Zamyšlení nad evangeliem 31. neděle v mezidobí.
Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům:
"Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích a když jim lidé říkají ´mistře’.
Vy však si nedávejte říkat ´mistr’, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ´otec’, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat ´učitel’, jenom jeden je váš Učitel - Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Mt 23,1-12)
BOŽÍ KRITIKA
br>
Aktuální obvinění a ostrá kritika kněží farizeů a učitelů zákona v knize proroka Malachiáše, a potom od samotného Ježíše, míří do černého. Totiž do našich kněžských řad především, a do řad všech věřících, kteří se odchýlili od Kristovy cesty a svými slovy i činy mnoho lidí mátli nebo přivedli k pádu. Všechno, co jsme dnes slyšeli, je napsáno pro církev, do svědomí nás všech, abychom se obrátili a bezpodmínečně změnili smýšlení. Když Ježíš mluvil k zástupům a ke svým učedníkům, varoval je před nevěrohodností těch, kdo ovlivňovali náboženský život ve společnosti.
Ježíš řekl: „Vždyť to, co říkají jiným, sami nedělají.“ Rozpor mezi Božím slovem a naším jednáním je někdy markantní. Je nutné přestat posuzovat druhé, napomínat je, co nemají dělat a zaměřit se na sebe. Častokrát si totiž léčíme své komplexy a skrytý egoismus a rádi se omlouváme obviňováním druhých. Všichni víme, že ke zbožnosti patří naše pravdivá služba Bohu, ale ta zásadně musí ovlivňovat celý náš mravní život. Samozřejmě, že u kněze, právě proto, že tak často čte evangelium a předstupuje před Boha i společenství věřících, očekáváme, že evangelium bude pravdivě žít.
br>
Dekret II. Vatikánského koncilu O životě a službě kněží říká: Každý kněz zastupuje Krista. Proto bývá kněz obdařen také zvláštní milostí, aby nedostatky lidské přirozenosti nahradila svatost Krista, který se pro nás stal svatým, nevinným a neposkvrněným veleknězem, odděleným od hříšníků. Přesto nás nepřekvapí, že kněz může mít zcela lidské slabosti a svátost kněžství mu má pomoci, aby tyto svoje slabosti uznal a vždy s Boží milostí překonával. Kristus ví, že kněz potřebuje při svých lidských slabostech vždy znovu zvláštní milost, aby se mu mohl stát podobným. Kněz se tedy uzdravuje, když se spolu s věřícími stává Kristovým tělem a nechává se obdarovat svátostmi církve. Když svůj život vydává pro druhé spolu s Ježíšem nejen obětí, kterou slaví, ale obětováním sebe. Za svou zbožnost kněz nevděčí nějakým zbožným cvičením pro výkon a vnější efekt, ale svému vyvolení a povolání Duchem Svatým. Zbožnost kněze se stává konkrétní ve službě církvi jako Kristovu tělu bez toho, aby se měřila tituly nebo úspěchy.
Z tohoto důvodu mohou být kněží často lidmi zatracováni neb vyzdvihováni, pokud se očekává jen výkon zaměstnání nebo naopak nějaká nadpozemská bytost. Přiznejme si, že zázrak působení Boží milosti je právě v prázdných kněžských rukou, do kterých Bůh vkládá svou moc, své milosrdenství a slitování. Proto se Ježíš na závěr dnešního evangelia obrací na své učedníky: „Nedávejte si říkat Mistře, nikomu na zemi nedávejte jméno Otec, nenechte si říkat Učiteli!“ Tady nejde o slovíčka, ale o náš správný vztah k Bohu. Nikdo z nás nemá nic sám ze sebe, leda hřích. Každý z nás je skutečně prvňáčkem v Boží škole. Všichni se zde učíme od Krista.
Jako kněz, tak i laik nemůže dělat šéfa v „církevním podniku“, i když to mnohé svádí, ale musí se podřídit Božímu slovu, aby lépe sloužil a následoval jediného Mistra, Učitele a Otce všech. Ten, kdo se ve svém životě rozhodne pro Krista, musí počítat s tím, že bude stále školákem v Duchu Svatém, což není žádná slabost. A čím vyšší postavení křesťan v církvi má, tím více se musí nechat vést Duchem Svatým, aby se ze služby nestala vláda.
br>
Všechny si nás zamiloval Pán a povolal nás, abychom sloužili evangeliu, a jeho účinky, aby se na nás projevovaly. Podrobuje-li nás ostré kritice, zkontrolujme si, zda v pohodlnosti nebo ve zvyku nežijeme jako farizeové nebo zákoníci. Pokud nám jde o Boží věc v naších rodinách, a děti velice rychle odhalí naši přetvářku, většina kněží to také zažila, prosme Pána o sílu k vytrvalé a věrné službě. Tak se naučíme nejdříve sami plnit Boží vůli a bude jasné, že to, co říkáme, dovedeme skutečně žít.