Kolik čarodějnic Katolická církev upálila?

Jeden z nej­u­ží­va­něj­ších šlágrů pro­ti­ka­to­lic­ké pro­pa­gan­dy! Cír­kev prý upá­li­la 9 mi­li­o­nů ne­vin­ných lid­ských obětí, jak tvr­di­li už v 18. sto­le­tí osví­ce­n­ci.
A jaká je sku­teč­nost?





Pře­de­vším je nutno vy­jas­nit si, o čem mlu­ví­me. Je roz­díl mezi pro­ká­za­ným uží­vá­ním sa­tan­ských ri­tu­á­lů a s nimi spo­je­ných čar a kou­zel (magie), a lidmi, kteří byli ne­vin­ně od­sou­ze­ni za do­mně­lé „styky s ďáblem“. Po­han­ské ná­ro­dy sta­ro­vě­ku roz­li­čo­va­ly dobrá a zlá bož­stva, kdo se spo­jil ma­gic­ký­mi ob­řa­dy s těmi zlými, byl bez mi­los­ti po­tres­tán smrtí. Řím­ské právo na to sta­no­vi­lo trest upá­le­ní na hra­ni­ci.

Obětí se stalo též mnoho ne­vin­ných. Sta­či­lo jenom být ve spo­leč­nos­ti nějak zvlášt­ním – a hned při ně­ja­ké pří­rod­ní ka­ta­stro­fě byl tento člo­věk ob­vi­něn ze spol­ku se zlými bohy nebo duchy s úmys­lem ško­dit. Tor­tu­ra, čili vy­nu­co­vá­ní do­zná­ní mu­če­ním, byla v těch­to pří­pa­dech hojně po­u­ží­vá­na. Na muči­dlech se ob­ža­lo­va­ní při­zná­va­li k nej­stu­pid­něj­ším skut­kům.

Po ná­stu­pu křes­ťan­ství se cír­kev­ní au­to­ri­ty od pr­vo­po­čát­ku vy­slo­vo­va­ly ka­te­go­ric­ky proti tres­tá­ní sku­teč­ných i do­mně­lých ča­ro­děj­nic a ča­ro­dě­jů smrtí (nej­ra­di­kál­ně­ji ve 4. stol. sv. Jan Zla­to­ús­tý). Pro­ti­ča­ro­děj­nic­ké běs­ně­ní bylo nej­ví­ce roz­ší­ře­né u sta­rých Keltů a zvláš­tě Ger­má­nů, kteří tomu hol­do­va­li i poté, co při­ja­li křest. To bylo spo­je­no s mnoha ne­smy­sl­ný­mi po­vě­ra­mi: ča­ro­děj­ství ve spo­je­ní se zlými bož­stvy a duchy se vě­nu­jí prý hlav­ně ženy, ty lé­ta­jí na koš­tě­ti na ča­ro­děj­nic­ká shro­máž­dě­ní, kde mají se zlými nad­při­ro­ze­ný­mi by­tost­mi po­hlav­ní styk. To jim potom umožňuje ško­dit lidem na ma­jet­ku, zdra­ví i na ži­vo­tě, po­ží­ra­jí ne­mluvňata, mění se v různá zví­řa­ta apod.

Ka­to­lic­ká cír­kev toto ka­te­go­ric­ky od­su­zo­va­la jako po­han­skou po­vě­ru. Bis­kup­ský synod v Pa­der­bor­nu r. 785 pro­hlá­sil: „Kdo by věřil, že je někdo ča­ro­děj­ni­cí a po­ží­rá lidi, ať je vy­ob­co­ván! A kdo by ta­ko­vou osobu upá­lil, má být po­tres­tán smrtí.“ Císař Karel Ve­li­ký toto usta­no­ve­ní schvá­lil a tvrdě stí­hal ty, kteří ubli­žo­va­li údaj­ným ča­ro­děj­ni­cím a do­má­ha­li se pro ně po­prav. I bis­kup­ský kánon 10. stol. v Ně­mec­ku uklá­dá přís­né cír­kev­ní tres­ty za ta­ko­vý po­stoj.

Díky to­mu­to sta­no­vis­ku Církve byla proto ve stře­do­vě­ku praxe upa­lo­vá­ní ča­ro­děj­nic zcela ne­zná­má. Pro­ce­sy pro­bí­ha­ly jen kvůli pro­ká­za­né­mu po­u­ží­vá­ní magie, ty však ne­kon­či­ly roz­sud­kem smrti. Papež sv. Řehoř VII. za­slal v 70. le­tech 11. stol. dopis dán­ské­mu králi Ha­ral­do­vi, v němž mu za­ka­zu­je pod tres­tem ex­ko­mu­ni­ka­ce po­řá­dat hony na do­mně­lé ča­ro­děj­ni­ce, které prý za­vi­ni­ly sucho a ne­ú­ro­du: „Spíše hleď­te od­stra­nit metly Bo­ží­ho hněvu po­ká­ním a ne je ještě roz­mno­žo­vat pro­ná­sle­do­vá­ním ne­vin­ných!“

Pro­ná­sle­do­vá­ní ča­ro­děj­nic a odpor Církve

Te­pr­ve kon­tak­ty s Ori­en­tem ve 13. a 14. stol., roz­ší­ře­ní sa­ta­nis­tic­kých sekt a re­ne­zanč­ní oži­ve­ní po­han­ství včet­ně jeho mýtů a pověr vedly ke zvý­še­né­mu stra­chu z ďábla a k ná­zo­ru, že pů­so­bit s po­mo­cí zlých duchů kouz­la ke škodě dru­hých je snad­nou zá­le­ži­tos­tí. Každá ži­vel­ná ka­ta­stro­fa nebo ne­ú­spěch byly při­pi­so­vá­ny do­mně­lým ča­ro­děj­ni­cím a ča­ro­dě­jům, ži­jí­cím prý v těs­ném kon­tak­tu s dé­mo­ny včet­ně se­xu­ál­ní­ho. Ne­ma­lou roli v roz­ší­ře­ní této po­vě­ry se­hrá­la i al­bi­gen­ská he­re­ze, jež při­pi­so­va­la ďáblu stej­nou moc jako Bohu.

Re­ne­zanč­ní cír­kev­ní au­to­ri­ty, které svým ži­vo­tem dá­va­ly špat­ný pří­klad vě­ří­cím, se žel při­způ­so­bi­ly to­mu­to zjev­ně ne­křes­ťan­ské­mu tren­du. Papež In­no­cenc VIII. vydal r. 1484 bulu „Summi Desiderantes“, v níž fak­tic­ky schva­lu­je pro­ti­ča­ro­děj­nic­ké běs­ně­ní. Ně­meč­tí do­mi­ni­ká­ni Jakob Spen­gler a He­in­rich In­sti­to­ris vy­dá­va­jí spis „Kla­di­vo na ča­ro­děj­ni­ce“, který na­star­to­val v ně­mec­kém ja­zy­ko­vém pro­sto­ru pro­ti­ča­ro­děj­nic­kou hys­te­rii.

Za­kla­da­te­lé pro­tes­tan­tis­mu Lu­ther a Kal­vín plně ak­cep­to­va­li pro­ti­ča­ro­děj­nic­kou fobii a vy­má­ha­li upa­lo­vá­ní. Pro­ná­sle­do­vá­ní do­mně­lých ča­ro­děj­nic a ča­ro­dě­jů bylo v pro­tes­tant­ských ze­mích Německa a Švý­car­ska horší než v ka­to­lic­kých, což po­tvr­zu­je i dán­ský evan­ge­lic­ký his­to­rik Hen­ningse­n. V Cír­kev­ním státě pro­běh­ly v le­tech 1420–1525 pouze 3 pro­ce­sy s ča­ro­děj­ni­ce­mi s roz­sud­ky smrti, papež sv. Pius V. (1566–72) za­ká­zal potom ča­ro­děj­nic­ké pro­ce­sy úplně.

V Ně­mec­ku v 16. sto­le­tí vy­stou­pil jako první proti ča­ro­děj­nic­kým pro­ce­sům lékař a pro­tes­tant Jo­hann Weyer. Te­o­log tri­dent­ské­ho kon­ci­lu, je­zu­i­ta a cír­kev­ní uči­tel sv. Petr Ca­ni­sius od­mí­tal pro od­sou­ze­né ča­ro­děj­ni­ce a ča­ro­dě­je trest smrti a po­ža­do­val na­hra­dit jej exor­cis­mem. Tvr­dil, že tyto osoby ne­jed­na­jí z vlast­ní vůle, nýbrž pod vli­vem zlého ducha, proto po­tře­bu­jí osvo­bo­ze­ní a ni­ko­li po­pra­vu. Sám za­chrá­nil před hra­ni­cí 20 údaj­ných ča­ro­děj­nic, nad nimiž se potom mod­lil dlou­há léta exor­cis­mus.

Na po­čát­ku 17. stol. zase jiný je­zu­i­ta Fried­rich von Spee, věhlas­ný du­chov­ní bás­ník a te­o­log, na­psal ano­nym­ní ostrý spis proti ča­ro­děj­nic­kým pro­ce­sům. Jeho pří­kla­du ná­sle­do­va­la řada dal­ších du­chov­ních, zejmé­na je­zu­i­tů. Mo­huč­ský ar­ci­bis­kup Scho­en­born, který byl zá­ro­veň i svět­ským vlád­cem, tzv. kur­fiř­tem, když si pře­če­tl spis od Spee proti ča­ro­děj­nic­kým pro­ce­sům, kde on do­klá­dá, jak do­zná­ní ob­vi­ně­ných jsou vy­nu­ce­na na mu­či­dlech, oka­mži­tě ča­ro­děj­nic­ké pro­ce­sy už ve 40. le­tech 17. stol. za­ká­zal. Spee např. uvádí jednu otřes­nou kauzu, kdy man­žel se chtěl zba­vit man­žel­ky, aby se mohl ože­nit s mi­len­kou (roz­vo­dy ten­krát ne­by­ly možné). Udal tedy vlast­ní ženu z ča­ro­děj­ství, prý se v noci pro­bu­dil, choť ale vedle něj ne­le­že­la, on se šel po­dí­vat k oknu a uvi­děl pod ním čer­nou kočku, jak se na něj dívá. Ihned mu prý bylo „jasné“, že to je man­žel­ka, která se vě­nu­je sty­kům s dé­mo­ny. Soud uplat­nil proti ní mu­če­ní, při­zna­la se a byla upá­le­na. U pro­tes­tan­tů kon­cem 17. sto­le­tí na­psal svůj práv­nic­ký roz­bor od­ha­lu­jí­cí ab­sur­di­tu ča­ro­děj­nic­kých pro­ce­sů Chris­ti­an Tho­masius.



Prů­měr­ný ev­rop­ský in­te­lek­tu­ál by asi utr­pěl šok, kdyby mu někdo řekl, že nej­vět­ším od­půr­cem ča­ro­děj­nic­kých pro­ce­sů byla řím­ská inkvi­zi­ce a že te­pr­ve její zá­slu­hou na zá­kla­dě je­jí­ho tlaku za­ča­ly jed­not­li­vé ka­to­lic­ké země ča­ro­děj­nic­ké pro­ce­sy za­ka­zo­vat. Přes­to prav­da je ta­ko­vá. Řím­ský ge­ne­rál­ní inkvi­zi­tor kar­di­nál De­si­de­rio Scag­lia vydal za­čát­kem 17. sto­le­tí in­struk­ci ohled­ně ča­ro­děj­nic­kých pro­ce­sů, zá­vaz­nou pod tres­tem ex­ko­mu­ni­ka­ce, v níž na­psal tato silná slova: „Zku­še­nost uka­zu­je, že při ve­de­ní pro­ce­sů proti ča­ro­děj­ní­kům a kou­zel­ní­kům roz­lič­ní soud­ci, inkvi­zi­to­ři, ale i bis­ku­po­vé a je­jich vi­ká­ři se do­pouš­tě­jí těž­kých a zá­važ­ných chyb, které jsou proti spra­ve­dl­nos­ti a pů­so­bí újmu ne­vin­ným ženám. Mnoho svět­ských soud­ců je třeba ob­vi­nit, že při těch­to pro­ce­sech uží­va­jí kruté a pro­ti­práv­ní me­to­dy, zejmé­na bez­dů­vod­né mu­če­ní a ža­lá­řo­vá­ní. Vět­ši­na roz­sud­ků smrti je vy­ná­še­na vůči jasně ne­vin­ným lidem, je­di­ným dů­ka­zem je tu je­jich údaj­né do­zná­ní, vy­nu­ce­né kru­tým mu­če­ním…“ (cit. Mi­cha­el He­se­mann: Die Dun­kle­ma­en­ner, Augsburk 2007, str. 185n)

Řím­ská inkvi­zi­ce za­kro­čo­va­la ve pro­spěch ob­vi­ně­ných všude, kde mohla. Mnozí ka­to­lič­tí vlád­ci však ne­u­zná­va­li její pra­vo­moc a ne­dě­la­li si nic ani z ex­ko­mu­ni­kač­ních de­kre­tů. Přes­to se lec­cos po­da­ři­lo. Na po­čát­ku 17. sto­le­tí v se­ve­ro­i­tal­ském Bi­ton­tu byly za­tče­ny ně­kte­ré ženy, ob­vi­ně­né z ča­ro­děj­nic­tví. Míst­ní bis­kup do­vo­lil po­u­žít útrp­né právo. Věc byla ozná­me­na pa­pe­ži Kle­men­tu VIII., jenž oka­mži­tě po­slal na místo řím­ské inkvi­zi­to­ry. Ti pře­vza­li ve­de­ní pro­ce­su a ne pouze všech­ny ob­ža­lo­va­né osvo­bo­di­li, ale také za­tkli do­sa­vad­ní soud­ce pro kři­vou pří­sa­hu, po­mlu­vu a způ­so­be­ní újmy bliž­ní­mu. Bis­kup byl ex­ko­mu­ni­ko­ván.

Papež Pavel V. v téže době za­kro­čil stej­ným způ­so­bem v Mi­lá­ně, kde svět­ští soud­ci od­sou­di­li k smrti ně­ko­lik údaj­ných ča­ro­děj­nic. Také on po­vo­lal na místo řím­ské inkvi­zi­to­ry, kteří všech­ny ob­vi­ně­né osvo­bo­di­li a po­za­tý­ka­li soud­ce. Ča­ro­děj­nic­ká po­vě­ra měla však tuhý život. V 50. le­tech 17. sto­le­tí bylo ve švý­car­ském Churu od­sou­ze­no k smrti na hra­ni­ci 15 chlap­ců a dívek ve věku 8–12 let na á­kla­dě do­zná­ní na mu­či­dlech. I vlast­ní ro­di­če se jich zřek­li a po­ža­do­va­li je­jich upá­le­ní. Papež Ino­cenc X. se marně do­má­hal ob­no­vy pro­ce­su před řím­skou inkvi­zi­cí, do­sá­hl toho až po mnoha prosbách a hroz­bách. Děti byly vy­dá­ny řím­ské inkvi­zi­ci do Mi­lá­na. Ta je však vůbec ne­sou­di­la, ale pře­da­la k adop­ci míst­ním ro­di­nám (He­se­mann… tam­též).

V Pa­pež­ském státě byly pro­ce­sy pro ča­ro­děj­ství po je­jich zru­še­ní sv. Piem V. na po­čát­ku 17. stol. ob­no­ve­ny, jenže s ja­ký­mi před­pi­sy? Když někdo udal u inkvi­zič­ní­ho tri­buná­lu ně­ko­ho, že pěs­tu­je čer­nou magii a způ­so­bil mu za po­mo­ci dé­mo­nů škodu (např. pře­sta­ly dojit krávy), tak soud měl po­vin­nost ob­rá­tit se nej­pr­ve na spe­ci­a­lis­ty v oboru, aby zjis­ti­li, jest­li tato škoda nemá při­ro­ze­nou pří­či­nu. Když ne, tak to mělo být po­tvr­ze­no ještě dvěma dal­ší­mi gré­mii od­bor­ní­ků. Te­pr­ve když všich­ni shod­ně po­tvr­di­li mi­mo­při­ro­ze­ný cha­rak­ter škody, byla ža­lo­va­ná osoba před­vo­lá­na a vy­zvá­na k pří­sa­ze, že se zříká sa­ta­na a ja­kých­ko­liv ri­tu­á­lů k jeho poctě. Pokud tvr­di­la a od­při­sáh­la, že ob­vi­ně­ní se ne­za­klá­dá na prav­dě, byla pro­puš­tě­na, jestli­že ob­ža­lo­ba spo­čí­va­la pouze na udání jed­no­ho člo­vě­ka.

Když ale exis­to­va­lo více udání na sobě ne­zá­vis­lých lidí a ob­vi­ně­ný buď za­pí­ral, nebo ne­chtěl slo­žit pří­sa­hu zří­ka­jí­cí se zlého ducha, bylo te­pr­ve při­kro­če­no k pro­ce­su, při němž se ale ne­smě­lo uží­vat mu­če­ní. Do­tyč­ný byl v ta­ko­vém pří­pa­dě od­sou­zen do vě­ze­ní, délka tres­tu byla zá­vis­lá na míře škody, kte­rou jeho jed­ná­ní způ­so­bi­lo. Trest smrti za ča­ro­děj­ství mohl být vy­ne­sen pouze tehdy, pokud se pro­ká­za­lo, že ob­vi­ně­ný svým jed­ná­ním způ­so­bil něčí smrt (vy­vo­lal ji např. ma­gic­ký­mi ri­tu­á­ly). K ta­ko­vým si­tu­a­cím ale nikdy ne­do­šlo, neboť toto pro­ká­zat bylo téměř ne­mož­né, proto se v Pa­pež­ském státě již od 16. stol. s tres­tem smrti za ča­ro­děj­nic­tví vůbec ne­se­tká­vá­me. (He­se­mann… tam­též)

Také špa­něl­ská inkvi­zi­ce bo­jo­va­la s pro­ti­ča­ro­děj­nic­kou hys­te­rií. Její nej­vyš­ší orgán zvaný Supre­ma pro­hlá­sil víru v exis­ten­ci ča­ro­děj­nic r. 1526 za ka­cíř­skou a za­ká­zal vést ja­ké­ko­liv pro­ce­sy proti ob­vi­ně­ným z ča­ro­děj­ství. Pří­pa­dy pro­ká­za­né účas­ti na sa­tan­ských ri­tu­á­lech měly být podle směr­nic inkvi­zi­ce ře­še­ny pas­to­rač­ně ve far­nos­tech, ne soud­ně. Ve 30. le­tech 17. stol. se ale v Baskic­ku roz­moh­ly okult­ní sekty. Svět­ské or­gá­ny nad nimi vy­ná­še­ly roz­sud­ky smrti, byly upá­le­ny stov­ky lidí, kteří se do­kon­ce hrdě a bez mu­če­ní při­zná­va­li ke kon­tak­tům s ďáblem. Když se ale pří­pa­dů na­ko­nec ujala inkvi­zi­ce, tak zjis­ti­la vý­sle­chem de­sí­tek ob­ža­lo­va­ných, že tito pili při sa­tan­ských ri­tu­á­lech ha­lu­ci­no­gen­ní ná­po­je. V dů­sled­ku toho pro­ží­va­li potom fan­tasma­go­rie, jak letí na koš­tě­ti na se­tká­ní se zlými duchy, jak s nimi smil­ní atd. Inkvi­zi­to­ři je vy­zva­li, aby se při tzv. au­to­dafé (ve­řej­né vy­zná­ní víry) slav­nost­ně zřek­li ďábla, slí­bi­li, že se ne­bu­dou účast­nit žád­ných sa­tan­ských ce­re­mo­nií a pít omam­né ná­po­je – a potom všech­ny pro­pus­ti­li.

Lži o mi­li­o­nech upá­le­ných ča­ro­děj­nic

V prů­bě­hu 18. sto­le­tí ev­rop­ské státy po­stup­ně ru­ši­ly tres­ty smrti pro ča­ro­děj­nic­tví. V Ra­kous­ku tak uči­ni­la cí­sa­řov­na Marie Te­re­zie (1740–80). Po­sled­ní ča­ro­děj­ni­ce na ev­rop­ské pev­ni­ně byla po­pra­ve­na v pro­tes­tant­ském Glaru ve Švý­car­sku r. 1782. Jme­no­va­la se Anna Go­el­di­no­vá.

Bylo sku­teč­ně upá­le­no 9 mi­li­o­nů ča­ro­děj­nic? První při­šel s tímto čís­lem ně­mec­ký osví­ce­nec Gottf­ried Voigt. Zís­kal ho tak, že nej­pr­ve spo­čí­tal, kolik území o ve­li­kos­ti Ně­mec­ka se vejde do Ev­ro­py, zjis­til počet obětí ča­ro­děj­nic­kých pro­ce­sů v Ně­mec­ku už od 13. sto­le­tí, a ten potom vy­ná­so­bil po­čtem těch­to území. Ne­bral, spíše ne­chtěl brát v úvahu, že v ji­ných ze­mích bylo po­pra­ve­ných ča­ro­děj­nic pod­stat­ně méně, pří­pad­ně vůbec žádné (Ně­mec­ko bylo nej­hor­ší – jak v pro­tes­tant­ských, tak v ka­to­lic­kých kní­žec­tvích). Po něm opa­ko­va­li toto ne­smy­sl­né číslo na­cis­té (Ro­senberg, Hi­mmler) a také sou­čas­ný ne­o­mo­der­nis­tic­ký (ve sku­teč­nos­ti apo­sta­tic­ký) te­o­log Hans Kueng. Podle dán­ské­ho his­to­ri­ka Henn­ning­se­na, jenž vy­chá­zí z přes­ných zá­zna­mů jed­not­li­vých pro­ce­sů v Ně­mec­ku i mimo ně, bylo v prů­bě­hu 14.–18. sto­le­tí v celé Ev­ro­pě upá­le­no na hra­ni­ci nebo jinak po­pra­ve­no přes 50 tisíc ča­ro­děj­nic a ča­ro­dě­jů, z toho vět­ši­na (cca 30 tisíc) v pro­tes­tant­ských ze­mích. V Pa­pež­ském státě byly ča­ro­děj­nic­ké pro­ce­sy téměř ne­zná­mé (srovn. výše), v ka­to­lic­kém Špa­něl­sku jich pro­běh­lo ně­ko­lik na se­ve­ru země, za­sta­vi­la je však špa­něl­ská inkvi­zi­ce (srovn. výše), v ka­to­lic­kém Irsku byly po­pra­ve­ny za celou uve­de­nou dobu jen 4 ča­ro­děj­ni­ce. To, že ča­ro­děj­nic­ké pro­ce­sy byly už od 17. stol. na ústu­pu, je zá­slu­hou Ka­to­lic­ké církve, ni­ko­li osví­cen­ských ne­zna­bo­hů v 18. stol.



V naší vlas­ti jsou známé pří­pa­dy upa­lo­vá­ní ča­ro­děj­nic na Je­se­nic­ku ve II. po­lo­vi­ně 17. stol., kde zlo­čin­ný svět­ský soud­ce He­in­rich Bob­lig z Edel­sta­d­tu, mylně na­zý­va­ný inkvi­zi­to­rem, ač­ko­liv se jed­na­lo o laika, ne­do­stu­do­va­né­ho práv­ní­ka, po­slal na hra­ni­ci de­sít­ky lidí, když před­tím z nich vy­nu­til na mu­či­dlech fa­leš­né „do­zná­ní“. Proti jeho řá­dě­ní se po­sta­vi­li ka­to­lič­tí kněží: pře­de­vším šum­per­ský děkan Chris­to­ph Laut­ner, jenž se na­ko­nec sám stal Bob­li­go­vou obětí, a rý­ma­řov­ský farář Bapst, pa­pež­ský pro­to­no­tář, který uprchl před Bob­li­go­vým stí­há­ním do Říma (tam ale ne­do­ra­zil, ze­mřel prav­dě­po­dob­ně na cestě v se­ver­ní Itá­lii na mor). Smut­nou prav­dou ale je, že olo­mouc­ký bis­kup Karel II. z Lich­ten­štej­na se za­cho­val vůči dě­ka­no­vi Laut­ne­ro­vi podle a ne­čest­ně, neboť ho vydal Bob­li­go­vi ke stí­há­ní.

Re­ál­ná exis­ten­ce ča­ro­děj­ství dnes

Ča­ro­děj­nic­ké pro­ce­sy kon­cem stře­do­vě­ku a v raném no­vo­vě­ku byly jed­no­znač­ně dů­sled­kem po­han­ské po­vě­ry a příkře od­po­ro­va­ly ka­to­lic­ké nauce. Na tom nic ne­mě­ní ani ten fakt, že mnozí du­chov­ní včet­ně vy­so­kých cír­kev­ních hod­nos­tá­řů to­mu­to ší­len­ství pod­leh­li. Pod­stat­ně více v dě­ji­nách Ka­to­lic­ké církve bylo ale těch, kteří přes­ně v duchu zje­ve­né nauky ta­ko­vou po­vě­ru od­su­zo­va­li a brá­ni­li ne­vin­né. Výše jme­no­va­né po­vě­ry o ča­ro­děj­ni­cích a mon­str­pro­ce­sy, které byly je­jich dů­sled­kem, z nichž ne­přá­te­lé obviňují Cír­kev, ne­vznik­ly v křes­ťan­ství, nýbrž v po­han­ství a křes­ťan­ství re­pre­zen­to­va­né Církví jim na­o­pak če­li­lo.

Nutno ovšem roz­li­šo­vat mezi po­vě­rou spolu s ne­o­práv­ně­ný­mi ob­vi­ně­ní­mi z ča­ro­děj­ství a kon­tak­tů s dé­mo­ny – a sku­teč­nou magií, při níž byli a jsou přímo či ne­pří­mo zlí du­cho­vé vzý­vá­ni. I v době pro­ti­ča­ro­děj­nic­ké hys­te­rie 15.–17. stol. ne­by­ly řídké pří­pa­dy oprav­do­vé­ho kultu ďábla a ak­ti­vit růz­ných sa­tan­ských sekt.

Toto ne­bez­pe­čí je dnes opět čím dál větší, neboť počet sa­ta­nis­tic­kých spol­ků a lidí za­bý­va­jí­cích se magií na­růs­tá ge­o­me­t­ric­kou řadou. Dnes ne­hro­zí ne­bez­pe­čí pro­ti­ča­ro­děj­nic­ké hys­te­rie, ale na­o­pak kultu ďábla, pěs­to­vá­ní okul­tis­mu a vzý­vá­ní dé­mo­nů, což má hrůz­ný dopad na psy­chi­ku jak sa­mot­ných účast­ní­ků, tak i těch, které se staly obětí pro­klí­ná­ní na těch­to ob­řa­dech pro­ná­še­ných. Před tím na­lé­ha­vě va­ru­jí pra­vo­věr­ní ka­to­lič­tí exor­cis­té, pře­de­vším známý před pár lety ze­snu­lý P. Gab­rie­le Amorth. Je­jich vý­stra­hy nutno vzít ma­xi­mál­ně vážně a nikdy si ne­za­hrá­vat s ničím, co za­vá­ní magií, okul­tis­mem a dal­ší­mi prak­ti­ka­mi, které Cír­kev za­ka­zu­je 1. Božím při­ká­zá­ním a jež lze najít v kaž­dém pra­vo­věr­ném zpo­věd­ním zr­ca­dle.

Li­te­ra­tu­ra:

Bu­ehl­meyer Carl: Die Ki­r­chen­geschich­te III, Pa­der­born 1959;
Ca­m­mille­ri Rino: Pra­wd­ziwa his­to­ria in­kwi­zy­c­ji, Kraków 2005

He­se­mann Mi­cha­el: Die Dun­kle­ma­en­ner, Augsburk 2007;
Malý Ra­do­mír: Je do­vo­le­no brá­nit inkvi­zi­ci?, Frý­dek-Mís­tek 2007

Člá­nek je pře­vzat z knihy: „Malý Ra­do­mír: Apo­lo­ge­tic­ká abe­ce­da dějin Ka­to­lic­ké církve“, heslo “Čaroděj­nic­ké pro­ce­sy“, upra­ve­no a do­pl­ně­no

PhDr. Radomír Malý


Převzato z https://apologie.info/intro/, článek z 9. 9. 2023 naleznete zde.