Zamyšlení nad evangeliem 32. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
„Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly.
Uprostřed noci se strhl křik: ‘Ženich je tady! Jděte mu naproti!’ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ‘Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.’ Ale prozíravé odpověděly: ‘Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.’
Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: ‘Pane, pane, otevři nám!’ On však odpověděl: ‘Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.’
Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“(Mt 25,1-13)
Stalo se na jedné faře. Několik kněží přišlo blahopřát místnímu duchovnímu správci k narozeninám. Živě rozprávěli o nenadálé smrti jednoho kněze v děkanství. S malým opožděním přichází další gratulant a již na prahu se bodře ptá: o čem je řeč? O smrti! - odpovídá jeden z přítomných. Výborně, zapojuje se host do rozhovoru, budeme rozjímat o vlastní smrti. Asi za dva týdny po této besedě onen opozdilí nepřišel do kostela. Že by zaspal? Diví se kostelník. Vždyť je vždy přesný. Má klíče od fary, vchází, volá, žádná odpověď. Jde až do ložnice a zde najde kněze mrtvého v posteli.
Kněz byl dlouholetým vězněm koncentračních táborů, díval se denně smrti do tváře, byl i v komunistickém vězení, proto jistě byl na smrt připraven.
Pán Ježíš ve svých podobenstvích se častěji vrací ke stejnému námětu. Mluví o Božím milosrdenství, o potřebě modlitby, o vytrvalé modlitbě, o zodpovědnosti za život a v dnešním podobenství nám opakovaně připomíná, že „smrt někdy přichází nečekaně, jako zloděj v noci.“
Podobenství má námět ze svatby. Tehdy ženich v pozdní večer – ve dne je nesnesitelné horko – ve slavnostním průvodu se světly (dnešní lampiónové průvody nebo procesí se svíčkami večer) přichází do domu nevěsty a pak s ní a s rodinou nevěsty zase ve světelném průvodu se vrátil a nastala hostina.
Deset družiček se domluvilo, že na ženicha počkají u cesty. Na příhodném místě usedly a čekaly. Ženich se však opozdil ( to je ten moment, nevědí, kdy přijde!), přišla únava a děvčata usnula. Uprostřed noci slyší volání: ženich přichází, jděte mu naproti! Nastává zmatek. Rozespalé dívky zjišťují, že lampy vyhořely, je třeba nalít olej. Rozvážnější, „moudré“, počítaly s takovou eventualitou a vzaly si menší zásobu sebou. Nerozvážné, „hloupé“, rezervu neměly.
Rozvážné naplnily lampy, rozžehly, ale nemohly pomoci kamarádkám. A tak polovina jde naproti ženichovi, druhá začíná zoufale hledat nějakého kupce. Když jej našly a přišly na svatbu, zjistily, že se opozdily a nikdo jim neotevřel. „Neznám vás.“
Závěrečná výzva: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu!“
I největší pochybovač, největší neznaboh ví, že jednou zemře. „Smrt jistá, hodina nejistá“. Proto by každý měl na smrt myslet a klást si otázku: je smrt konec, nebo začátek nového? Většina na smrt nemyslí, žijí dneškem, vidí jen radosti života, jiní se smrti bojí, proto na ní nemyslí, o smrti nemluví, nebo mají naivní představu „zemře ten druhý“.
Máme se smrti bát? Apoštol Pavel napsal Filipanům… vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Mám-li však žít, znamená to pro mne plodnou práci. A tak nevím, co mám volit. Táhne mě to však na obě strany: toužím zemřít a být s Kristem a to by bylo mnohem lepší – avšak zůstat na živu je potřebnější pro vás.“ (1,21)
To je pravý křesťanský postoj k životu a k smrti: miluji život, jsem rád na světě, ochotně sloužím bližním. Pokud bych však měl zemřít, neodcházím do neznáma, jdu přece k Otci! Když ošetřující profesor chtěl utěšovat papeže Jana XXIII., který umíral na rakovinu, papež mu klidně odpověděl: pane profesore, já už mám zavazadla sbalena. Pro mě smrt znamená pokojný přechod z temného pokoje do pokoje plného jasu.
Když budeme podobná slova rozjímat, zbavíme se strachu ze smrti. Musíme se však i na smrt připravovat. Základní podmínkou je život ve stavu milosti posvěcující. Tento stav je rozhodující v hodině smrti. A kdy nemám milost posvěcující? Zloděj, který mi ji může ukrást, je těžký hřích!
Anděl pozdravil Marii „milosti plná“. Ne všichni mají stejné množství milosti. Kdybychom si duše představili jako nádobu a milost jako vodu, víme, že do nádoby můžeme nalít jen trochu, více až do „plnosti“. Proto je naší povinností milost v sobě rozmnožovat: modlitbou. Každodenní modlitba je ukazatelem našeho vztahu k Bohu: „povinností nebo radostného rozhovoru.
Dobrými skutky: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších bratří mých, mně jste učinili….“ Být dobrým otcem, matkou, manželem, manželkou, dítětem, život ve společenství, zde všude mohu zvětšovat milost posvěcující.
Svátostmi. Svátost smíření s Bohem, účast na mši svaté, svaté přijímání, to jsou zdroje milosti posvěcující.
Buď dobrým křesťanem, prožívej svůj život dobře a budeš se i nevědomky připravovat na dobrou smrt. Smrt „naše sestra“ není strašná, je branu do krásné věčnosti.