Na katafalku tohoto muže pochovaného v kolínském minoritském kostele je nápis: „
Scotia me genuit, Anglia me suscepit, Gallia me docuit, Colonia me tenet“ – „
Skotsko mě zrodilo, Anglie mě přijala, Francie mě vyučila a nyní mě má Kolín.“ Má ho i církev svatá, v níž získal největší zásluhy jednak svým životem, jednak svým mistrným obhájením otázky Neposkvrněného početí Panny Marie.
Doctor subtilis, tj.
Přesný učitel – tak se mu pro jeho pronikavý intelekt přezdívalo.
Narodil se v roce 1266 ve skotském (od tohoto jeho původu se odvíjí i přídomek Scotus) Littledeanu u města Duns, v hrabství
Berwick. Pocházel přitom z rodiny irských
přistěhovalců. Jeden z jeho strýců, P. Eliáš
Duns, byl minoritou a jeho vliv zapříčinil, že také Jan zatoužil stát se menším
bratrem sv. Františka.
To se mu podařilo, a sice velmi brzy – práh minoritského kláštera v Dumfries překročil již v roce 1279. Na řádových školách v Anglii a ve Skotsku projevoval mimořádné nadání, bylo proto nasnadě, že po kněžském svěcení v roce 1291 (v opatství sv. Ondřeje v Northamptonu z rukou lincolnského biskupa Olivera Suttona) a dokončení studia teologie v roce 1293 bude ve vzdělávání pokračovat. Skutečně tomu tak bylo, roky 1293 až 1296 strávil na pařížské univerzitě a poté přešel do Cambridge a přednášel na tamní univerzitě. V té době sepsal své první dílo – Opus Oxoniense, jež mu hned získalo pověst znamenitého teologa.
Janovi představení vhodně ocenili jeho nadání tím, že ho poslali nazpět do města nad Seinou, aby zde získal doktorát. Pařížská univerzita měla už vynikající jméno a právě z jejích absolventů
pocházeli v budoucnu vysoce postavení církevní činitelé. Dá se důvodně předpokládat, že tímto krokem chtěli Janovi usnadnit v příštích letech zisk nějakého církevního úřadu, čímž by mohla vzrůst
i prestiž samotného řádu menších bratří sv. Františka.
Jan Duns Scotus postupně získával vynikající renomé, to mu však nepomohlo, když roku 1303 do hry vstoupila vysoká politika. Francouzský král Filip IV. Sličný vedl spor s papežem Bonifácem VIII.
Aby se pojistil, vyzval panovník zejména řeholní představitele pařížské univerzity, v té době nejdůležitější v Evropě, aby svými podpisy jeho postoje podpořili. Jistá část profesorů to odmítla učinit, Jan mezi ně přirozeně rovněž patřil. Filip zareagoval promptně – ty, kdo nepodepsali,
vykázal z království. Ani papež nezůstal nečinný a univerzitě za její připojení se k Filipovi odejmul právo udílet akademické hodnosti.
Rok strávil Scotus v Anglii, načež se roku 1304 do Paříže vrátil – jednak papež Benedikt XI. navrátil univerzitě odebraná privilegia, jednak Filip povolil návrat vyhoštěným profesorům. Za nějaký čas dostal Scotus na starost vedení katedry a jako Magister regens (dnes bychom řekli řádný profesor) přednášel na témata Písma svatého, krom toho vedl i dvojí typ veřejných disputací – jednak na připravené téma, kdy proti jednomu z profesorů stávali na pozici oponentů studenti, jednak na téma libovolné.
Ve francouzské metropoli nevydržel „Přesný učitel“ příliš dlouho, roku 1307 opět z rozhodnutí představených přesídlil do Kolína nad Rýnem, kde stanul v čele tamní školy menších bratří. Důvodů
mohlo být více – snaha představených vyvážit vliv dominikánů, který zde byl od dob sv. Alberta Velikého a hlavně sv. Tomáše Akvinského obrovský, ale též snaha předejít dalším obstrukcím ze strany Filipa IV. Sličného, jenž se pomalu chystal ke smrtícímu úderu proti templářskému řádu. Každý se mohl jen domýšlet, na čí stranu by se Scotus přidal a jaké by z toho mohly vzejít následky. Kolín nad Rýnem byl přece jen mimo dosah Filipových pravomocí.
Duns Scotus často rozjímal zejména o Ježíšově výkupné oběti a viděl v ní důkaz nezměrné Boží lásky. Oč více do tohoto tajemství pronikal, o to více rostla jeho láska k Bohu, který, jak byl skálopevně přesvědčen, neustále vysílá paprsky své dobroty a lásky. Proto byl též velkým ctitelem Eucharistie, v níž spatřoval očividný výraz této lásky Páně ke svému stvoření. Nenechával si tyto poznatky pro sebe, vyučoval je, kázal o nich, psal o nich.
Město na Rýnu se stalo Janovou poslední pozemskou zastávkou. Dne 8. listopadu 1308 zde odevzdal duši Hospodinu, zcela vysílen odrážením i trpným snášením útoků, jimž byl vystaven ze strany svých odpůrců, resp. oponentů. Útoky na svou osobu zakoušel již v Paříži, byly protkány nenávistí a záští, objevovalo se v nich například i vydírání a hrubé násilí, což jeho stále chatrnějšímu zdraví škodilo. Mnozí z těch, kdo na něj útočili, tak činili ze zištných důvodů – aby se zalíbili králi, jenž měl na Dunse Scota spadeno.
Jedním z hlavních důvodů byl i ten, kvůli němuž je skotský menší bratr sv. Františka znám –
obhájil totiž Mariino Neposkvrněné početí proti všem protiargumentům, proti všem pochybovačům.
To, co se dnes rozumí samo sebou a co o pět a půl století později stvrdil Pius IX. prohlášením dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie, musel Scotus až sveřepě hájit. Ani ne tak před prostým lidem, v němž byla tato víra přítomna, jako spíše mezi učenými teology. Mezi nimi totiž panovala obava, že by přistoupením na Mariinu neposkvrněnost mohla vyvstat domněnka, že Matka Boží vlastně Kristovu oběť vůbec nepotřebovala. Jan hlásal, že Panna Maria byla předvykoupena, tj. že byla vykoupena již před svým početím a uchráněna tak dědičného hříchu. Argumentoval dále tím, že Ježíš, jakožto dokonalý Prostředník, mohl uchránit Pannu Marii nejen od hříchu smrtelného a všedního, ale i od toho prvotního, poněvadž nejdokonalejší Prostředník je s to vykonat nejdokonalejší čin prostřednictví pro osobu, pro niž je Prostředníkem.
Místo posledního odpočinku dostal Jan Duns Scotus za hlavním oltářem minoritského kostela v Kolíně nad Rýnem. V současnosti lze uctít jeho ostatky v kamenném sarkofágu umístěném v bočním
výklenku kostela, a to jako ostatky blahoslaveného – tímto titulem jej 20. března 1993 obdařil Jan Pavel II., jenž ho několik let předtím nazval „Duchovní věží víry“. Pavel VI. zase pojmenoval jeho učení „protijed na ateismus“.
Jeho nauku můžeme považovat i za „protijed na mylné pojetí svobody“. V jeho očích svoboda roste a zdokonaluje se podle toho, nakolik se člověk otevírá Bohu a naslouchá mu. Pokud přijmeme Boží
slovo, pokud nasloucháme Božímu zjevení, pak jsme naplněni světlem a jsme doopravdy svobodní.
Libor Rösner
Převzato z časopisu Světlo 44/2023, str. 4-5
