
V první části článku nás autorka seznámila s počátky poutního místa, symbolikou želvy, jejíž podobu má kostel, a také s pramenem. V této části se seznámíme s úklady a nástrahami, kterým kostel čelil, a které mohly způsobit jeho zánik. Seznámíme se i se současným stavem tohoto pozoruhodného místa.
1. část článku najdete na:
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=mariin-obyctov-aneb-od-kostela-k-prameni-a-zpet-1-cast&cisloclanku=2023120056
Mariin Obyčtov
aneb
od kostela k prameni a zpět
-
2. část
Panna Maria versus Zlý?
Když dále studujeme dějiny Obyčtova, zjišťujeme, že o co více zazářila „Panna Maria Studniční“ v srdcích obyčtovského lidu, o to víc se pak ten Zlý snažil nový kostel Panny Marie úplně zničit.
V soupisech knihy „
Dějiny obce Obyčtov“ se v této souvislosti dočítáme:
S rokem 1808 byly zloději zcizeny dvě stříbrné korunky, totiž Matky Boží a Ježíška, i s žezlem.
Podrobněji se o tom pak vyjadřuje zápis z „
Vlastivědy moravské“, který líčí:
„
R. 1808 byl kostel vykraden; zloději vzali ciborium, stříbrné korunky ze sochy P. M., přivěšené mince a stříbrný pacifikál.“
Nebyly snad někomu vhod Milodary sesílané věřícím skrze sošku drahocenné Matky Boží s Ježíškem v náručí a uzdravující pramen natolik, aby aspoň takto (když už nemůže jinak) Její důstojnost a hodnost Královny ponížil?
Něco mi říká, že to tak skutečně může být, neboť
zmíněná svatokrádež byla pouze začátkem událostí, které potom následovaly:
Dovolením pátera Jana Jeržabka - nástupce faráře A. Slamy - na rozkaz Jeho Excelence pana hraběte Josefa Vratislava, jemuž tohle žďárské panství patřilo, byly v roce 1829 zbořeny dvě boční kaple u presbytáře.
Kostel tímto činem ztratil svoji statiku, začal se naklánět a potom i trhat. Hrozilo, že jeho klenba časem spadne a rozbije pod sebou vše, co až doposud chránila. Mělo snad zlo v úmyslu rozbít barokní sošku studniční Madony? A to už vůbec nedomýšlím, co se mohlo stát, kdyby tam byli i lidé.. Opravdu nechápu jednání pana hraběte.
A aby toho nebylo málo, nad zbylými bočními kaplemi za P. Karla Kanduse (faráře obyčtovského v letech 1846–1859 a současně nástupce P. Josefa Poppa, který se stal nástupcem zmíněného P. Jana Jeržabka),
byly roku 1846 strženy původní věžičky, jež tam chybí dodnes.
V dalších letech pak probíhaly různé úpravy exteriéru i interiéru kostela, které rovněž zahrnovaly vsazení dalších šesti oken a napolovic zazdění kulatého okna nad kostelním vchodem, které sloužilo k „
usměrnění slunečních paprsků zapadajícího slunce“ přímo na oltář s Madonou.
(„
Santiniho třešnička“.)
Snad proto, aby opět zazářila krása Milostiplné (i když mimo kostel), se v roce 1855 dohodl první ostrovský starosta Josef Dvořák s obyčtovským farářem Karlem Kandusem, že společně
nechají vystavět u pramene studánku a nad ní „Boží muka“.
Jednalo se o zděnou stavbu ve tvaru trojhranného sloupu. V následujícím roce dal pan farář Kandus „
pro ty Boží muka“ namalovat na plech u brněnského malíře Hütnera 3 obrazy s vyobrazením „Neposkvrněného početí“, „sv. Cyrila a Metoděje“ a „sv. Jana Nepomuckého“.
V roce 1869 byla pak při správě zdejší fary páterem Kašparem Haraschtem (správa fary 1861- 869) – nástupcem P. Steindla, který zde působil pouze rok (1860–1861) a byl nástupcem P. Karla Kanduse – „
Boží muka v Lejtni (na cestě do Obyčtova) nákladem Josefa Dvořáka pospravena a obílena.“
Roku 1899 byl však sloupek již značně sešlý, a proto jej nechali členové ostrovského katolického spolku „Živého růžence“ zbourat. Na jejich místě
postavili zděnou kapličku pokrytou šindelem, s obrazy „Bolestné Panny Marie Růžencové“, „sv. Petra a Pavla“, „sv. Cyrila a Metoděje“ a zvenčí „Neposkvrněného početí“.
Celý ten náklad byl uhrazen milodary. Kapličku tehdy posvětil zakladatel spolku – ostrovský p. farář Karel Krčál „
v neděli 22. října za velikého účastenství lidu.“ Poutníci jdoucí v procesí se zde zastavovali, aby se osvěžili, občerstvili a omyli.
(viz. kniha „
Od kostela ke kapličce v Ostrově“)
Osm let po vystavění kapličky u studánky, kde opět zazářila úcta k Nejsvětější Matce a Královně, se však přihodilo něco strašného..
Kostel, ačkoli již pomalu pozbýval statiky, a nikdo tomu nevěnoval pozornost, zbaven obou předních bočních kaplí a věžiček u zbylých zadních, se pořád ještě mohl „chlubit“ svými starobylými – ve věži zavěšenými – stříbrnými zvony:
Největší zvon byl z hlediska historického skutečně úctyhodný. Nesl nápis v gotických literách: „
Bohu a poctiwi Obczy Običtowsky ke cti Ao 1403“. Tento nápis zapsal do farní kroniky P. A. Slama (farář obyčtovský) v roce 1812 s podotknutím, že se jedná o „
dosud tu jsoucí kostelní zvony“. Bezpochyby se jednalo o původní zvony ze starého poutního kostela zasvěceného Panně Marii. Střední zvon ulili v roce 1536, třetí byl pak z doby pozdější. Velký zvon byl podle legendy v dobách třicetileté války zakopán a po dlouhém čase náhodně nalezen. Zvony byly původně zavěšeny v oné dřevěné zvonici, stojící vedle kostela naproti stavení č. 1.
(„
Dějiny obce Obyčtov – z kronik a knih pamětních“)
Avšak ani
tyto zvony neměly být kostelu a jeho věži více dopřány. A kdyby jenom zvony…
Dne 11. 5. 1907 vypukl v obci požár. Byl to největší požár v historii Obyčtova. Vyhořel kostel i s věží a zvony byly zničeny. V soupisech knihy „
Dějiny obce Obyčtov“ se o tom dočítáme následující:
„
Na chrámové budově nepatrně pojištěné byla způsobena škoda poměrně největší. Zničena byla věž s pověstnými zvony ze stříbrné slitiny, krytina a vazba.. Libozvučných zvonů nestává již více a ze slitiny zvonové, požárem na sakristii roztavené a usazené také ne – hltaví návštěvníci na věži, domácí i cizí, veškerou stříbrnou slitinu rozebrali.“
Je k zamyšlení, že největší škodu utrpěl právě kostel, který měl nejmenší pojištění. Záznam ze školní kroniky Obyčtova sepsaný řídícím učitelem Richardem Ostrým k tomu ještě dodává:
„
...již již chytalo uvnitř. A jen usilovnému hájení nutno děkovati sboru jamskému a radostínskému, že nevyhořel vnitřek.“
Panna Maria vnitřek kostela s Její soškou a svým Synem v Nejsvětější svátosti z Vůle Boží ochránila. Bůh v této souvislosti zprostředkoval jeho záchranu, i když ustavičná demolice a přestavby kostela jistě znamenaly neúctu k Božímu domu. A jak uvěřit tomu, že se skutečně jednalo o záchranu Boží rukou? „
Dějiny obce Obyčtov“ o tom hovoří následovně:
„
V ten den bylo v Jamách (obec nedaleko Obyčtova)
hasičské cvičení a všechny okolní požární sbory včetně Obyčtovského se jej zúčastnily. K požáru se pak dostavilo přes 30 sborů, které byly na tomto cvičení.“
Je tedy nutno se ptát: Byla náhoda, že požár vypukl zrovna v den, kdy měli hasiči nedaleko Obyčtova cvičení?
A dále: Je skutečně možné, aby Hospodin dopustil požár pro ustavičné „
demolování těla želvy“, symbolu Záštity a Ochrany Matky Boží?
Nemohl být požár obyčtovskému lidu varováním, že by také nemusel mít Ochranu žádnou?
A s tím pak: Byla snad „Obyčtovským“ dána Milost záchrany vnitřku kostela jako šance na obnovení úcty k Božímu domu a Bohu samému?
Nebo byl požár spíš další a nejhorší útok Zlého? Nechtěl nejdřív Pannu Marii a Ježíška zbavit kralování zprostředkovanou krádeží korunek s žezlem, srazit (Ji) kostel na kolena záměrným odstraněním obou předních kaplí a počkat, až kostel spadne, přičemž rozbije vše pod sebou, včetně Její sošky s Ježíškem, o Nejsvětější Svátosti oltářní (Nejsvětějším Ježíši ve svatostánku) ani nemluvě?
A když kostel stále nepadal (Matka Boží si ho bránila), zařídit požár, který jej zachvátí a učiní na něm dle záznamů „
Dějin obce Obyčtov“ při „
nepatrném pojištění nejvyšší škodu“?
I když s výše uvedeným můžeme logicky polemizovat, v jednom rozhodně polemizovat nesmíme. A to ve skutečnosti, že
Panna Maria je vždy na naší straně.
A protože je Panna Maria vždy na naší straně,
byl kostel spolu s věží a zvony násl. roku (1908) zase obnoven.
K jeho obnově pak „
Historie SDH v obci Obyčtov“ uvádí:
„
...kostel byl pokryt železným pozinkovaným plechem, do věže koupeny nové hodiny od Arnošta Diepolda, zvonaře na ‚Starém Městě Pražském‘ (tento zvonař po ničivém požáru, v r. 1908 ulil obratem i čtyři nové zvony),
věž byla opatřena novou bání ze železného pozinkovaného plechu,
na jejímž vrcholku byla připojena pozlacená hvězda s hromosvodem. Podobná, ale menší hvězda, byla dána nad presbyterium.“
Kostel byl tedy obnoven.... ale proč opět bez oněch předních bočních kaplí!?? Tady opravdu nebylo něco v pořádku..
Časem totiž pozbyl svoji statiku znovu, a
zase hrozilo, že spadne.
Přesto však po jeho renovaci Ochrana Panny Marie pro lid v Obyčtově vzrostla. Dokládají to prý
události první světové války (1914-1918), z níž se „
..všichni obyčtovští muži, kteří před odvodem prosili v kostele Pannu Marii za Ochranu, vrátili šťastně domů, i když jeden z nich zemřel krátce po návratu na nějakou nemoc..“
Takhle jsem onu pozoruhodnou událost vyslechla od obyčtovských obyvatel už vícekrát. Že by se Bůh nad muži z Obyčtova na Přímluvu Nejsvětější Panny a Matky skutečně smiloval? Přestože byla věž dne 26. 5. 1917 opět zbavena dvou nově ulitých zvonů, které se pak užily k válečným účelům? Lidé na to přikyvují a stále o tom hovoří. Myslím tedy, že na tom něco bude..
Jako poděkování Matce Boží za Ochranu obyčtovských obyvatel můžeme pokládat i pozdější opravení kapličky (r. 1921), kdy její střecha byla nově pokryta plechem.
V roce 1927 byly potom od firmy
N. Manoušek a spol., zvonárna v Brně – Husovicích, pořízeny do věže kostela 2 nové zvony ve váze 800 kg (velký zvon) a 30 kg (umíráček) jako náhrada za zvony ve válce odňaté. Zvony byly posvěceny dne 14. 8. 1927.
Rok nato se pak v okolí kapličky se studánkou objevilo 10 nově zasazených lip, které zasadili členové Jednoty Čsl. Orla při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Pro tento spolek byla kaplička výchozím nebo koncovým místem průvodů při různých oslavách jako byly například „dožínky“.
Stavba železnice v roce 1939, dále výrazně změnila celý vzhled okolí kapličky. Zbudovaným náspem byla přerušena silnice vedoucí okolo kapličky do Obyčtova, stráň pod kapličkou zavezena, tok řeky Oslavy přeložen, obecní les na stráni za kapličkou prodán tzv. „na stojato.“
A jako by toho nebylo málo,
Druhá světová válka (1939 – 1945) přinesla opět další nešťastné odejmutí zvonů z kostelní věže. Záznamy „
Dějin obce Obyčtova“ se o tom zmiňují následovně:
„
Na Zelený čtvrtek roku 1942 byly odebrány Němci k válečným účelům tři zvony a ponechán pouze umíráček. Všechno úsilí faráře, aby byl ponechán zvon 357 kg (když již nebylo možné zachránit ostatní dva), bylo marné.“
Ředitel školy Vladimír Polcar o tom později napsal: „
Zločinný fašistický režim druhé světové války nepřečkal žádný z těchto zvonů. Krásný zvuk zvonů proměnili okupanti ve zvuk zbraní a nábojů..“
Po skončení II. světové války se začalo roku 1947 jednat o ulití zvonů nových, takových, jaké byly na věži před válkou. Ulití zvonů však bylo oddáleno z důvodu, že nebylo doporučeno, aby byly ulity z přepravovaného materiálu, a také z důvodů finančních (pořizovaly se nové varhany a opravoval interiér kostela).
Když pak roku 1950 zvony na věži stále nebyly, aspoň v kapličce lidé vysvětili 1 metr vysokou, dřevěnou sochu Panny Marie, kterou tam umístili.
Na další ulití zvonů se pak začalo znovu pomýšlet až roku 1959, snad v době, kdy někdo odcizil sochu Panny Marie z kapličky. Lidé jsou prostě nenapravitelní..
O rok později (1960) byly konečně pořízeny zvony dva, tentokrát s elektrickou automatizací (ulity v České u Brna), které dne 26. 3. 1961 vytáhli lidé na věž kostela. (Umíráček z roku 1927 zůstal pořád na věži.)
A nyní přejdu k historickému okamžiku, kdy si Panna Maria vyžádala po více než sto letech
opětovné vystavění obou předních kaplí u presbytáře kostela, a tím i jeho záchranu:
Došlo k tomu v roce 1964, za správy fary P. Janem Kadeřábkem, který působil v Obyčtově v letech 1951 – 1977.
A protože za jeho správy došlo nejen na ono zmíněné zhotovení a vyzdvižení kostelních zvonů a obnovu kaplí, ale rovněž i na další významné události ve směru kostela – kdy se jednalo přímo o jeho záchranu – nemohu je vynechat. V „
Dějinách obce Obyčtov“ se o tom hovoří následovně:
„
..Ve farním poutním kostele Navštívení Panny Marie postavil (P. Jan Kadeřábek)
dvě boční opěrné kaple (zbořené v roce 1829),
zrenovoval sakristii, zdvojil okna. Kostel i s věží byl otlučen, klenba kostela byla stažena železem, kostel byl omítán a vybílen, a také byly zhotoveny osvětlovací lustry. Byly udělány kruchty (oratoře), koupeny nové varhany, kruchty pod varhanami byly zpevněny, zhotoven byl nový hlavní oltář a pilíře pod sochy po stranách hlavního oltáře.
Dále byly pořízeny nové zpovědnice, zasklené závětří, nové schody na kruchty a pořízeny dva nové zvony s elektrickou automatizací. Nad hlavním oltářem byla udělána železná konstrukce k odlehčení vazby nad klenbou kostela, která se trhala.“
Je až k podivu obdobnost jmen obou obyčtovských farářů, kteří měli co do činění s oněmi postranními kaplemi: P. Jan Jeržabek (Jeřábek) je nechal v roce 1829 strhnout a P. Jan Kadeřábek po sto třiceti pěti letech zase znovu vystavět. Nato je strašné pomyšlení, že obyčtovská želva byla přes sto let bez „předních nohou“. Avšak Panna Maria opět zvítězila. :)
Po této Události bych ráda zmínila i události další, tentokrát ve směru
Mariiny studánky s kapličkou:
V době, kdy ještě spravoval faru P. Jan Kadeřábek, byl odstraněn dřevěný tyčkový plot okolo kapličky (r. 1968) a nahrazen betonovou podezdívkou s plotem z drátěného pletiva.
S rokem 2000 pak nechal ostrovský obecní úřad celé okolí kapličky až k silnici upravit na parčík, zároveň byla opravena a zastřešena studánka.
Původní studánka (odkud přitéká voda do současné studánky) byla v roce 2009 vyčištěna, osazena skruží a zajištěna poklopem. Podstatný úbytek vody v prameni způsobilo vybudování studní v jeho blízkosti. Od tohoto roku si také věřící u kapličky připomínají s panem farářem uctění svátku „Těla a Krve Páně“.
V roce 2010 byla potom provedena izolace zdí uvnitř i vně kapličky a další nutné opravy.
Během následujícího roku 2011 „Ostrovští“ natřeli její fasádu žlutou barvou. Posléze vyměnili dveře a stará okna za nová. Tímto pak byla celá rekonstrukce kapličky dokončena.
Prostranství u kapličky bývalo cílem také mnoha ostrovských sousedů při nedělních nebo svátečních vycházkách. V její blízkosti stával mohutný dub a ještě po mnoha letech, po jeho skácení, rostly pod lipami hřiby „dubáky“.
(viz. kniha „
Od kostela ke kapličce v Ostrově“)
V současnosti (r. 2023) roste v bezprostřední blízkosti kapličky 5 lip jako pozůstatek oněch 10 lip, které tam v roce 1928 zasadili členové Jednoty Čsl. Orla při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Nad celým prostranstvím tvoří mohutnou klenbu a vytváří tím jakýsi „přírodní chrám“.
Panna Maria se neustále stará..
Ano. Panna Maria se neustále stará, abychom měli místo, ve kterém by spolu s námi skrze modlitbu vyprosila mnoho Milostí u svého Syna.
S tím je však nutné, aby se v něm také těšila hluboké úctě, a to především pro Její stálou Přítomnost a Ochranu. Ta se následně může stát větší i prostřednictvím
modliteb při poutních procesích do Obyčtova v oktávu „Navštívení P. M.“ (2. července a ještě dalších následujících sedm dní), která časem skoro zanikla – respektive zůstalo pouze jedno, a to přicházející z Radostína nad Oslavou.
Panna Maria by si jistě přála obnovu oněch procesí mířících z celého okolí do Jejího poutního kostela v Obyčtově, procesí, která by přišla opět uctít Její sošku Panny Marie Studniční. A nejen to.
Kecharitomene (Milostiplná) rovněž volá i po obnově hojného počtu věřících, kterých je v Obyčtově při dnešní moderní a uspěchané době, velmi málo..
Ó, jak nutná setba jest a úsilí vydané ve směru výše uvedeného. Neboť - jak zmínil jistý kněz na téma Poutních míst:
„
..Moc poutních míst závisí především na lidské spolupráci s Bohem a ochotné pomoci, která se každého takového místa týká. Každé poutní místo ztrácí „svoji“ Moc, pokud se o něho s láskou nestaráme. Je opovážlivé jezdit kilometry daleko k nejrůznějším zázračným pramenům, když se opomeneme starat o poutní místo, které je našemu bydlišti nejblíže..“
A proto se starejme. Ano, starejme se, aby i zde, v poutním místě zvaném Obyčtov, zazářila Sláva Milostiplné s Dítětem Ježíšem v náručí, opět naplno.
Kdyby pak někoho z vás (čtenářů) zajímalo, co v daném směru činím já, ráda odpovím:
Z vnitřního vnuknutí chodívám ještě se dvěma ženami modlit se ke kapličce (v níž je nyní umístěna socha Panny Marie Lurdské) Růženec, a to jak za obnovu mariánské úcty v Obyčtově, tak obnovu procesí sem o poutích mířících.
A abychom k Panně Marii nepřicházeli s prázdnou, nosíváme jí květiny, které nato skládáme před kapli. Zajímavé je, proč tak činíme. Nejen proto, že si Panna Maria od nás jako poděkování zaslouží to nejlepší, ale i kvůli tomu, že právě Jí (já) osobně vděčím za Nový Život v Kristu, když mi před dvanácti lety prostřednictvím obyčtovského kostela a své sošky v něm, vyprosila u Syna Obrácení.
Následné řádky týkající se studánky jsou určeny pouze pro nikdy neutuchající Chválu a Slávu Boží a nic jiného!
Bůh s Nejsvětější Pannou povolává ke službě ovečky, které Jim chtějí naslouchat. Mnohdy tak činí prostřednictvím vnuknutí nebo snů...
Krátce před tím, než jsme se s jednou z oněch dvou žen rozhodly modlívat u kapličky, se této ženě zdál sen. Bylo to v době, kdy ještě neznala studánku a nevěděla nic ani o historii Obyčtova. Ve snu zahlédla procesí s korouhvemi, putující po nějaké cestě či silnici. Tu její pozornost upoutala rozvinutá korouhev, jež byla protkána zlatými nitěmi.
Nitě tvořily název Obyčtov. Avšak pod tímto názvem už byly všelijak zpřetrhané a jednotlivá slova se nedala přečíst. Ať se tato žena snažila jakkoliv, nešlo to. S tím pocítila zklamání. Při probouzení z onoho snu jí náhle zazvonil telefon.
Když ho zvedla, uslyšela svoji sestru, která pravila „
S Obyčtovem se musí něco udělat..“ Ta žena v telefonu už delší dobu pociťovala, že Obyčtov potřebuje modlitby.
Já bych se o tomto dění vůbec nedozvěděla, kdyby mi žena, které se tento sen zdál, krátce na to nezavolala a nezeptala se mne, zda nevím, co by mohlo znamenat ono procesí, a také ta zpřetrhaná písmena. Zůstala jsem jako zkoprnělá.
Věděla jsem to. Už asi tři týdny jsem měla silné nutkání chodit se modlívat ke studánce Růženec. I když jsem nejdřív nevěděla proč (historii studánky jsem v té době ještě neznala), krátce nato jsem se od jedné staré ženy žijící v Obyčtově dozvěděla o zaniklých procesích – „
..procesích korouhve nesoucích, jež prý v Obyčtov přicházela, avšak vždy nejprv u studánky pobyla.“
A v tu chvíli mi to došlo: „
Vše Nové začíná u Pramene (u Ježíše), (u studánky, Studny se zázračnou „Živou vodou“) - jak obnova úcty k Panně Marii, tak obnova přerušených (zpřetrhaných) procesí.“
„
Budu se tedy modlit u studánky“, říkala jsem si, „
za obnovu toho všeho.“ S tím se dalo vnímat, že Obyčtov tyto modlitby skutečně potřebuje. A to jsem ještě vůbec nic nevěděla o Panně Marii Studniční, Jejíž dosud žijící příběh v obyčtovském kostele Navštívení Panny Marie začínal rovněž u Pramene a Studny založené v areálu žďárského kláštera.
Když jsem pak oné známé sdělila „své postřehy“ ke zmíněnému snu a poslouchala ji dále, do očí mi vběhly slzy.
Vyprávěla mi, že se předtím, než se jí sen zdál, setkala s jedním knězem, který měl působivou promluvu o poutních místech. (Tuto promluvu jsem uvedla výše. Můžete si ji nyní přečíst znovu, neboť až v této chvíli doplňuje smysl všeho uvedeného.)
Ačkoliv moje známá toho o Obyčtově moc nevěděla, věděla, že tu máme poutní kostel Navštívení Panny Marie. V souvislosti s tím ji hned napadlo, že
Bůh chce, aby se starala o nejbližší poutní místo, jímž byl právě Obyčtov.
I já jsem si říkala, že tento rozhovor není jen tak ledajaký. Proto jsem jí navrhla, zda by se Růžence u studánky nechtěla modlit spolu se mnou. Souhlasila. Od té doby sem chodíváme a modlíme se za obnovu úcty k Panně Marii. Buď spolu, nebo i každá zvlášť. Časem se k nám (jak jsem již psala) připojila ještě jedna žena z obce poblíž Obyčtova, a tak jsme nyní na modlení tři. A dost možná, že také čtyři:
I náš pan farář totiž letos (r. 2023) poprvé sloužil na svátek uctění „Těla a krve Páně“ mši svatou zcela zvláštně – a to přímo v kapličce.
Že by tedy naše prosby mířené skrze Pannu Marii k Jejímu Synu a Bohu – Otci měly již svoji odezvu?
S tím nás ale potom může napadnout i další otázka:
„A co Pramen? Mohl by se stát opět zázračným?“
Hmmm... zde mohu dát pouze svoji domněnku:
„Ano, myslím, že ‚zázračným‘ by se stát opět mohl. A dost možná… že by mu v tom mohla pomoci i nějaká ta věnovaná kytička, darovaná Panně Marii z lásky.
..Neboť věřím, že pro toho, kdo vroucně miluje Pannu Marii a svoji lásku Jí dokazuje všelikými rozličnými způsoby, má Bůh jistě schovaná i nemyslitelná překvapení.“ :)
Lenka Straková