Zamyšlení nad evangeliem 27. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak.
Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: ´Na mého syna budou mít ohled.’
Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ´To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!’ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?"
Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek."
Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmu: ´Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivu-hodné’? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce." (Mt 21,33-43)
Už třetí neděli po sobě nasloucháme Ježíšovým podobenstvím o práci na vinici, o vinařích, a právě v ročním období, kdy se blíží vinobraní, ta vrcholná sezónní práce sklizně úrody. Jako rodilý Středočech jsem si přál někdy sklizně hroznů zúčastnit. Měl jsem s tím snad spojen nějaký romantický obrázek ze svatováclavského cyklu – podzim – ze čtvera ročních období. Splnilo se mi to až v letech seminárních studií, kdy jsme chodili na brigády sklizně žernoseckého vína na jižním svahu Radobýlu. Tam jsem teprve poznal, že víc než té romantiky je na vinici hodně dřiny. A přitom vinobraní je jistě z té celé sezóny tou nejpříjemnější prací. A snad právě pro tuto skutečnost je v Ježíšových podobenstvích tento obraz vinice a práce na vinici vhodný pro Boží království. A ve starozákonních parabolách o vinici, především u proroka Izaiáše, je vždy vykreslen vztah lásky, starostlivosti ze strany Hospodina směrem k vyvolenému národu, ale také často zklamání, selhání a „neúroda“ ze strany druhé, ačkoliv byla tolik milována.
O kněžské pastýřské práci se často také mluví jako o práci na vinici Páně.
Adam Michna z Otradovic ve svých barokních zpívaných modlitbách přirovná lidskou duši k zahradě, v níž je třeba stále vytrhávat plevel zlých návyků a hříchů a sázet ušlechtilé rostliny – symboly cností – a Ježíše nazývá nebeským zahradníkem, kterého zve do své duše. Svatý Pavel vysvětluje Korinťanům smysl pravé svobody slovy: Všechno je vaše, vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.
Moji milí, ukazováček nám narostl tak, že snadno ukazuje na druhé, směrem od nás. Ukázat na sebe je spojeno s určitou obtíží tak, jako je spojeno s určitou nelibostí připustit sebekritiku, že jsem něco zavinil nebo zanedbal, že prostě nejsem „jednička“.
A tak nás dnešní biblické texty nemají vést ke kritickým myšlenkám na jiné a pohledu dva tisíce let a více zpět do minulosti, ale vedou nás rozhlédnout se pokud možno co nejpravdivěji na vinici mého srdce, mého života:
1) Nepustím tam kdejakého divokého kance, aby tam pustošil to, co ve mně nebeský zahradník ušlechtilého zasadil?
2) Dopřávám této zahradě svého nitra dostatek výsluní Boží lásky, Boží milosti, aby v ní zrály sladké plody, nebo ji dlouho nechávám liknavě pod vlivem bouřkového napětí a temných mraků svých hříchů?
3) Rozhlédněme se do všech zákoutí našeho nitra, zda tam nebují bez kontroly bodláčí a plevel zlozvyků a hříchů (známe to, jak z těch neposekaných příkopů se fouknutím větru snadno zaplevelí celé ošetřované pole).
Pán Ježíš na kříži dokazuje, jak svou vinici – církev, Boží lid i každého jednotlivce miluje, jak daleko šla jeho láska k nám, k tomu, co mu patří, co je jeho.
Nás často trápí zlo ve světě a rádi bychom jako služebníci z jiného podobenství jednotlivě vytrhávali koukol zasetý nepřítelem. Ale nebeský Hospodář řekl: „Nechte obojí růst až do žní!“ Něco změnit nemůžeme, není to v naších silách a Pán to od nás ani nežádá, ale co mohu změnit a zlepšit na svěřené, mně pronajaté vinici a zahradě mého života?