Petr Maria Josef Cassant

Je 17. února 1903. Antiklerikální a protináboženský boj dosahuje ve Francii vrcholu.





Georges Clemenceau, přezdívaný „Tygr“, přijímá ve své knihovně P. Jana Křtitele Chautarda, převora kláštera Naší Paní od Sedmi pramenů. Ten v souvislosti se zákonem o vyhnání řeholních kongregací chce hovořit o záležitostech svého řádu s nejantiklerikálnějším předsedou senátní konference, která je pověřena rozhodnout o osudu převorství. Poté, co absolvoval ukázku urážek, jimiž Tygr zesměšňuje mnichy, otec převor pod vlivem vnuknutí začíná hovořit: „Eucharistie je ústřední dogma našeho náboženství: potřebuje mnichy oddané adoraci. Kristus je živý, je přítomný v Eucharistii. Nepotřebuje božský Král přítomný mezi námi, aby měl svůj dvůr, kde se Mu vzdává pocta? Zpíváme z celého srdce. Modlíme se z celé duše, protože Jemu, kterého milujeme, náleží všechny naše zpěvy. Mše je největší událost, která se může na zemi stát. Také přijímání je tajemství: Bůh je nekonečná láska, která mi vlévá svůj vlastní život. Tím, že žijeme z milostí přijímání, chceme vylévat dobrodiní na celé lidstvo, a to skrze radostně přísný život v jednotě s božským Ukřižovaným.“ Tygr zřejmě dojat odpověděl: „Pochopil jsem, že člověk může být hrdý na to, že je mnich, jestliže jím opravdu je. Pokládejte mě za svého přítele.“ Trapisté nebyli vypuzeni. Pater Chautard v té chvíli nevěděl, že ho podporuje svou modlitbou mladý trapista od Panny Marie Pouštní, P. Maria Josef Cassant.

Petr Josef Cassant se narodil v Casseneuil-sur-Lot blízko Agenu v jihovýchodní Francii 7. března 1878. Již další den se skrze křest narodil pro život milosti. Jeho rodiče byli zámožní zemědělci, hluboce nábožní. Starší bratr Emil ho předešel o devět let. Petr byl už jako hoch milého vzezření. Již velmi brzy projevil neobvyklý smysl pro modlitbu a jeho zálibou bylo stavět tu či tam improvizované oltáře, u kterých napodoboval gesta kněze při mši. Matka tvrdila, že „již od malička myslel na to, stát se knězem. Bylo to jeho jediné přání.“ Již jako šestiletý začal navštěvovat školu bratří křesťanských škol. Setrval tam po devět let. Byl velmi dobrý druh, šlechetný, altruistický, bez pýchy, citlivý a prostý. Nicméně hlučnost některých her, nespoutaná bujarost chlapců a tlačenice ho děsily a tesknil po klidu. Ve třídě ho čekaly problémy: pomalé myšlení mu ztěžovalo studium. Měl málo obrazotvornosti a nepříliš hlubokou inteligenci. Nicméně pílí dosahoval toho, že jeho výsledky byly uspokojivé. Ověřil si tak staré přísloví: „Labor improbus omnia vincit. Vytrvalá práce všechno zmůže.“ V říjnu 1889 je přijat do Družiny Panny Marie, sdružení žáků, kteří usilují o úctu k Panně Marii. Po několika měsících přijímá škapulíř Panny Marie Karmelské a 15. června 1890 přistupuje k prvnímu svatému přijímání. Na závěr farních misií 1892 přijímá svátost biřmování. Na jaře 1893 má s ním farář i kaplan jeho farnosti velké starosti. Ani oni, ani ředitel školy nepochybují o jeho kněžském povolání, ale mají pochybnosti o jeho nadání a jsou přesvědčeni, že by ho do malého semináře nepřijali. Rozhodli se tedy, že bude přijat do farní školy a bude studovat pod dohledem kaplana. Josef je velmi přičinlivý a má radost z toho, že může být blízko kostela, věnovat se často modlitbě, a pomáhá kostelníkovi. Ale jeho obtíže ve studiu neustávají a farář dospěje k závěru, že nikdy nedosáhne té požadované úrovně, aby se mohl stát knězem. Poradil mu proto, aby se orientoval na mnišský život, který je přiměřenější jeho schopnostem a jeho duchovnímu životu v modlitbě a mlčení; bude mu tak umožněn přístup ke kněžství v podmínkách odpovídajícím jeho temperamentu. Na podzim roku 1894 se odebral spolu se svým farářem k trapistům Panny Marie Pouštní, 30 km vzdáleným od Tolosy. Již první kontakt s mnišským životem ho uchvátil. Otec Ondřej Malet, novicmistr, napsal o něm po prvním rozhovoru: „Měl jsem dojem, že jde o duši velmi sladkou, velmi hlubokou, která hledá Boha. Dal jsem mu na čelo znamení kříže a řekl: »Měj důvěru, pomohu ti milovat Ježíše.« Měl oči plné slz.“ Josefův odjezd k trapistům se neobešel bez bolesti. Odloučení od rodičů je trýzeň, která ukazuje sílu pout spojujících příbuzné. Ale velmi brzy se vžil do nového života. „Není zde důvod k nudě,“ napsal rodičům, „protože každá hodina má své určení... Hlavními úkoly jsou studium a ruční práce. Velká část času je věnována modlitbě hodin v kostele.“ O několik dnů později napsal: „Cítím se velmi dobře v tomto novém životě, který je sladký, když si na něj zvykneme.“ Nicméně je to život přísný: vstává se ve dvě v noci, je tu režim výlučně vegetariánský, šest měsíců postu v roce, žádná rekreace... Na svátek Zjevení Páně 1895 přijímá mnišský hábit a jméno Maria Josef.

Plní Ježíše
Pro otce Ondřeje je řeholní život zdokonalování, rozvoj křesťanského života, života ve spojení s Kristem Ježíšem. Když mluví o cisterciáckém ideálu definovaném dvěma slovy: pokání a kontemplace, novicmistr zdůrazňuje podřízenost prvního z nich té druhé. „Pokáním se mnich osvobozuje od vlivu smyslů; rozjímáním žije v nadpřirozeném životě, žije v Bohu.“ Pro něho je řehole svatého Benedikta školou lásky k Ježíši. „Nicméně, stačí mít před očima nebo na rtech Řeholi, abychom objevili Ježíše? Nikoliv. Musíme být »plní Ježíše«. Neboť Ježíše je možno najít a zakusit jen skrze lásku, láska vyžaduje jednotu s Milovaným.“ Takto pojaté cvičení v nadpřirozeném životě je spočinutím ve vtěleném Slově skrze intenzivní zbožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, ohnisku lásky a symbolu lásky Boží k nám. V míře, v jaké jsme sjednoceni s Boží vůlí, i uprostřed nejkrutějšího mučení se upevňuje v naší duši pokoj a všechny nebeské dary. Cesta k dokonalosti je práce odříkání, především vnitřního, uskutečňovaného poslušností.

Během noviciátu četl bratr Josef Maria mnoho knih, nikoliv bez obtíží, ale s neúnavnou vytrvalostí. Instinktivní touha být podporován strukturou, ponořit se do organizovaného celku mu usnadňovala společný život a poslušnost. Jednal v přesvědčení, že plní Boží vůli, a všem se podřizoval, jak to chtěl svatý Benedikt. Spokojoval se s tím, co je nejobyčejnější a nejpokornější. Ale jeho život nebyl ušetřen bojů. Sebeláska, závist, někdy velmi silná, kterou cítil tváří v tvář intelektuální převaze, mu dávala pociťovat své skryté ostny. Byl velmi emotivní, a to i při nevýznamných událostech. Nešetřily ho myšlenky proti čistotě. V pokušeních opakoval: „Všechno pro Ježíše!“

17. ledna 1897 složil první řeholní sliby. Po tomto slavném dnu nastoupila každodenní monotónnost. Slavení liturgie hodin v chrámě ho zaměstnávalo denně takřka sedm hodin. Nacházel v tom radost i utrpení. Několikrát byl napomenut, že se poklonil nedostatečně. Teprve později se přiznal, že mu nemocné koleno působí při poklekání bolest. Měl také slabý hlas a to mu působilo výčitky, že není pro chór dostatečně vhodný. Nejvíce rozjímal o utrpení Páně. Pomáhal si přitom knihami, protože měl špatnou paměť a nebyl schopen sám vytvářet úvahy. Napsal: „Když nemám knihu a mám oči otevřené, jsem roztržitý, když je zavřu, usínám.“ Jak radí sv. Terezie, když člověk sám v sobě nenachází vhodné myšlenky, v takovém případě je nejlepší věnovat se hlavně četbě.

Byl velmi starostlivý, pokud jde o duše v očistci. Obětoval za ně vlastní utrpení: „Můj Bože, odstupuji dobrovolně a z celého srdce ve prospěch duší v očistci dobré skutky, které vykonám v budoucnosti, odpustky, které získám, i modlitby, které budou za mě konány po mé smrti, a všechno vkládám do rukou Neposkvrněné Panny.“

Již od dětství toužil bratr Maria Josef být knězem, a i když přijímal možnost, že to vzhledem k jeho omezeným schopnostem nebude možné, nikdy se této své horoucí touhy nevzdal. Eucharistie nebyla pro něho všední pobožností. „Chci po celý život každodenně přistupovat ke svatému přijímání, jestliže mi Ježíš nedovolí, abych se stal knězem.“ V Eucharistii viděl Ježíše, který přijímá něžně každého, kdo se mu svěřuje, aby ho vyléčil z jeho duchovních nemocí. „Ó můj Ježíši, jak jsi dobrý, že se dáváš mně, tak ubohému, zatíženému tolika nepravostmi. Chceš, abych tě přijímal do svého srdce, i když je tak chudé, protože víš, že když tě přijímám, přijímám život, a ty mě oživuješ.“ Bratr Maria Josef nikdy neodděloval svaté přijímání od oběti mše svaté, ze které získával sílu, aby mohl nést kříž. Dovolával se všech mší slavených na světě: „Kalvarská oběť, která se denně koná na celém světě, bez ustání, ustavičně přispívá k slávě Otce a k spáse světa. Nemocní, zarmoucení mohou v jakémkoliv okamžiku dne i noci, během dlouhého utrpení a bezesných hodin říct: »V tuto hodinu na mnoha místech světa kněz přistupuje k oltáři a přináší smírnou oběť.«“

24. června 1900 skládá Maria Josef své věčné sliby. Na cestě ke kněžství však jeho malé vlohy vytvářejí překážku tím větší, že profesor teologie mu v ničem neulehčuje práci, protože ho pokládá za neschopného a nevhodného ke kněžství. K tomu přistoupily další těžkosti. Velké bolesti hlavy a žaludku mu nedovolují, aby se věnoval práci tak, jak by chtěl. Nicméně novicmistr P. Ondřej a otec převor se domnívají, že bude moci dokončit studium a přijmout kněžské svěcení, a to je pro něho útěchou. A skutečně, nakonec nadešel 12. říjen 1902 a Mons. Marre, bývalý mnich od Panny Marie Pouštní, jmenovaný světícím biskupem, mu uděluje kněžské svěcení. Den nato slaví svou první mši svatou před klášterním společenstvím. Hle, stal se knězem navěky! Uskutečnila se na něm slova Pavla VI.: „Mnozí svatí toužili spojit kněžství s mnišským životem, protože viděli harmonický soulad mezi svým kněžstvím a mnišským povoláním. Pravá samota, která se zabývá pouze Bohem, úplné zřeknutí se statků tohoto světa a vlastní vůle, jaké přijímají ti, kdo se stávají mnichem, připravují kněžskou duši zvláštním způsobem k tomu, aby se obětovala v eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života. Navíc když se kněžství spojuje s úplným darováním, jakým se mnich zasvěcuje Bohu, je zvláštním způsobem podobný Kristu, který je spolu knězem i obětí“ (Dopis kartuziánům 18. dubna 1971). Novokněz se netěší valnému zdraví. Pociťuje velkou únavu a bolesti na hrudi. Je bázlivý, s nikým o tom nemluví, nechce budit pozornost a znepokojovat představené. Nicméně už počátkem roku 1903 bylo zcela zřejmé, že mladý mnich churaví. Lékař konstatuje velkou únavu, ale ve skutečnosti se jedná o tuberkulózu. Na příkaz představených se odebere k rodičům, aby si odpočinul a nabral sil. Ale i po dvouměsíčním odpočinku se jeho zdraví rapidně zhoršuje. Vrací se do kláštera, aby se připravil na smrt. Každodenní mše svatá mu pomáhá spojovat vlastní utrpení s utrpením Spasitele. Doplňoval jako svatý Pavel na svém těle to, co scházelo do plnosti Kristových útrap (Kol 1,24). „Až nebudu moci sloužit mši svatou, Ježíšovo Srdce mě může vzít z tohoto světa, protože už nebudu mít nic, co by mě poutalo k této zemi,“ řekl P. Maria Josef duchovnímu vůdci. Během posledních týdnů života mladý kněz mnoho trpěl. Často se dusí, sedí a snáší bolest hlubokých ran z proležení. Pater Ondřej u něho tráví dlouhé hodiny, aby mu dodával odvahu a důvěru k Božskému Srdci. Ve středu 17. června 1903 v době, kdy P. Ondřej za něho slouží mši svatou k Nejsvětější Panně, odevzdává P. Maria Josef na křesle v ošetřovně svou duši Bohu.

Při blahořečení P. Marii Josefa 3. října 2004 ho dává Jan Pavel II. za příklad těmito slovy: „Vždy důvěřoval v Boha, v rozjímání o umučení a ve spojení s Kristem v Eucharistii. Tak se impregnoval láskou k Bohu, kterému se zcela odevzdával jako jedinému štěstí zde na zemi a odlučoval se od statků tohoto světa ve světě mlčení trapistického kláštera. Uprostřed zkoušek se zrakem upřeným na Krista obětoval své utrpení Pánu za jeho Církev. Kéž by naši současníci, zvláště kontemplativní mniši a nemocní, odhalili podle jeho příkladu tajemství modlitby, která pozvedá svět k Bohu a dává sílu ve všech zkouškách.“

Pramen: http://www.clairval.com/
sample.it.php#2007
Překlad -lš