv, ale ne zpívání
12. A co když máš opravdu zpívat?
13. Vždy se vyplatí zkouška předem
14. Nikdy bez promyšlení textu
15. Důstojnost lektorské služby
Shrnutí pravidel pro lektory
Dodatek o české výslovnosti
Použitá literatura

PATNÁCT PRAVIDEL PRO LEKTORY
Na základě knihy R. Zerfasse: „Lektorendienst“
připravil s kolektivem spolupracovníků Ladislav Simajchl.