Plné znění projevu kardinála Gerharda Müllera z Římského fóra života 2023.
Kristova církev ve věrnosti apoštolské posloupnosti
1. Bez Krista - žádná Církev
Církev, která již nevěří v Ježíše Krista, již není Církví Ježíše Krista. Biskupové, kteří zrazují své božské poslání, aby se vyhnuli obviněním z prozelytismu nebo z rigorismu za obranu křesťanské morálky, zapomněli na smysl a důvod své existence. Tento relativismus v doktríně nedělá křesťanství vhodným pro současnost, na což nás působivě upozornil papež Benedikt XVI. A již v 17. století velký matematik a filozof Blaise Pascal varoval jezuity před laxismem ve svých Lettres Provinciales. Tito „moudří chlapci“ chtěli sladit křesťanství s frivolním děním na bourbonském dvoře. Navzdory své ochotě sekularizovat křesťanství se nakonec stali oběťmi vlastní strategie přizpůsobování se.
Biskupové a teologové, kteří zapomněli, že jedině v Kristu dostáváme plnost milosti a pravdy, nebo kteří – jako modernisté na začátku 20. století – si myslí, že mohou Kristovo učení rozvíjet podle vlastních představ, by si měli pamatovat slova sv. Pavla: „
Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? Anebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem. Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.“ (Gal 1,10-12)
„
Pastýři Boží Církve ustanovení Duchem Svatým“ (Sk 20, 28) nejsou ničím jiným než legitimními nástupci apoštolů (srov. 1Klement 42-44). Zmrtvýchvstalý Pán svým apoštolům řekl: „
Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.” (Jan 20, 21-23)
Jedině proto, že Kristus se zjevil jako „
Cesta, Pravda a Život“ (Jan 14, 6), může Duch Svatý zajistit, aby „
Církev živého Boha byla sloupem a základem pravdy.“ (1Tm 3, 15) „
Pravda evangelia“ (Ga 2, 14), kterou Pavel dokonce jednou musel bránit před dvojznačností zmateného Petra, tedy není ve smyslu Hegelovy dialekticko-procesuální teorie vývoje výrazem měnícího se ducha doby. Duchem pravdy a života je Duch Otce a Syna. Duch Svatý nám připomíná Kristovu pravdu a uvádí nás do plného poznání Slova, které se stalo tělem. Vždyť v Ježíši Kristu „
jsme viděli slávu jednorozeného Syna od Otce, plného milosti a pravdy.“ (Jan 1, 14)
Tedy Duch Svatý neaktualizuje údajně mrtvou Tradici pro současnost prostřednictvím samozvaných proroků, jak si mysleli montanisté ve 3. století.
Sensus fidelium také není hlasem lidu, který se dožaduje slyšení od svých pastýřů, ani dechem Ducha Svatého, který pak papež interpretuje ve vlastním smyslu. Svatý Boží lid se podílí na prorocké službě Krista v tom smyslu, že celek věřících, kteří dostali pomazání Ducha Svatého, se nemůže mýlit ve víře. Druhý vatikánský koncil vysvětluje: „
tuto zvláštní vlastnost projevují prostřednictvím celého lidu’ nadpřirozeného rozlišování ve věcech víry, když 'od biskupů až po posledního z věřících laiků' (Augustín, De Praed. Sanct 14, 27)
projevují všeobecnou shodu ve věcech víry … Tímto smyslem pro víru… se Boží lid… neochvějně přidržuje víry, která byla jednou provždy dána svatým (srov. Juda 3).” (
Lumen Gentium 12)
Ani biskupové v čele s papežem nepřijímají nové zjevení, ale „
hlásají lidu, který jim byl svěřen, co má věřit a uskutečňovat, a světlem Ducha Svatého tuto víru ilustrují. Přinášejí z pokladnice Zjevení nové a staré věci.” (
Lumen Gentium 25).
Ani Duch Svatý nezakládá své vlastní třetí království po Království Otce ve Starém zákoně a Syna v Novém zákoně, jak si myslel Joachim z Fiore ve 12. století. Tato nauka o dialekticky se rozvíjejícím Bohu ve třech stupních, který se zjevuje v Duchu Svatém jako absolutní duch poté, co prošel celými dějinami světa a poté, co je vstřebal, určila filozofii dějin Hegela. Jak známo, Karel Marx tento absolutní idealismus reinterpretoval na absolutní materialismus, takže člověk nakonec nenachází svůj cíl v Bohu, ale v pozemském ráji, v němž se člověk povyšuje jako svůj vlastní stvořitel a vykupitel.
Dnes se tento historický materialismus nazývá Nový světový řád Davosu „Světové ekonomické fórum“ a Yuval Harari je prorokem tohoto bezbožného a nelidského nihilismu.
Pravda, kterou církev hlásá a svědčí o ní, je Kristova osoba a dílo. V Něm nezvratně přišla na svět nepřekonatelná Boží novost a plnost Jeho pravdy (srov. Irenej z Lyonu, Proti herezím IV 34,1). Proto se věřícím v Krista říká:
"
Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru.
Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.
Nenechte se svést všelijakými cizími naukami."
2. Biskupové v apoštolské posloupnosti jako služebníci pravdy Kristovy
V Písmu svatém a apoštolské tradici tedy nejsou prezentovány měnící se lidské názory na Boha a svět – které by biskupové a teologové museli vždy aktualizovat. Spíše skrze tato média, totiž Písmo svaté a apoštolskou tradici, tedy křestní vyznání víry a božskou liturgii, je Kristus hlásán jako ten, kdo k nám promlouvá slovem kázání a který sděluje svou spásu každému věřícímu v sedmi svátostech Církve svaté.
To je důvod, proč Druhý vatikánský koncil učí: „Posvátná Tradice a Písmo svaté tvoří jeden posvátný poklad Božího slova svěřeného Církvi… Úloha autenticky vykládat Boží slovo, ať už napsané nebo předané, však byla svěřena výlučně živému Učitelskému úřadu Církve, jehož autorita se vykonává ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží, učí jen to, co bylo předáno, zbožně ho poslouchá, svědomitě střeží a věrně vysvětluje v souladu s Božím pověřením a s pomocí Ducha Svatého čerpá z tohoto jediného depozitu víry všechno, co předkládá k víře jako Bohem zjevené.” (
Dei Verbum 10).
V Dogmatické konstituci o Církvi tedy Druhý vatikánský koncil nezačíná sociologicko-imunitní definicí Církve.
Na ztrátu váhy (prestiže) Církve ve společnosti papež a biskupové nemohou reagovat modernistickou adaptací, když transformují své poslání pro spásu světa v Kristu a dokazují své právo na existenci nábožensko-sociálním přínosem pro vnitrosvětské cíle a ideologie (ve smyslu Velkého resetu ateisticko-filantropické „elity“, ekonáboženství, hyperaktivismu v koronakrizi, antiracionálního hnutí Woke diametrálně odporujícímu přirozené a zjevené antropologii).
Církev ve skutečnosti není čistě lidskou organizací, která by musela prokázat svou užitečnost nebo systémovou relevanci před světem. Její podstata a poslání jsou založeny na její svátostnosti, která vychází z jednoty Boha a člověka Krista. Církev
ecclesia catholica (katolická církev) je
Christus praesens visibilis (viditelná Kristova přítomnost).
Na počátku 2. století svatý mučedník-biskup Ignác Antiochijský napsal Církvi ve Smyrně: „
Kde se objeví biskup, tam bude Církev, stejně jako tam, kde je Kristus Ježíš, je Katolická církev. Bez biskupa nelze křtít ani konat hostinu lásky [Eucharistii], ale co považuje za dobré, je také milé Bohu." (Smyrnaeans 8:2).
To je důvod, proč Druhý vatikánský koncil prohlašuje, že Církev „
není slabou analogií… se přirovnává k tajemství vtěleného Slova. Tak jako převzatá přirozenost, nerozlučně s ním spojená, slouží Božskému Slovu jako živý orgán spásy, tak podobným způsobem slouží viditelná společenská struktura Církve Kristovu Duchu, který ji oživuje, při budování Těla.”
"
Toto je jediná Kristova církev, která se ve Vyznání víry vyznává jako jedna, svatá, katolická a apoštolská, kterou náš Spasitel po svém zmrtvýchvstání pověřil Petra, aby ji pásl, a jeho a ostatní apoštoly, aby ji rozšiřovali a řídili autoritou, kterou postavil pro všechny věky jako 'sloup a oporu pravdy.' Tato Církev, ustanovená a organizovaná ve světě jako společnost, přetrvává v Katolické církvi, kterou spravuje Petrův nástupce a biskupové ve společenství s ním."
(
Lumen Gentium 8).
Apoštolská posloupnost biskupů, tedy její „
hierarchická konstituce“ (srov. Lumen gentium 18-29), je konstitutivním prvkem bytí a poslání viditelné Církve a zaručuje její nezbytnou historickou identitu s Církví apoštolů.
Autentický smysl rozvinul v zásadě Irenej z Lyonu – kterého papež František prohlásil za učitele církve
Doctor unitatis – v debatě s gnostiky právě ve smyslu referenčního spojení mezi Písmem svatým, Apoštolskou Tradicí a učitelskou autoritou biskupové v legitimní posloupnosti apoštolů. „
Proto je třeba naslouchat představitelům Církve, kteří spolu s nástupnictvím v episkopátu obdrželi spolehlivé charisma pravdy (charisma veritatis certum), jak se to Bohu líbilo. Ostatní, kteří nechtějí vědět o této posloupnosti, která sahá až k počátku, jsou … heretici, kteří šíří podivné doktríny… Kdo se staví proti pravdě a podněcuje ostatní proti Církvi, zůstává v pekle.“ (
Proti herezím IV 26,2)
3. Definitivní kritérium apoštolské posloupnosti v římském primátu
Jednotlivé místní církve tvoří jednu katolickou církev Boží v
communio biskupských církví. Místní římská církev je jednou z mnoha místních církví, ale se zvláštností, kterou jí dává její apoštolský základ skrze
martyrium verbi et sanguinis [mučednictví slova a krve] apoštolů Petra a Pavla ve společenství všech biskupských církví prvenství - , primát v úplném svědectví a jednotě života
catholica communio. Kvůli tomuto
potentior principalitas [nadřízenému vedení] musí každá další místní církev souhlasit s tou římskou. (Ireneus,
Proti herezím III 3,3)
Protože kolegium biskupů slouží jednotě Církve, musí v sobě nést princip její jednoty. Tím může být pouze biskup místní církve a nikoli prezident federace regionálních a kontinentálních církevních federací. Nemůže to být ani čistě faktický princip (rozhodnutí parlamentní většiny, delegování práv volenému řídícímu orgánu, jako např. v Německu se synodní radou složenou na základě lidského práva, jejímž rozhodnutím by se biskupové museli podřídit).
Jelikož vnitřní podstatou episkopátu je osobní svědectví, princip jednoty samotného biskupství je tak ztělesněn v jedné osobě, totiž v římském biskupovi. Jako vysvěcený biskup (a zdaleka ne pouze jako nebiskup určený k tomuto úřadu) je nástupcem Petrovým, který sám jako první apoštol a první svědek Vzkříšení ztělesnil ve své osobě jednotu sv. apoštolské koleje. Rozhodující pro teologii primátu je charakteristika Petrovy služby jako biskupského poslání a také uznání, že tento úřad není lidským právem, ale právem Božím, pokud jej lze vykonávat pouze v Kristově autoritě na základě charisma daného osobně nositeli v Duchu Svatém. „
Ale aby samotný biskupský úřad byl jeden a nerozdělený, … (věčný Pastýř Ježíš Kristus) postavil sv. Petra v čele ostatních apoštolů a ustanovil v něm věčný a viditelný princip a základ jednoty víry a společenství.” (LG 18; DH 3051)
4. Vítězství Pravdy v lásce
To je právě svědectví Církve 'o Ježíšovi, že on nejen hlásá pravdu, ale je pravda.
4. Vítězství Pravdy v lásce
To je právě svědectví Církve 'o Ježíšovi, že on nejen hlásá pravdu, ale je pravda. „Nechceme žít slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou. A podle toho známe, že jsme z pravdy, a podle toho jednáme v lásce.” (srov: 1Jan 3, 18n)
"
Ale spíše žijme podle pravdy a v lásce, a tak porosteme po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava."
(Srov: Ef 4, 15)
Rady Církvi, aby zmodernizovala své pravé učení evangelia pomocí relativistické filozofie, přinášejí jen iluzorní výsledky. Člověk nesmí naletět na následující nabídku:
Chceš-li oslovit dnešní lidi a být milován všemi, tak jako Pilát nech stranou pravdu, pak si ušetříš pronásledování, utrpení, kříž a smrt! Z hlediska světské moci jsou politika, média a banky v bezpečí, zatímco pravda je výzvou pro protiřečení a slibuje utrpení s Kristem, ukřižovaným Spasitelem světa. Ježíš se mohl snadno zachránit poselstvím o bezpodmínečně milujícím nebeském Otci, který nevyžaduje pokání a obrácení.
Ale proč vyzval ďábla, „otce lži a vraha od počátku“ (Jan 8, 44)?"
Existuje diplomaticky pakt s vládci tohoto světa, politicko-mediální elitou? Nemusíme my sami zajistit budoucnost Církve kompromisem s mocnými a moudrými tohoto světa, místo toho, abychom vždy hlásali „
Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost.
Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost."(1 Kor 1, 23)?"
Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/news/cardinal-muller-bishops-must-preach-christ-crucified-not-cozy-up-to-political-elites/
Převzato z
https://www.lifenews.sk/spravy,
článek naleznete
zde.
