Dne 19. srpna 2023 se uskutečnila mimořádná mše svatá u Feliciiny studánky. Přinášíme foto z této mše svaté.
Zde si také můžete přečíst pověst, která se pojí s Feliciinou studánkou:
Nedaleko vranovského zámku stojí v lese stavba, která se podobá kapličce. Nechala ji postavit v r. 1806 hraběnka Felicie Mniszková. Je to studánka, které se podle hraběnčina jména začalo říkat Feliciina studánka. Lidé už ale brzy přimyslili ke studánce půvabnější příběh.
Skalní jeskyňka, z níž pramen vychází, byla příbytkem dobré víly. Voda, která vytékala z pramene, měla léčivou moc. Studánka lákala množství lidí, kteří si k ní přicházeli léčit své neduhy.
Ke studánce začaly chodit i děti z blízkého hradu. Jejich otec musel odjet na válečnou výpravu, a tak bylo maličkým občas smutno. Víla jim pro radost darovala lesklé oblázky, které, jak později s úžasem zjistila jejich matka, byly celé ze zlata. Víla děti bavila, hrála si s nimi a pomáhala jim trávit dlouhou chvíli.
Konečně se otec, pán hradu, vrátil a údolí znovu ožilo. Rytíř miloval hony, lov ptáků i zvěře. Jednou poblíž studánky pronásledoval jelena. Zvíře už bylo lehce zraněné a nechávalo za sebou krvavou stopu. Lovec se hnal zběsile za ním. Ale u studánky náhle musel prudce přibrzdit. Před ním stála víla, ochránkyně lesa i jeho obyvatel. "Stůj," přikázala rytíři. "Tento les i všechno v něm patří pod mou ochranu. Nedovolím, abys ublížil tomuto zvířeti." Pak umyla udýchanému jelenovi rány a ten zvesela odpelášil pryč. "Jsem Felicie, ochránkyně údolí. Starám se i o tvé děti, jsi-li mimo hrad. Nepřeji si, abys lovil v mých lesích. Vyhledej si jiná loviště!" promluvila ještě překrásná víla. Hradní pán se nezmohl na slovo a odklusal pryč.
Od té doby už u studánky nikdy nelovil. A jak si všiml, začalo se mu od té doby mimořádně dařit. I sám znojemský kníže Litold si povšiml jeho úspěchů a vyslovil mu uznání. Radosti nebraly konce, rytíři se narodila ještě jedna dcera, kterou pojmenoval Felicie, na památku a ke cti dobré víly.
Jednou pořádal znojemský kníže na svém hradě velkou slavnost. I vranovský pán byl pozván. Před odjezdem ale víla varovala jeho paní, aby na slavnost nejezdila. A ta, i když jindy na rady dobré víly oba manželé dbali, tentokrát neuposlechla. Příliš milovala dobrou zábavu.
Slavnosti na znojemském hradě trvají dlouho do noci a končí mohutným honem. Vranovská paní jede na nezvykle divokém oři a ten s ní pádí přes potoky i strže jako o závod. A neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Kůň sklouzl na mokrém kameni a padá do propasti. Tělo rytířovy ženy zůstane ležet bezvládně na jejím dně a jen slabé sténání se z něj ještě naposledy ozve směrem k nešťastnému manželovi.
Rytíř z Vranova chodí po svých lesích jako bez duše. Stále se nemůže smířit s touto ztrátou. I děti pláčou a jsou smutné, marně hledají svou maminku.
Víla Felicie se konečně nad nebohou rodinou slituje a nabídne rytíři, že se bude o jeho děti starat. Přes den bude s nimi pobývat na hradě a v noci se vždy znovu vrátí do svých lesů. Pán ji ale nesmí následovat, nebo by ho stihlo nové neštěstí.
Jak ale chcete zabránit muži, aby nesledoval ženu, která se mu čím dál víc líbí? Jedné májové noci se rytíř jako očarovaný vydává do vlahých lesů, aby našel novou matku svých dětí. Konečně ji na jednom palouku objevil. Tančila zde spolu s jinými vílami v překrásném reji.
"Felicie!" zvolal rytíř plný radosti. Ale rej rychle ustal a víly se rozutekly. Oslovená víla se na rytíře smutně zadívala a oznámila mu, že už se nikdy neuvidí. Nesmí už od této chvíle překročit práh rytířova domu.
A skutečně. Na hradě zavládl znovu smutek. Děti vyrůstaly bez matky a mnohokrát jim kanuly po tvářích slzy. Nejmladší z nich, Felicie, se pak v dospělosti sama stala dobrou vílou - pomáhala všem potřebným a s velkou laskavostí o ně pečovala.
Další pověsti a příběhy z Podyjí si můžete přečíst zde: https://www.fatym.com/taf/knihy/povesti.htm
