Zamyšlení nad evangeliem 29. neděle v mezidobí.
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." (Mt 22,15-21)
Židovský národ v době Ježíšově neměl samostatný stát. 63 roků před narozením Krista přitáhl římský vojevůdce Pompejus, dobyl hlavní město Jeruzalém a podrobil zemi římské nadvládě. Palestina se stala okupovanou zemí. S tím souviselo mimo jiné i placení daní. To se Židům nelíbilo, chtěli si vládnout sami a za své peníze budovat svou zem. Vznikaly různé skupiny, které bojovaly proti okupantům. Jejich výboje byly vždy potlačeny, ale přesto stále nový odvážlivci bojovali proti Římanům. V době Ježíšově to byli zeloti. Jejich úsilí nakonec vyvrcholilo v tak zvané Židovské povstání v letech 67-70 po Kristu. Byli však poražení a Jeruzalém i chrám rozbořen.
Na tomto historickém pozadí je třeba chápat události dnešního evangelia. Farizeové položili se zlým úmyslem Ježíšovi otázku, zda je dovoleno platit daň císaři, nebo ne. Kdyby odpověděl: „Neplaťte!“ mohli by ho obžalovat u Římanů jako pobuřovatele, který navádí k neplacení daní. Jestliže by odpověděl „Plaťte!“ mohli mezi lidmi rozšířit zvěst, že Ježíš pracuje ve službách císaře, že kolaboruje. Taková pomluva by vzbudila u mnoha Židů nepřátelství a nenávist k Ježíšovi.
Jak jsme slyšeli, Ježíš si dal předložit římský peníz. Ukázal na něm obraz i nápis císařův se slovy: „Dávejte tedy, c je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Na zlovolnou otázku neodpověděl tedy přímo. On jen zopakoval základní pravdu: Bůh musí být na prvním místě. On všechno stvořil, dal i život každému z nás a zaslouží si, abychom ho měli rádi a sloužili mu. V každé společnosti musí však být pořádek. Někdo vládne, všichni musí poslouchat zákony. Ať už vládne císař, král, nebo zvolený parlament s prezidentem. Bůh a jeho zákony platí pro všechny.
V tomto smyslu už apoštolové vyzývali neustále věřící, aby byli v prvé řadě dobrými a svědomitými občany. Pavel píše římským křesťanům: „Každý, ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha… Dávejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu úctu, tomu úctu; komu čest, tomu čest.“ (Řím 13,1.6)
Svatý Petr zdůvodňuje tento postoj křesťana ještě důkladněji: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místo držícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je vůle Boží, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.“ ( 1 Petr 2,13-15)
K tomu je třeba podotknout, že apoštolové žili v dobách, kdy stát moc bojovala proti nim, aby je zničila a usmrtila.
Tím je dané císaři, co mu patří. Bylo by však hříšným opuštěním Ježíšových slov, kdybychom se zastavili jen u té první části výroku. Apoštolové stejně, ba ještě víc, cítili, že nikdo, žádná vrchnost nemá právo od nich žádat to, co se protivím Božím zákonům. „Víc se sluší poslouchat Boha, než lidi,“ říká Petr veleknězi. Bůh je pro něho nade všechno, nad císaře, nad veleradu, nad život….
Na Ježíšův výrok se často odvolávají vrchnosti, když chtějí věřícím zdůvodnit povinnosti vůči společnosti – státu. Koncil v této věci upozorňuje: „Kvůli samému pořádku spásy nechť se věřící naučí dobře rozlišovat práva a povinnosti, které mají jako členové církve, od těch, které se na ně vztahují jako na příslušníky lidské společnosti. Ať se snaží obojí dát do souladu mezi sebou, ať nezapomínají, že se i v každé časné věci mají dát vést křesťanským svědomím, protože žádná činnost, ani v časných záležitostech, se nemůže vymknout z Boží moci.“ A koncil pokračuje: „Jako totiž je třeba uznat, že pozemská společnost se právem věnuje časným starostem a řídí se při tom podle vlastních zásad – stejně tak se zavrhuje nešťastné učení, které se snaží budovat společnost bez ohledu na náboženství, ba napadá a potlačuje náboženskou svobodu věřících.“
Jinými slovy, jako by koncil pokračoval ve výroku Pána Ježíše: „Věřící má dát císaři, co je císařovo,“ ale jen to! A císař si nemá činit nárok na to, „co patří Bohu“. Budovat společnost bez Boha, ba proti Bohu, a to záměrně, trestat někoho anebo znerovnoprávnit někoho jen proto, že věří v Boha a hlásí se k němu – všemožně zamezovat náboženskou výchovu dětí, omezovat náboženský tisk a rozhlas či televizi…. Tyto a podobné zákroky jsou něčím, na co císař nemá právo. Zde již bojuje proti Bohu. Odvádět toto císaři, souhlasit v tom s ním – to by už znamenalo „dávat císaři, co je císařovo, ale nedávat Bohu, co je Boží.“ Takový postoj člověka už by byl zbabělostí, protože by neměl odvahu uvědomit si, že „víc je třeba poslouchat Boha než lidi…“