Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle adventni.
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Kdyžto slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl ji řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl ji odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla, „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.(Lk 1,26-38 )
Každé křesťanské dítě zná tu událost, o které nám podává zprávu dnešní evangelium. Každý den třikrát, ráno, v poledne a večer, se ozývá zvon, aby nám to připomněl. A my každý den třikrát opakujeme nebo máme opakovat slova: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“
Co se to vlastně stalo? „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ V tu chvíli se uskutečňuje to veliké tajemství vtělení. Sám Bůh sestupuje mezi tvory, stává se jedním z nás. Stává se člověkem. Ale v tomto okamžiku se stává něco, co má počátek hned na prahu lidských dějin, hned, když se objevil první člověk na světě.
Jaké to bylo sladké a vábivé opojení, když první lidé slyšeli od svůdce: „Nebojte se, nezemřete, ale budete jako Bůh.“ A jaké to bylo strašné procitnutí, jaké vystřízlivění a rozčarování, když poznali, co se stalo: že svou vlastní vinou rozbořili a zničili dílo Boží. Vždyť jaký měl Bůh záměr s lidmi?
Bůh je nestvořil jen pro tento svět a život. Bůh dal člověku daleko vyšší cíl: člověk měl mít účast na životě Božím. Nejen zde na světě, i když to byl ráj. Bůh chtěl, aby člověk po celou věčnost v nikdy nekončícím pokoji žil v jeho přítomnosti obklopen jeho světlem, měl být takřka v Bohu skryt. Ale hříchem byl tento Boží záměr zničen a rozmetán.
Vždyť tím, že se lidé postavili proti Bohu, vzepřeli se jeho vůli, znemožnili spojení člověka s Bohem. Hřích prvních lidí nespočívá v nějakém utržení ovoce ze zapovězeného stromu, jak si to naivně představujeme. Hřích je vzpoura proti Bohu, je to pokus zvrátit záměry Boží.
A toto všechno poznali první lidé. S naprostou jasností a určitostí svého dokonalého rozumu poznali hrůzu svého činu. Poznali nejen to, že není pro ně místa na tomto světě, v ráji, který pro ně Bůh stvořil; že země se pro ně stala tvrdou macechou, kde žijí ve smutném vyhnanství, a že jednou musí zemřít a obrátit se v prach, ze kterého byli stvořeni. Ale poznali také, že není pro ně návratu k Bohu, že ani po smrti nemohou spočinout u něho. Místo věčného světla že se před nimi otvírá nekonečná temná smrt.
Jejich smutek musel být nesmírně veliký i proto, že se nejednalo jen o ně, o dva první lidi, ale že je v sázce celý lidský rod, celé pokolení a každý člověk, který se zrodí na tento svět. Každý bude poznamenán jejich hříchem, protože oni promarnili a zničili dary, které jim Bůh svěřil, aby je opatrovali a předali dalším pokolením.
Oni vidí všechny nespočetné zástupy lidí, kteří přicházejí na svět. Vidí, že jejich vinou se všichni potácejí z hříchu do hříchu, že země se stane jejich vinou pro všechny slzavým údolím, mořem bolesti a smutku a že toto celé pokolení jde vstříc temné noci věčné smrti.
A z tohoto vidění vytryskla z jejich duší hluboká lítost. Jsou proniknuti hlubokým zármutkem nad spáchaným činem. A Bůh, který vidí do srdce lidí, dovedl najít lék a milosrdnou odpověď na tuto lítost. Zrovna na prahu ráje slyšíme slovo Boží: „Nepřátelství položím mezi tebe a ženu, mezi potomstvo tvé a potomstvo její. Ano, ono rozdrtí tvou hlavu.“
Toto je první záblesk radosti na světě, první evangelium, radostná zvěst. A tato zvěst má svítit po celá tisíciletí lidem na jejich cestě temným světem. Neboť zde oznamuje Bůh, že vítězství hříchu a pekla je jenom dočasné, že zase nadejde čas, když člověk bude znovu pozdvižen k Bohu, že dlouhé vyhnanství skončí radostným návratem.
Vždyť zde jasně říká Bůh, že ďábel bude potřen ženou a že nepřátelství bude panovat mezi ďáblem a potomstvem této ženy. Tento slib byl Adamovi a Evě útěchou v jejich smutku. Jistě vykládali svým dětem o tom, že Bůh nenechal lidi opuštěné a ztracené, ale že jim slíbil vykoupení a návrat k synovství Božímu.
A když tito lidé umírali, umírali s nadějí, že se jednou sejdou se svými dětmi. A potomci Adamovi se množili, zabírali stále větší a větší území, procházeli údobími úzkosti a utrpení, rodili se a umírali a stále si sebou nesli tuto zvěst, to očekávání slíbeného Vykupitele.
Představme si tyto pastevce, jak hlídají svá stáda na nekonečných asijských stepích, stavějí své stany a opět putují dál z místa na místo a stále cestou nesou Boží slib jako hvězdu, která jim svítí uprostřed temnot tohoto času. A Bůh stále čeká. Na hodinách věčnosti ubíhá století za stoletím, tisíciletí za tisíciletím. Zdánlivě se nic neděje, a přece úradky Boží a jeho záměry pomalu uzrávají a chystají se projevit ve světě.
Řadu století pře Kristem spočinulo Boží vyvolení na Abrahámovi. Tento náčelník pastýřského kmene kdesi v Mezopotámii byl vyvolen za praotce národa, z něhož měl vzejít Vykupitel. A Abrahám, muž víry, opouští všechnu lidskou jistotu, přetrhá všechna pouta pokrevního příbuzenství a vydává se do neznáma. Je jenom veden slibem Božím. A přichází do Svaté země a tam z jeho rodiny povstává národ izraelský.
Kdybychom se tak zamysleli nad osudem a dějinami tohoto národa: nárůdek malý, obklopený mořem pohanství, a přece tento národ stojí jako skála v rozbouřeném moři. Není už toto zázrak, není to jasné svědectví, že stojí pod zvláštní ochranou Boží, že je objektem zvláštní Boží péče a že Bůh má s tímto národem zvláštní záměry?
Pravda, leckdy tento národ pobloudil, ale přece si uchoval víru v jednoho Boha, ve Vykupitele, slíbeného Bohem. Mohli bychom sledovat, jak Bůh posílá své posly, proroky, aby udržovali v tomto lidu víru a očekávání Vykupitele. Jak dlouho před Kristem byla napsána slova, že to bude Betlém, kde se narodí. Toto městečko, zapadlé a neznámé, se stane nejznámějším na světě. Kdo ví o Babylonu a Ninive, které se rozpadly; kdo může vědět za tisíc let o naších velkoměstech? Ale Betlém bude znát každé dítě a bude si jej stavět z papíru.
U proroka Izaiáše čteme, jak podivným způsobem přijde na svět tento Vykupitel: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi.“ Proroci znovu a znovu kreslí jeho činy, touha, jeden hlas, aby už přišel tento Vykupitel jako rosa, která zavlaží vyprahlou zemi, jako paprsek světla, seslaný do temnot tohoto světa.
Až se konečně naplnil čas, stanovený božím úradkem. Apoštol Pavel o tom píše Římanům: „Byl vám zjeven tento tajemný úradek, který byl skryt od věčných časů, ale dnes je zřejmý.“
Ano, právě v této chvíli, o které nám vyprávělo dnešní evangelium, se naplnilo všechno, co Bůh slíbil. Bůh se stal člověkem. Je skryt před očima lidí přebývá v těle Panny Marie, ale už brzy se zjeví viditelně, bude ležet v jeslích a andělé oznámí jeho narození celému světu i celé zemi.
