Moje nejkrásnější dílo je moje Matka, říká Bůh.
Chyběla
mi Matka a já jsem ji stvořil. Stvořil jsem svou Matku dříve,
než mě počala. Nyní jsem skutečný člověk, jako všichni lidé.
Nikomu už ji nemusím závidět, protože mám Matku, skutečnou, která mi scházela.
Moje Matka se nazývá Maria, říká Bůh. Její duše je čistá a plná milosti. Její tělo je panenské a přebývá v ní takové světlo, že
mě na zemi nikdy neunavilo dívat se na ni, naslouchat jí a obdivovat ji. Je tak nesmírně krásná, že i když jsem musel opustit nebeskou nádheru, v její blízkosti jsem se nikdy necítil cize.
Vím, říká Bůh, jak je to krásné, být nesen anděly, ale věř mi,
to náruč mojí Matky nevyváží. Když jsem se opět vrátil do nebe,
chyběla mi a já jsem chyběl jí. Vzal jsem ji k sobě s tělem i duší,
přímo. Nemohl jsem jinak. Muselo to tak být a je to správné.
Ruce, které se dotýkají Boha, nemohou být nehybné. Oči,
které se na něho dívají, nemohou být zavřené, rty, které líbají Boha, nemohou být strnulé. Toto tak čisté tělo, které jí Bůh
dal, se nemohlo rozpadnout a smísit se se zemí. Nemohl jsem
jinak, nebylo to možné a bylo by to pro mne velice těžké.
A kromě toho, říká Bůh, udělal jsem to pro své bratry a sestry, aby měli v nebi Matku. Skutečnou Matku, s tělem a duší, moji Matku.
A nyní moje Matka chce, aby se na ni lidé obraceli, říká Bůh.
V nebi máte Matku, která se na vás dívá lidskýma očima.
V nebi máte Matku, která vás miluje z celého srdce, srdce
z masa. A tato matka je moje Matka, dívá se na vás stejným
zrakem jako na mne a miluje vás stejným srdcem jako mne.
Kdyby byli lidé chytří, mohli by z toho mít velký prospěch,
museli by ovšem tušit, že já jí nemohu nic odepřít. Jak bych
také mohl? Je to moje Matka!
Michel Quoist
Patapon, měsíčník pro děti nakladatelství Téqui
Z časopisu Světlo 34/11
Archiv časopisu Světlo najdete ZDE.
