... najednou přišel šok; testy ukázaly, že mám zhoubný nádor. Všechno přestalo být důležité. Šla jsem, aniž bych téměř cokoli viděla – jako bych se nedotýkala země.
Milosrdný Ježíš
Zpočátku jsem žila jakoby na útěku a ve velkém spěchu; velmi vyčerpávající práce, povinnosti doma, stres…
Pak, po rozchodu s manželem, jsem byla jako v letargii; smutek, bolest, zoufalství. A najednou přišel šok; testy ukázaly, že mám zhoubný nádor.
Všechno přestalo být důležité. Šla jsem, aniž bych téměř cokoli viděla – jako bych se nedotýkala země.
Prošla jsem kolem kapličky u nemocnice, vešla dovnitř, a když jsem uviděla Milosrdného Ježíše na nádherně namalovaném obrovském obraze, z očí mi vytryskly slzy.
Kristus na mě pohlédl s velkou láskou. Nepamatuji si, jestli jsem se modlila, nebo jen prosebně hleděla; vím jen, že ve mně zavládl velký pokoj.
Když jsem o výsledcích testů řekla doma svým blízkým, byli zděšeni. V srdci jsem však zachovala klid a všechny utěšovala, že všechno bude v pořádku (i když jsem ještě nebyla připravená podstoupit chemoterapii, které jsem se prostě bála).
Jednoho dne jsem se zúčastnila mše svaté, během které jsem se dozvěděla, že se chystá
pouť do Fatimy . Moc jsem tam chtěla jet, i když jsem se cítila čím dál hůř. Zaplatila jsem tedy peníze a začala se připravovat na cestu.
Všichni kolem mě mi to rozmlouvali s tím, že bych během tří týdnů cestování nevydržela tak urputné horko. Jen moje dcera řekla:
„Když tam tak moc chceš jet, mami, tak udělej, co ti říká hlas tvého srdce.“
Konečně nastal den odjezdu. Rozloučila jsem se se svými blízkými a se slzami v očích jsem nastoupila do autobusu.
Už během jízdy se můj stav zlepšil. V srdci jsem měla radost, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Obdivovala jsem nádhernou přírodu a skrze slzy jsem chválila Boha ukrytého v podmanivé krajině.
Projížděli jsme Bavorskem, Rakouskem, Švýcarskem, Itálií, Francií, Andorrou a Španělskem; cestou jsme viděli nádherné Alpy, Pyreneje a mnoho nádherných svatostánků (včetně La Saletty, Montserratu a Zaragozy). Takto jsme se dostali do Fatimy.
Vidět toto svaté místo je opravdu velký zážitek.
Kněz, který cestoval s naší skupinou, sloužil mši svatou v doprovodu dalších kněží v kapli Zjevení Panny Marie. Když vypisoval úmysly na svatou oběť, najednou jsem zaslechla, že se modlí na přímluvu Panny Marie Fatimské za mé zdraví (ukázalo se, že ho o to požádali moji přátelé).
Děkuji Bohu, že mi do cesty postavil lidi s tak velkým srdcem.
Druhý den jsem šla na náměstí před kapli zjevení, abych po kolenou došla k Panně Marii, pomodlila se růženec, poděkovala za možnost přijít k tomuto krásnému svatostánku a poprosila o zdraví.
V noci se mi zdálo, že když jsem přišla k Panně Marii, vylezl mi z kolena zvláštní výrůstek – byla to
rakovina.
Je čas se vrátit.
Cestou jsme mimo jiné navštívili svatyni v Lurdech, kde jsme se velmi intenzivně modlili křížovou cestu a zúčastnili se mše svaté. Posilněni na duchu jsme se zásobili vodou z pramene a s velkým zamyšlením a vděčností jsme se rozloučili s Pannou Marií v jeskyni Massabielle.
Po příjezdu do Polska jsme se vydali do Lichenu, kde jsme se zúčastnili mše svaté jako poděkování za šťastnou pouť. Tento čas byl pro mě velkým požehnáním, časem k zastavení, k zamyšlení nad smyslem života.
Cítila jsem se v té době úplně v pohodě a spokojeně jsem se vrátila do práce.
Po návratu jsem navštívila lékaře. Bylo to 8 měsíců, co mi byla nemoc diagnostikována, a rakovina byla již velmi rozsáhlá. Lékaři byli velmi znepokojeni. Okamžitě mi nasadili vysoké dávky chemoterapie. Během podávání léků jsem často kolabovala.
Přesto jsem měla v ruce stále růženec, na stolku vedle postele sošku Panny Marie Fatimské a vedle ní láhev s vodou z Lurd. To byl začátek cesty utrpení, kterou jsem musela projít.
V nemocnici jsem utěšovala ostatní pacienty, dodávala jim víru a naději, ale doma – když se dostavily bolesti, zimnice, návaly horka, nevolnost, kovový zápach ve všem a když sebemenší zvuk se zdál být nesnesitelným hlukem – jsem se schoulila jako šnek do své ulity a skrývala své slzy, aby je nikdo z mých blízkých neviděl.
A aby mé utrpení nepřišlo nazmar, svěřila jsem je Pánu Ježíši jako oběť za své nejbližší.
A tak jsem cestovala mezi nemocnicí a domovem, žila jsem od jednoho cyklu chemoterapie k dalšímu. Krátce nato jsem podstoupila operaci, pak znovu chemoterapii a ozařování.
Od té doby uplynuly tři roky.
Pán Ježíš mě uzdravil.
Nyní se cítím dobře, mohu doma vykonávat lehkou práci.
Každý den hned po probuzení chválím Pána a děkuji mu za všechno.
Ježíši, důvěřuji ti!
Převzato ze stránky
https://modlitba.sk/, článek naleznete
zde.