Sestra Markéta povolání dát se do služeb duchovní obnovy a evangelizace.
Indická kongregace svatého Vincence z Pauly v Kérale nám poslala P. Billa a P. Anthonyho. Sestra Markéta, indická řeholnice, se jednou účastnila společné modlitby, kterou vedl
jiný kněz stejné kongregace, P. Mathew Naikomparambil. Pán tam na ni čekal, aby jí dal
charismatické dary a pověřil ji hlásáním evangelia. Vypráví o tom svědectví její starší sestry.
Naši rodiče byli velmi zbožní katolíci.
Každý náš den zahajoval náš otec již ve 4.30 ráno hlasitou modlitbou chvály.
Tato chvála nás děti probudila
ze spánku a poznamenala náš život na celý den. O dvě světnice
dále, kde jsme spali, mohli jsme
všechno slyšet. Bylo nás jedenáct
sourozenců. Sestra Markéta byla
pokřtěna na jméno Terezie z Lisieux a říkali jsme jí Kumari. Byla čtvrtým dítětem. Byla vždy jiná než my všichni ostatní. Ještě
byla dítě a neměla strach vystoupit na pódium a neměla před lidmi žádné zábrany. Když měla tři
a půl roku, chtěla s námi chodit
do školy. A proto byla již tak brzy v první třídě.
Jednou řekl otec: „Jdeme
k biskupovi, aby požehnal naší
matce.“ Řekl to, protože měl již
šest dcer a chtěl také chlapce.
Tento biskup byl omilostněná osobnost. Mnoho lidí za ním
přicházelo a prosilo ho o modlitbu. Náš tatínek s ním byl velmi spřátelený, i když byl chaldejský křesťan. Šli jsme tedy
k biskupovi, rodiče a čtyři z dětí. My děvčata jsme byla na něho
velmi zvědavá. Měl světlou pleť,
byl velmi vysoký, měl dlouhý šedivý vous. Posadil se na široký
biskupský stolec. Sotva se posadil, podíval se na nás. V tu chvíli k němu přiběhla malá Kumari
a posadila se mu na klín a pohrávala si s jeho vousy a biskup opět s jejími vlasy. Mezitím
se biskup ptal otce, v jaké záležitosti přišel. Otec řekl, že má
už šest děvčat a chtěl by dostat
chlapce. Biskup mu řekl: „K čemu potřebuješ chlapce, když tady máš děvče, které je za deset
chlapců.“ Dnes ta prorocká slova chápeme lépe než tehdy. Přátelství Kumari s biskupem trvalo
až do jeho smrti. Biskup požehnal naší matce a řekl: „Příští rok
o tomto čase budeš mít chlapce,
má být pokřtěn na jméno Josef
a jako znamení radosti mu budete říkat Joy. Bude velkým požehnáním pro mnoho lidí.“ (Také
on nyní hlásá slovo Boží.) Přesně za rok se Joy narodil. Malá
Kumari neměla nic pilnějšího
na práci než běžet k biskupovi
a oznámit mu radostnou zprávu.
Již ve věku šesti a půl roku mohla přistoupit k prvnímu
svatému přijímání. Byla tehdy
ve třetí třídě, která se připravovala k prvnímu svatému přijímání.
Od sester, které nás ve škole
vyučovaly, jsme se naučili říkat
doma mnoho střelných modliteb. Byly jsme velmi pilné a chtěly jsme cestou do školy vyslovit
100 střelných modliteb, ale nepodařilo se nám to. Kumari řekla: „Musíme jít pomaleji, aby počet modliteb souhlasil.“
To všechno byla již malá
předznamenání její budoucnosti. Dnes to už jasně poznáváme. Když měla páté narozeniny
a vrátily jsme se ze školy, zjistily jsme, že na narozeniny bylo
pozváno pět kněží na čaj. Při
narozeninách nás sourozenců
se taková překvapení nekonala.
Jiný příklad: Když byla Kumari u prvního svatého přijímání,
pozvala matka ke stolu dvanáct
chudých dětí jako připomínku
dvanácti apoštolů. Kumari měla velkou radost z toho, jak děti utišily svůj hlad. Pak mohla
ještě dětem rozdávat dárky. Takové příležitosti jsme my ostatní neměli.
To zařídila matka s Boží milostí jako znamení dnešního povolání, což jsme tehdy netušili.
Dobrý Bůh si zvolil jednu z nás,
aby hlásala jeho slovo po celém světě.
V roce 1960 se Kumari rozloučila s naší rodinou. Rozloučení bylo ve velké bazilice v Trichuru po mši svaté.
Odchod Kumari byl pro celou rodinu velmi bolestný. Zpočátku nikdo mnoho nemluvil.
Matka tím velice trpěla, seděla sama a plakala. Všichni jsme
tím velice trpěli. Dnes vidíme,
že se všechny tyto oběti vyplatily. Obdrželi jsme od Boha v naší
rodině mnoho požehnání.
Cesty letadlem nebyly tehdy ještě možné. Proto odplula
s třemi děvčaty lodí do Německa. Cesta byla nebezpečná. Bohu díky byl s nimi jeden indický kněz. Cesta až do Říma trvala
dva týdny.
Později nám s velkou radostí vyprávěla, že s požehnáním
papeže Jana XXIII. vstoupila
do kongregace svatého Josefa.
Po stříbrném výročí slibů
měla sestra Markéta dovolenou
s návštěvou domova. Na ten svátek jsme se velmi těšili, protože
předtím jsme nikdy neviděli takový svátek, ani sliby, ani obláčku, protože to všechno se slavilo
v Německu. Vzpomínám si ještě
na tu neobyčejnou slavnost. Připravovali jsme seznam pozvánek. Tu přišla Markéta a řekla,
že nechce zvát nikoho z příbuzenstva. Důvod byl ten, že nikdo
z nás nemusel trpět hladem, protože jsme měli všeho dost. Domnívala se, že máme pozvat 300
žebráků ke stolu, nebo 300 chudých dětí. To bylo všechno těžké, ale rodina připravila balíčky
s jídlem a potravinami pro 280
dětí, které denně jídaly v jedné
škole. Matky dětí byly ve škole,
aby viděly, jakou radost děti mají. Kromě toho se dětem rozdávaly ještě šaty. Byla to velká radost nejen pro děti, ale také pro
nás. Naše matka zahájila celou
akci ve škole se slzami radosti v očích. Mimořádná jubilejní oslava byla pro nás všechny
velkou radostí.
V roce 1990 přijela sestra
Markéta do Indie kvůli vážné
nemoci naší matky, ačkoliv sama musela podstoupit operaci kostí. V Bombaji musela přestoupit do jiného letadla, které
letí do Kéraly. Tehdy jsem žila
se svou rodinou v Bombaji. Protože byla stávka, létalo do Kéraly jen jedno letadlo. Mnoho lidí
dlouho čekalo na místo v letadle. Tři dny jsme marně čekaly
na jedno místo. Rozhodly jsme
se tedy, že pojedeme autobusem.
Cesta trvá 36 hodin a teplota byla 36–38° C. Místo bylo už zaknihováno. V noci mě Markéta
probudila a řekla mi: „Ježíš mi
řekl: Můžeš letět.“ Já jsem byla
ještě rozespalá a řekla jsem: „To
není možné, pojedeme spolu autobusem.“ Markéta řekla: „Ježíš
nechce, abych s operovanou nohou v sádře jela autobusem.“
Na její naléhání jsme další
den ještě jednou jely na letiště. Do Kéraly byl jen jeden let
ve 13.30. Vypadalo to, jako by
opravdu nebylo místo, mnoho
lidí bylo na záznamu a čekali
na lístek. Přepážka už byla zavřená a náhle volali Markétu
k letu, ačkoliv ještě neměla ani
letenku. Všichni jenom žasli,
byl to zázrak. Ona mohla letět
a my jsme jeli autobusem. Říkala vždy: „Když Ježíš něco řekne,
tak to také udělá.“
Modlili jsme se spolu za
uzdravení matky. Ježíš ji uzdravil. Mohla opět chodit a mluvit.
Bůh buď pochválen!
Naše matka vždy chtěla, aby
všechny její děti prožily to, co
ona prožila během exercicií v roce 1982. Jen Markéta o tom nechtěla nic vědět. „Ne!“ řekla
a skutečně, byla ochotná jen jednou jít na takové exercicie, aby
udělala matce radost. Tak jsme
šli. Bylo to v roce 1990 na modlitebním dnu. Bylo přítomno
na 5000 lidí a exercicie vedl pater Mathew Naikomparam bil
z řádu vincentinů. Chtěla jen
vidět, co se tam děje. Narazili
jsme na velké množství lidí, kteří se zdviženými pažemi chválili
Boha. Pater Mathew řekl hlasitě:
„Ježíš je zde. Chce se nás dotýkat a uzdravovat nás. Přijímejte
uzdravení.“ Markéta si myslela:
„Když je zde Ježíš, musí se stát
nějaký zázrak.“ V tom okamžiku zvolal P. Mathew do mikrofonu: „Hluchoněmé děvčátko, můžeš mluvit: Ježíš ti sňal kameny
z tvého jazyka.“ Sestra Markéta
byla velmi vzrušená a rozhlížela
se kolem, kde je to děvče. Později nám řekla, že si myslela: „Ježíši, jestli je to pravda, pak jsi tento zázrak udělal jen kvůli mně,
abys posílil moji víru.“ Náhle přistoupili manželé se čtrnáctiletou
dcerou k mikrofonu. Matka potvrdila, že její dcera je od narození hluchoněmá. Nyní poprvé
může mluvit. Když děvče zvolalo poprvé do mikrofonu „Ježíš“,
zvedla sestra Markéta ruce, začala hlasitě s pláčem chválit Boha
a děkovat mu a zcela zapomněla na své okolí. Byla svědkem Ježíšova působení mezi námi: jak
slepí vidí, hluší slyší, němí mluví
a ochrnutí mohou chodit. Měla
jsem pocit, že Ježíš se Markéty
nejen dotkl, ale ona se znovu narodila v Duchu Svatém. A skutečně, Ježíš ji zcela uzdravil a dal
jí úkol: Běž a hlásej Boží slovo
celému světu a nes všem radost
a pokoj, který jsi zde zažila. Ježíš potvrdil toto povolání i skrze P. Mathewa.
Po této události obdržela
sestra Markéta povolání dát
se do služeb duchovní obnovy
a evangelizace.
Později jsme se dověděli, že
šla ihned ke generální představené, matce Adelgundis, aby jí sdělila svůj zážitek. Ta byla ihned
přesvědčena, že toto povolání je
pravé, a dala jí ještě týž rok povolení a podporu k organizování exercicií v mateřském domě.
Dva vincentinští kněží se 79
účastníky z Indie i z Německa
a Švýcarska konali pět dní exercicie v St. Trudpert. Tak povolal
Ježíš sestru Markétu k hlásání
evangelia. Mezitím již tak učinila na všech pěti kontinentech.
I naše rodina tím byla obohacena. Podle svého plánu si Bůh
vyvolil naši rodinu. A my jsme
přijali skrze Markétino působení
mnoho Božího požehnání, takže jdeme společně cestou radosti a jednoty s Ježíšem.
Modlíme
se denně intenzivně s vděčností za její službu hlásání Božího
slova. V naší rodině se utvořila
modlitební skupina. Každé čtyři týdny se nás sejde u jednoho
ze sourozenců asi třicet osob.
Stolujeme spolu dospělí i s dětmi. Kde je společná modlitba,
tam je i jednota a láska v Kristu.
Jsme Bohu vděční, že máme sestru Markétu, která zvláštním způsobem pracuje pro Boha a na celém světě hlásá Boží
slovo.
Výňatek z knihy „Ježíš žije dnes“
(Maria heute 482/15)
Překlad -lš- časopis SVětlo 34/2011
Archiv časopisu Světlo najdete ZDE.