Jestliže křesťansky věříme, nejednáme nerozumně, protože se spoléháme na Boží pravdomluvnost...
Jestliže křesťansky věříme, nejednáme nerozumně, protože se spoléháme na Boží pravdomluvnost; víme s jistotou, že
učení našeho náboženství zjevil Bůh.
Někteří tvrdí, že je nerozumné věřit tomu, co nevidíme. Podle této zásady by bylo nemožné každé vyučování. Pak bychom
totiž nemohli věřit učiteli, když
nám vykládá zeměpis, dějiny
nebo přírodní vědy. Bylo by nemožné vyslovit rozsudek, protože soudce by nemohl věřit
svědkům, kteří vypovídají před
soudem. Ohrozilo by to i rodinu.
Jak říká svatý Augustin, děti by
nemohly věřit svým rodičům, že
jsou jejich dětmi. Lidi, kteří věří,
že existuje Londýn a Paříž a jiná města, bychom museli pokládat za fantasty. Pravdou ovšem
je, že by byl nerozumný člověk,
který by každému ihned uvěřil,
aniž by se přesvědčil, zda je tento člověk věrohodný. Kdo však
nevěří věrohodným svědkům,
jak to učinil Tomáš, ten jedná
nerozumně.
Někteří říkají, že je nerozumné věřit tomu, co rozumem nemůžeme pochopit. Kdybychom
však chtěli zavrhnout všechno,
co nechápeme, museli bychom
zavrhnout mnoho vědeckých objevů. Ze skutečnosti, že je pravda
nepochopitelná, ještě nevyplývá,
že je proti rozumu. Skutečnost,
že některé pravdy Kristova učení překračují náš rozum, neznamená, že jsou v rozporu s rozumem. I rozum i Kristovu nauku
nám dal Bůh, který si nikdy nemůže protiřečit. Jednou přišel
k papeži Řehořovi XVI. jeden
šlechtic na audienci. Když se ho
papež zeptal, jak se mu líbí bazilika sv. Petra, odpověděl: „Zvenčí je to obrovská budova, která
spíše odstrašuje než těší. Teprve
když jsem vstoupil dovnitř a nějakou dobu jsem zde pobyl, velice se mi zalíbila.“ Papež mu odpověděl: „Můj pane, podobně
je tomu s některými naukami
katolického náboženství. Kdo
zůstane stát jen u vnějšího slovního znění, tomu se některé učení nelíbí. Jakmile však pronikne
k duchu této nauky, zmizí předsudky a katolická víra se mu
začne líbit.“ Když někdo slyší
pouze slova „Matka Boží“, „neomylnost papeže“, „jediná spasitelná církev“, může mít pochybnosti a předsudky. Ty však zmizí,
když pochopí smysl těchto slov.
Biskup Komm z Trevíru vyslovil tuto myšlenku: „Kdo se dívá
jen povrchně, tomu se jeví katolické náboženství jako okno
katedrály pozorované zvenčí.
Nevidí v něm žádnou harmonii
ani obraz. Teprve když vstoupí dovnitř a podívá se na okna
zevnitř, vidí krásný obraz. Proto by i nepřátelé církve a našeho náboženství měli přistoupit
blíže, aby mohli spatřit vznešenou nádheru církve.“ Básník Beda Weber řekl: „Polovičaté myšlení vede k ďáblu, celé myšlení
vede k Bohu.“
Někteří říkají, že náboženství je v rozporu s vědou. Je tomu tak, pokud jde o vědu povrchní, pyšnou a domýšlivou.
Ve skutečnosti víme, že ti nejschopnější vědci, kteří svými objevy velmi posloužili lidstvu, byli
v soukromí velmi zbožní. Stačí
pomyslet na Newtona, Keplera, Koperníka, Linného a další.
Pasteur, který se velmi zasloužil
o rozvoj medicíny, řekl: „Vědeckým studiem jsem dospěl k víře,
jakou má bretaňská selka.“
Věda v mnoha případech
pracuje pouze s hypotézami,
které nejednou podléhají módě. Po určité době jsou nahrazeny jinými hypotézami. Jak by
mohl být stanoven rozpor mezi
náboženstvím a takovými hypotézami? Ve starověku měli zato,
že Slunce je rozžhavená železná
koule (Anaxagoras), chuchvalec
zlata (Euripides), v novější době velký oheň (Kant); sluneční
skvrny byly pokládány za vrcholky hor (W. Herschel); od roku
1868 je nitro slunce z plynů s vysokou teplotou, z nitra jsou vyvrhovány masy plynů a ty, které
mají menší svítivost, tvoří skvrny (Francouz Fey a Ital Sec chi).
Spektrální analýza naproti tomu ukázala, že tmavé skvrny
jsou klesající chladnější masy.
Jak mohou být takové výsledky v rozporu s náboženstvím?
Jednáme zcela rozumně,
když věříme Kristovým slovům,
protože Kristus je Boží Syn, který nemůže klamat ani lhát. Kristus pravdivost svých slov dokázal
svým zmrtvýchvstáním a dalšími zázraky.
Krátkozraký věří člověku
s bystrým zrakem, že ve výšce se
nachází objekt, který on sám nevidí. Slepý věří člověku se zdravým zrakem, že na mapě, která
je před nimi, jsou zobrazena města, řeky a hory, i když se o tom
sám nemůže přesvědčit. Všichni lidé jednají rozumně, když
věří věrohodným svědkům. Ještě rozumněji jedná ten, kdo věří
Bohu. Lidé se mohou mýlit nebo mohou lhát, Bůh však nikoliv. Svatý Augustin říká: „Byla
by to urážka Boha, kdybychom
chtěli věřit, že náš Pán, který je
Pravda, v sebemenší věci zalhal.“
Když věříme Kristovým slovům,
máme ve skutečnosti větší jistotu, než kdybychom danou věc
vnímali vlastními smysly. Svatý
Klement Maria Hofbauer viděl
na stěně obraz a řekl: „Více věřím
tomu, že Bůh je jeden ve třech
osobách, než tomu, že tento obraz visí na stěně. Moje smysly mě
mohu klamat, ale Bůh nikdy.“ –
Ježíš se na potvrzení své pravdy
dovolává svých zázraků: „Jestliže
nevěříte mně (mým slovům), věřte mým skutkům.“ (Jan 10,38)
Největší Ježíšův zázrak je jeho
zmrtvýchvstání: to je hlavní důkaz o pravdivosti jeho nauky.
Proto říká svatý Pavel, že naše
víra by byla marná, kdyby Ježíš
nevstal z mrtvých (1 Kor 15,17).
Proto apoštolové ve svých kázáních vždy poukazovali na Kristovo zmrtvýchvstání (Sk 2,24). Protestantský historik a univerzitní
profesor August Ferd. Gfrörer
zcela ztratil víru a pak začal studovat vznik křesťanství. Tu přišel
na to, že žádná historická skutečnost starověku není pro autentická svědectví tak nesporná jako
Kristovo zmrtvýchvstání. Výsledkem bylo, že se stal věřícím katolíkem († 1861).
„Ti, kteří smýšlejí dobře,
najdou vždy dostatek důvodů,
aby věřili, zatímco ti zlomyslní vždy hledají důvody, aby věřit nemuseli.“ (Anna Kateřina
Emmerichová)
Dienst am Glauben 4/2011
Překlad -lš
Časopis Světlo 44/2011
Archiv časopisu Světlo najdete ZDE.
