Zamyšlení nad evangeliem 34. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici.
Tu řekne král těm po své pravici: ´Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.’
Spravedliví mu na to řeknou: ´Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?’
Král jim odpoví: ´Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bra-tří, pro mne jste udělali.’
Potom řekne i těm po levici: ´Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.’
Tu mu na to řeknou také oni: ´Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?’
On jim odpoví: ´Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.’
A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života." (Mt 25,31-46)
Sláva králů už dávno zapadla. Nikdo se za krále neoduševňuje a nikdo netouží být občanem kdejakého království. A přece se v církvi dnes slaví svátek Krista Krále. Zda se tím církev nezamlouvá světu jako zaostalá za dobou? Záleží na tom, jaký je smysl Kristova království.
Pravý smysl svého království nám vysvětluje Pán Ježíš v dnešním evangeliu, když nám v dramatickém obraze vykresluje podstatnou charakteristiku svého království.
Víme, že Pán Ježíš se od začátku stavěl na stranu chudých. V chudobě se narodil, v chudobě žil, s chudými se scházel, chudé volal k sobě, s chudými byl solidární v celém svém životě a nakonec i zemřel na nejchudobnějším a nejtvrdším kříži: bez polštáře, bez přikrývky a bez roucha. Jenže nezůstal pouze přitom. V dnešním evangeliu říká: Co jste neudělali jednomu hladovému, žíznivému, bez přístřeší, nahému, nemocnému, v žaláři, mě jste to neudělali. Z toho vyplývá, že Pán se doslovně identifikuje, ztotožňuje s chudými.
Když je někdo na světě hladový, to Ježíš je hladový, když je někdo žíznivý, to Ježíš je žíznivý, když je někdo bez přístřeší, to Ježíš je bez přístřeší.
Proč asi? Je to báseň? Z poezie?
Ne, je to drastická, radikální výzva k nám, abychom prokazovali službu a pomoc a dobrotu a pozornost svému bližnímu.
Spisovatel Carlo Buiza napsal televizní hru s názvem Asfalt. Na televizní obrazovce vidíme muže, který má celou levou nohu až nad koleno v sádře. A chce přejít na druhou stranu ulice. Teplé rovníkové slunce však změnilo asfalt tak, že oběma nohama uvízl uprostřed cesty v roztopeném asfaltu. Všechny pokusy osvobodit nohy z roztopeného asfaltu byly marné. Čím víc se namáhal vytáhnout nohy z asfaltu, tím hlouběji do něj zabředal. Až po články, až po lýtka, až po kolena.
Děti, na které volal, aby mu pomohly, se mu posmívaly. Jeden chlapec na něj vyplázl jazyk. Dva turisti, co tu procházeli, se těší, že si můžou vyfotit takový neobvyklý motiv. Děvčata se baví na jeho trápení. Nakonec se nad ním slituje nějaký starý muž, který je též tělesně postižený, má protézu ruky. Jde přivolat policii. Vstoupí na úřad. Na velkém stole leží haldy papírů. Úřadující policajt mu vysvětluje, že jsou to úřední spisy a že on osobně musí vyplnit formuláře, a to vždy třikrát. A že muž v asfaltě nepatří mezi jeho záležitosti a že on nemůže ztrácet čas kvůli němu.
Zatím se muž do asfaltu propadá stále hlouběji. Už je v něm po pás a nadarmo spíná ruce o pomoc. Stále hlouběji se zabředává. Je už po hlavu v asfaltě. Ještě poslední výkřiky a mizne i jeho hlava. Kamera se zaostřuje na velký klobouk a procházkovou hůl, co zůstali po něm jako dokument, že tu zahynul člověk vinou ostatních lidí. Přicházejí zaměstnanci správy silnic a zalívají horkým asfaltem díru, ve které utonul člověk.
Tento muž, kterému nikdo nepodal pomocnou ruku, je žalobcem při Božím soudu. Zastupuje milióny lidí, kteří nemají elektrickou ledničku. Ale na co by jim byla, když nemají ani hrst rýže na den? Zastupuje milióny lidí, kteří nemají vanu na koupání. Ale co by si s ní počali, když nemají ani pohár zdravotně nezávadné vody? Zastupuje milióny lidí, co nemají válendu. Ale kam by si ji postavili, když jsou bez přístřeší? Zastupuje milióny lidí, co nemají elektrickou pračku. Ale na co by jim byla, když žijí a spí v jedné chatrné košili? Zastupuje nesmírně velkou masu lidí hladových, žíznivých, bez přístřeší, nahých, nemocných a opuštěných, kterým nikdo nepomáhá.
Obžalovaní jsou milióny lidí, co neprokazují ostatním lidem službu, pomoc, dobrotu a pozornost. Pán Ježíš soudí.
Chválí francouzskou žurnalistu, která při návštěvě friedlandského lágru spontánně si svlékla norský kožich a vlastnoručně jej obléká na ženu zabalenou v roztržených šatech a vedle ní chválí Terezii z Lisieux, že pozorně zvedla a pověsila na věšák spadený plášť své spolusestry, a vedle ní chválí obyčejného člověka z ulice, který starcovi ve starém kabátě, sedícímu na lavičce v parku, podal kousek klobásy a balíček cigaret. Pán chválí každý dobrý skutek nejvyšší možnou mírou, když vyhlašuje: „Cokoliv jste udělali jednomu z mých nejmenších, mě jste to udělali.“
A tak tu nás Pán přivádí do podstaty svého království. Vidíme, že v podstatě jeho království nefiguruje na prvním místě zákaz zlého, zákaz zločinu. Vždyť zákaz zločinu platí i v pozemských královstvích a ve všech státech- a kdo z nás dělá zločiny?
A když neděláme zločiny, už splňujeme podmínku Kristova království? Vůbec ne! Kristus Král určil pro svoje království vyšší, náročnější, těžší podmínku: Nevynechávat konání dobra, neodpočinout si od konání dobra. Ustavičně konat dobro. Ustavičně sloužit bližním, ustavičně pomáhat bližním, dobře činit bližním. Být pozorný k ostatním lidem.
Má právo Kristus Král tak mnoho žádat?
Má. Vždyť jemu patří svět a on chce, aby jeho svět vzkvétal pokojem a štěstím, a to se nedosáhne bez konání dobra. Proto sám chodil na světě a dobře činil. A svoje dobré skutky završil největším skutkem lásky, smrtí na kříži – za nás, jako Král lásky.
Proto nám při každé mši svaté zpřítomňuje před oči svoji vykrvácenou dobrotu na kříži a pokračuje v ní ustavičně, když nám rozdává za pokrm svoje tělo, z lásky s nám zkrvavené, probodené, rozlámané, aby i do nás vložil sílu lámat se pro jiné a rozdávat se jiným. A to je ta pravá služba Bohu, která se vyžaduje od nás v jeho království.
Řekněte, milí bratři a sestry, není to krásné království?
Pravda, toužíte být v takovém království lásky a štěstí. Vždyť jeden z největších mužů našeho tragického storočí Albert Schweitzer prohlásil: „Služba, pomoc a dobrota k jiným naplní nás úžasným štěstím.“ Kristu Král nás k tomu štěstí dnes zve. Přijměme ho oběma rukama.
