Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle adventni.
Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Vyznal to a nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“
Zeptali se ho: „Co tedy jsi? Eliáš?“
Řekl: „Nejsem.“
„Jsi ten Prorok?“
Odpověděl: „Ne.“
Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“
Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti: ‘Vyrovnejte cesty Pánu’, jak řekl prorok Izaiáš.“
Ti poslaní byli z farizeů. Zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“
Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků.“
To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.(Jan 1,6-8.19-28)
„Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte.“
Moji drazí, platí to i o nás? Jan Křtitel tak odpovídá farizeům, ale neznamená to pro nás varování? Na Zemi má přijít dlouho očekávaný Mesiáš. Ale JAK očekávaný?
Jan vyzývá každého osobně podívat se do vlastní duše, do vlastního srdce. Jak vypadá očekávání příchodu Spasitele v srdcích lidu Ježíšovy doby? Jan „pouze“ opakuje slova starozákonního proroka Izaiáše, která farizeové přece velmi dobře znali. „Vyrovnejte cestu Pánu.“ Ale oni nechtějí přijmout Janovo proroctví o příchodu Mesiáše a zaměřují se tvrdošíjně na jeho činnost – proč tedy křtí, když není ani Mesiáš, ani Eliáš?
Je to stále dokola. Farizeové nejsou schopni pohledu do vlastního nitra. Nechtějí připustit myšlenku na skutečnost, že právě teď je ten čas – že za jejich života dochází k naplnění toužebně očekávaného příchodu Boha – Mesiáše – na svět. Odmítají poznat a přijmout úlohu Jana Křtitele, i když od proroků ji znali.
Jan vyzývá k obrácení, k pokoře a k návratu k Božím zákonům, tak aby Bůh měl kam přijít. Ne k zákonům, které si přizpůsobili zákoníci a farizeové ke svému pohodlnému životu. Jan vyzývá ke změně života proto, aby Bůh mohl skutečně sestoupit „do svého“.
A my víme, že za Janem, i když křtil „pouze“ vodou, přicházely celé zástupy lidí. Jakým tajemným způsobem se o Janovi musela šířit zvěst, když k němu – za pramenem „vody živé“ – putovali lidé z veliké dálky?
Byli to oni, kdo uvěřili, že se dožili očekávaného času, kdy mohou být omyti, očištění Boží spravedlností. Oni uvěřili, že se naplňují slova proroků a že přichází Spasitel. Touží se na setkání s ním připravit – křest v Jordánu obmyje nejen jejich tělo, ale především jejich nitro, jejich duši.
Oni věřili, že se s Mesiášem osobně setkají, a pro toto setkání překonávali, pro nás, kteří se díváme do jejich doby, neskutečné vzdálenosti a překážky.
Moji drazí, my se můžeme s Pánem Ježíšem setkávat bez takových obětí. Vlastně docela snadno. Nečeká nás putování pouští a hledání jediného možného místa – někde v neznámé krajině kde je takové setkání možné. A přece, možná právě proto je pro nás často důležitější spousta jiných činností, povinností a úkolů než právě setkání s Kristem. Na takové setkání se musíme připravit, musíme „vyrovnat stezky“, a na to nemáme čas.
Měli bychom si uvědomit, že každý jsme nejen putujícím, ale i „Janem“. Spolu s ním bychom měli říci popravdě, že bez Boží milosti nejsme nic. Spolu s Janem vyrovnávejme cestu Pánu, spolu s Janem si říkejme: „Jemu (Pánu) nejsem hoden rozvázat řemínek na opánku.“
Ale já chci! Toužím se s ním setkat! Já, na rozdíl od farizeů věřím, že on přichází a přijde právě ke mně, ke každému zcela osobně a neopakovatelně. Já chci pro Pána připravit ve svém srdci příbytek, aby se mu u mne zalíbilo. Budu opravdově a upřímně zkoumat své nitro. Mým břehem Jordánu je zpovědnice, kde se mohu v koupeli Ducha Svatého omýt od nepravosti a hříchu. Kde přijmu dar, který pro mne Pán ve své nekonečné vůli připravil – odpuštění. Tehdy jsem připraven na příchod i osobní setkání s tím, který je od věčnosti, který je Láska.