Rožňava (TK KBS) Kněží Rožnavské diecéze v neděli v kostelích četli pastýřský list rožňavského biskupa Mons. Stanislava Stolárika. Napsal ho před slavností Všech svatých. Přinášíme ho v plném znění:
Milovaní bratři a sestry!
V době, kdy vzpomínáme na naše zesnulé, se nám připomíná pomíjivost života na zemi a že i nejlépe vysportovaná a ošetřovaná těla se po smrti v hrobě rozloží. Veškerá vynaložená energie, finance, čas… investované do zdraví byly tedy zbytečné?
A jaký význam má
křest a další svátosti, když i tak umřeme?
Křest je zárodek věčného života a i při umírání člověka má obrovský význam, neboť „
život (člověka) se neodnímá jen mění“, obrazně řečeno – smrtí projdeme jakoby „lávkou“ na druhý břeh potoka, na kterém pokračuje život, ale už bez konce.
Křest nám dovoloval rozvíjet Boží život v nás, přijímáním svátostí ve společenství Církve.
Jak jsme využívali tuto Boží nabídku – to bude rozhodující pro celou naši věčnost. My po smrti nevběhneme automaticky ani do nebe sportovců, umělců, kominíků, zedníků…, a tak podobně, neboť taková „nebe“ neexistují!
Existuje jen jedno nebe, které nám Ježíš Kristus otevřel svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním. Na druhé straně života nás bude čekat Ježíš i s našimi drahými zesnulými, kteří jsou již v nebi. Při smrti nás bude čekat jako věčný Soudce, který nám připomene, že kdo ho „
… vyznával před lidmi, toho i on vyzná před svým Otcem, který je na nebesích“ (srov. Mt 10,32).
Také nám připomene: Když jsem umíral na kříži, dva lotři vedle mě měli možnost buď litovat svého nedobrého života nebo odmítnout mou nabídku odpuštění. Jeden nabídku přijal a ještě ten den byl se mnou v ráji. Druhý se mi vysmál a nabídku odmítl, nevyužil šanci!
I každý pokřtěný, v době, kdy se zhorší jeho zdravotní stav (tedy nečekat do upadnutí do bezvědomí, byť třeba i tehdy volat kněze),
má šanci a může si zavolat kněze, litovat hříchy celého života, vyzpovídat se, přijmout svátost pomazání nemocných a Eucharistii, a tak se v plné důvěře svěřit do objetí Božího milosrdenství.
Přijetí těchto svátostí pro umírajícího pokřtěného člověka má důsledky pro celou věčnost! Pokud pokřtěný praktikoval v životě některou z pobožností, které přislibují, že takový člověk nezemře bez kněze a vysloužení svátostí umírajících (např. úcta k Nejsvětějšímu Srdci a Devět prvních pátků nebo pobožnost Pěti prvních sobot…), tak se tak stane.
Kdyby snad kněz nemohl přijít k nemocnému, nemocný ať si
vzbudí lítost nad všemi hříchy života a Bůh se ve svém milosrdenství již postará, aby tam, kde v tu chvíli nemohla přijít toužená svátost, aby přišla milost odpuštění.
Je velmi potřebné a důležité modlit se i za nerozhodného člověka odmítajícího přijmout svátostné smíření se s Bohem, když umírá. Pamatujme na přislíbení daná: v modlitbě ke sv. Josefovi za dobrou smrt; k Panně Marii a při modlitbě Korunky Božího milosrdenství za umírající třeba i na dálku.
Pamatujme znovu a znovu, že Ježíš na kříži každého z nás odkázal do pečlivé péče Panny Marie, když skrze Jana nám řekl: „Hle, tvá matka!“ (Jan 19,27). A tak při modlitbě „
Zdravas Maria“ se zvlášť zastavme a ztišme u slov „
pros za nás hříšných nyní i v hodinu smrti naší.“ Tato slova modlitby mohou jednou rozhodnout o naší věčnosti. Pán Ježíš nám však Pannu Marii doporučoval pro celý život, nejen pro jeho závěr. Proto
pravá mariánská úcta patří k životu věřícího člověka zcela přirozeně.
Nepodceňujme staré přísloví: „
Jaký život, taková smrt; jaká smrt, taková věčnost!“ a „
čas utíká a věčnost čeká“. Děkujme Bohu, že ačkoli jsme mohli nedobře žít,
ještě i v poslední chvíli se upřímnou lítostí můžeme zachránit pro věčnost. Ale určitě se na tuto chvíli opovážlivě nespoléhejme, přece víme, jak máme žít, abychom měli dobrou smrt a šťastnou věčnost. Denně se před spaním pomodleme modlitbu lítosti za své hříchy. To nás může zachránit, kdybychom v noci náhle zemřeli.
Když sv. Monika umírala mimo vlast, řekla svým synům, sv. Augustinovi a jeho bratrovi: „
Není důležité, kde mě pohřbíte, hlavně, pamatujte na mě u oltáře.“ Doporučení sv. Moniky je velmi důležité i po smrti našich bližních, kteří kdyby se obrátili byť na poslední chvíli a jsou zachráněni pro věčnost,
na vstup do nebe se musí pravděpodobně připravit v očistci. Tato příprava bývá značně bolestná, jelikož očistcová muka jsou srovnatelná s pekelnými. Rozdíl je v tom, že pekelná muka pro zavržené už nikdy neskončí, jsou věčná.
Duším v očistci můžeme vyprosit zkrácení jejich utrpení mšemi svatými, modlitbami a oběťmi. Hříchy se při svaté zpovědi odpouštějí, ale za spáchané hříchy přicházejí i tresty, které se v plné míře neodpouštějí ani při svaté zpovědi. Proto se žijícímu člověku uděluje pokání, nebo si jej sám uloží, neboť
pokáním se člověk očišťuje i od trestů za hříchy. Potíže a nemoci, pokud je přijmeme v pokoře a odevzdanosti, mohou být odčiňováním našich trestů za hříchy již zde na zemi.
Smrtí blízkého člověka ať nekončí náš příbuzenský nebo přátelský vztah s ním.
Ciťme v sobě potřebu neustále pomáhat zemřelému, aby se co nejdříve dostal z očistce do nebe. Za duše v očistci se zvlášť modlívejme v „dušičkovém“ čase (od 1. do 8. listopadu i návštěva hřbitova) a v první soboty měsíce.
Pokud se tato praxe pomoci duším v očistci bude zachovávat v rodinách, nyní žijícím se tato pomoc vrátí, až sami budou v očistci. I procházejíc kolem hřbitova se vždy alespoň krátce pomodleme za duše v očistci.
Ježíš byl po smrti na kříži sundán z kříže a vložen do objetí Panny Marie. Každá naše upřímná modlitba za zemřelého může být zároveň prosbou, aby i toho „našeho“ zemřelého si v jeho očistcových bolestech Panna Maria „přitulila“ a vyprosila mu sílu snášet tyto bolesti.
Dáme-li si na hrob nápis, že „neumřeme v srdcích lidí“, nebude to trvat dlouho, protože i oni zemřou. Není to ani svědectví o naší víře v Krista, který zvítězil nad smrtí. Ale pokud na našem hrobě bude Kristův kříž a například jeho slova: „
Kdo věří ve mne, bude žít, i když umře“ (Jan 11,25), tento nápis na chladném kameni může oslovit ty, kteří se zastaví u hrobu a přivede je k zamyšlení o věčnosti s Kristem.
Hrob není „konečná zastávka“, neboť věříme, „
že poslední den vstaneme z prachu země a setkáme se se svým Vykupitelem“ a to už bude věčné setkání v radosti. A všechno začalo křtem…
Jak moc je třeba děkovat všem, kteří se postarali o náš křest, a tak nám otevřeli cestu do nebe. S naším dospíváním jsme se o udržení směru do nebe už museli více starat sami. Možná
je znovu důležité připomenout potřebu přijetí svátostí, které nás smíří s Bohem v době našeho odchodu před jeho tvář. Přijetí těchto svátostí – to je výjimečná doba obnoveného vztahu s Bohem. Jakoby „nové Vánoce“ v duši člověka, v níž se možná po dlouhých letech bloudění, nezájmu a hříchů, znovu narodil Kristus a Boží pokoj znovu vstoupil do duše pokřtěného člověka. Potom při vstupu do věčnosti po Ježíšových slovech: „
Dobrý a věrný služebníku… vejdi do radosti svého pána“ (srov. Mt 25,23), zcela jistě nebudeme litovat, že jsme během pozemského života měli zájem o Boží život v naší duši nebo se alespoň na poslední chvíli smířili s Bohem.
S prosbou: „
Odpočinutí věčné dej duším zemřelých ó, Pane a ať se navěky radují v Pánu“ vám žehnám ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Mons. Stanislav Stolárik
rožňavský biskup
Zdroj:
Biskup Stolárik napísal pastiersky list pred slávnosťou Všetkých svätých (tkkbs.sk)
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článekz 29. 10. 2023 naleznete
zde.
