V těchto dnech častěji než kdy jindy pamatujeme na naše zesnulé příbuzné. Navštěvujeme hřbitovy a vracíme se ve vzpomínkách k milovaným osobám. Nejednou si oživíme v paměti jejich poslední slova a možná si s výtkou připomeneme něco, co jsme pro ně mohli udělat, a neudělali jsme.
Při této reflexi však nejde jen o materiální či psychickou službu našim zesnulým příbuzným, ale jako věřící si nejednou klademe otázku, co jsme udělali pro jejich duši. To se nám s odstupem času zdá to nejdůležitější.
Péče o duchovní život byl v centru pozornosti i mnoha teologů. Podle byzantských autorů je člověk nekompletní, pokud nerozvíjí vztah k Bohu, protože mu chybí jedna z podstatných složek jeho osobnosti. Tělo, intelekt a emoce je třeba udržovat při životě a růstu jídlem, studiem a vztahy. Ale stejně tak je třeba živit i ducha, a to právě vztahem k Bohu, modlitbou. Jinak nevyroste, zakrní a zahyne. O aktuálnosti těchto starých pohledů na člověka jsem se přesvědčil, když jsem v minulosti navštívil Indii. Lidé, které jsem potkal, neuměli pochopit, že v Evropě mohou existovat nevěřící osoby, ateisté. Kerala, ve které jsem strávil několik týdnů, má jen 20 procent křesťanů, dominantními jsou jiná náboženství, ale ateisty zde neznají. Neumí si jednoduše představit člověka, který nevěří v něco přesahujícího a který se takovou vírou nepřipravuje na život po smrti.
V Písmu svatém a v křesťanské terminologii se setkáváme se smrtí ve třech rovinách.
1. „
Věčná smrt“ – tento termín označuje zatracení, peklo. Jde o stav duše člověka po smrti, která je odloučena od Boha a o jejíž existenci jasně hovoří Ježíšova slova: „
Dokud jsem byl s nimi, ochránil jsem je a nikdo z nich se neztratil, pouze syn zatracení“ (Jan 17, 12). Synem zatracení je člověk, který si svými skutky, zlobou a zatvrzelostí srdce vysloužil takový stav duše.
2. „
Duchovní smrt“ se váže na situaci člověka, který má hříšné návyky a je otrokem necností. Je natolik navyklý na zlo, že ono se stane jakoby jeho druhou přirozeností. Běžně používáme výraz: „
To je špatný člověk, dej si na něj pozor.“ Nejde však o jeho definitivní stav, nakolik je stále naživu a náprava, konverze a duchovní život je u něho stále možný.
3. „
Fyzická nebo tělesná smrt“ je ukončení života v lidském těle. Podle duchovních autorů tato smrt není zdaleka tak nebezpečná jako dvě předchozí. Jde totiž o to, že pokud člověk nepodlehne duchovní smrti, kterou je hřích, fyzická smrt je jen prostředek k jinému životu. Jedná se o konec a nový začátek, který nás tajemně včleňuje do Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Jedná se o smrt, která vede k životu.
Svatá Terezie z Avily jednou řekla: „
Umírám, protože neumírám.“ Vyjádření, které zdůrazňuje kontrast mezi ztrátou fyzického života pro plnou realizaci toho duchovního. Život v těle je podle ní „překážkou“, která odděluje od Boha a „brání sjednocení duše s ním“. Proto tento život nazývá nedokonalým, málo vznešeným.
Známe přísloví: Jaký život, takové stáří. Platí to však i v duchovním smyslu. Jak člověk žije, tak i odchází z tohoto světa, tak umírá. Skutečná duchovní kvalita člověka zazáří právě při jeho odchodu do věčnosti. Na všechny přítomné jakoby sestoupí kus nebe v momentě jejich smrti. I pohřeb takových lidí je spíše triumfem dobra a krásy ducha, než smuteční událostí.
Mentalita dnešního člověka vytlačuje smrt na periferii, jako by neexistovala. Kultura smrti nechce mluvit o smrti. Nejednou se pohřební obřady uskuteční jen v úzkém kruhu rodiny, nebo se vůbec neuskuteční. Nedaleko naší školy žil manželský pár, který se do centra Říma přestěhoval z Benátek. Oba manželé byli středoškolští učitelé - již v důchodu, velmi vzdělaní, s živým zájmem o duchovní život. Vytvořili jsme dlouholeté přátelství a poměrně často jsme se setkávali. Ale i přesto mě Kristýna o smrti svého manžela neinformovala. Ba ani nejbližší sousedé o jeho odhodě do věčnosti nevěděli. V tichosti ho poslala na kremaci. Prý takhle je to lepší, méně bolavé, řekla.
V minulosti by takový konec života nebyl možný. Lidé se nebáli bolesti ze ztráty člověka, ze smrti, ale báli se zlé smrti, špatného odchodu do věčnosti. Dodnes existují bratrstva, která chtějí člověka dobře připravit na věčnost a fyzicky i duchovně ho doprovázet až do poslední chvíle na této zemi.
Jeden z méně známých františkánských autorů 17. století Benignus Juraj Smrtník je autorem díla
Umění dobré smrti, které vyšlo v roce 1697. Tématům dobrého konce křesťanského života se věnoval s takovým nasazením a tak přesvědčivě, že mu zůstala přezdívka Smrtník. Tento autor nebral fyzickou smrt jako něco tragického nebo smutného, ale jako přirozenou součást každého života, který má svůj začátek a konec. Všímá si, jak se na všechno důležité v životě připravujeme ať už fyzickou nebo mentální prací. Stejný princip vztahuje i na smrt. Je třeba se na ni připravit. V dobách náboženských rozpolceností národa povzbuzoval tento františkán své posluchače a čtenáře, aby si byli vědomi své křehkosti a pomíjivosti, aby vedli dobrý křesťanský život. Na jednom místě píše: „
Přijde čas, kdy vše utajené vyjde najevo… Pán se podíval z nebe a uviděl města, vesnice, zámky a zámečky. Sotva našel jednoho člověka ze sta, deset osob z tisíce lidí, kteří konají pokání a žijí životem víry. Našel všechna města, celý svět plný lži, zloby, nenávisti, smilstva, závisti, reptání a válek.“ A dodává: „
Smrt je zákon jistý, její hodina je nejistá. Smrt přijde na všechny, spása jen pro některé.”
Přípravu na dobrou smrt podle něj charakterizují především 3 aspekty.
1. Být na ni vždy připraven, ať by měla jakoukoli podobu a ať by kdykoli přišla.
2. S lehkostí a veselostí snášet různá protivenství a utrpení života. Takový postoj smývá naše hříchy a připravuje naše srdce na setkání s Pánem.
3. Zapomínat na křivdy a ze srdce odpustit všem, kteří nám v minulosti ublížili.
Milí přátelé, ať nám dušičkové období pomůže k tomu, abychom dobře prožívali náš křesťanský život a abychom neztráceli ze zřetele náš poslední cíl.
ZDROJ:
https://www.vaticannews.va/sk/cirkev/news/2023-11/p-peter-dufka-sj-pripravme-sa-na-dobru-smrt.html
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek ze 6. 11. 2023 naleznete
zde.