Byl jsem zrovna ve svém pokoji, když jsem najednou uslyšel, jak někdo nesměle zaklepal na dveře. Zvedl jsem hlavu od stolu a spatřil jsem tam vyzáblou a bledou tvář malé Veroniky, která mi ukazovala v dlani tři mince.
„
Otče, neodvažuji se prosit, to je vše, co mám… Chtěla bych poprosit o mši svatou za obrácení mého otce,“ řekla pokorně a položila mince na stůl.
S takovou pokornou a dojemnou prosbou přišla nemocná dívka, která byla nedávno pokřtěna. Její otec, zatvrzelý vyznavač falešných bohů a lhářů, si vůbec nevšímal dceřiných modliteb, které ho povzbuzovaly k obrácení. O katolické víře nechtěl nic slyšet.
Když ubohá Veronika viděla, že veškeré její úsilí je marné a Bůh jakoby neslyšel její volání, přišla nakonec ve svém srdci k myšlence sloužit za tímto účelem mši svatou. Pomyslela si:
„Bůh nemůže odmítnout prosby svého vlastního božského Syna právě ve chvíli, kdy se obětuje za spásu ubohých hříšníků, a jistě mi udělí milost, která mi tak leží na srdci.“
Nevěděla však, jak to udělat, byla tak chudá! Dlouho přemýšlela. Zamyslela se nad svým přáním až konečně vymyslela plán, jak svého cíle dosáhnout:
Půjde, opírajíc se o hůl, do lesa a nasbírá suché větve. Potom je na svých nemocných nohách zanese na trh, aby někde v rohu zkusila ubohou otépku prodat. Bude na to potřebovat spoustu času, protože za větve moc nedostane, ale bude trpělivě chodit, dokud nenašetří částku, kterou dá na mši svatou.
Všechno si dobře promyslela, až na bezmocnost vlastních končetin. Když několik dní s velkou námahou chodila z lesa na trh a zpět, na chvíli si dala přestávku, aby unaveným a bolavým nohám dopřála trochu odpočinku. Byla však povzbuzena touhou, kterou jí diktovala dceřina láska k nebohému otci.
Jakmile chtěla dále pokračovat, nohy ji zradily a s nesmírnou bolestí se musela vzdát dalšího úsilí. Na jedné straně sklíčená zármutkem, že se musí vzdát svého plánu a na druhé straně hnaná velkou touhou po mši svaté za otcovo obrácení. Rozhodla se jít za knězem s přáním, o kterém se doposud neodvažovala s nikým mluvit.
V ruce nesla s hanbou a strachem svůj
halíř – tak malý v očích lidí, ale velký v očích Boha a andělů, kteří zlatým písmem zapisovali do knihy každý její krok a vzdech. Není třeba dodávat, že to nebyla jen jedna mše, ale více, a aby jí zůstaly všechny zásluhy a zadostiučinění, skončil její halíř v pokladničce pro chudé.
A Pán, který vdově za její mince požehnal, přijal i Veroničinu oběť, protože její otec začal chodit na katechezi a nakonec byl pokřtěn.
Veronika prosila a dostala. Nečekejme, že když budeme sedět se založenýma rukama, dobrý Bůh pro nás všechno udělá. Ano, dostaneme, ale musíme se naučit tři slova:
Bože,
Otče,
prosím, a sami začít. Pak to Pán dotáhne do konce.
Článek je převzatý z
https://autor-silvia.blogspot.com/?m=1,
naleznete ho
zde. (18. 11. 2023)
