Zamyšlení nad evangeliem 24. neděle v mezidobí.
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ´Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.’ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ´Zaplať, co jsi dlužen!’ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ´Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.’ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ´Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?’ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte." (Mt 18,21-35)
Hlavním tématem dnešní neděle je „odpuštění“.
Odpouštět druhému člověku, to je naším úkolem, je to přímo Božím přikázáním. Podle toho, jak odpouštím těm, kdo se provinili proti mně nebo kdo nesplnil nějakou svou povinnost vůči mně, v té míře bude i Bůh odpouštět nebo neodpouštět mně.
Už starozákonní Sirachovec ukazuje, že v protikladu k odpuštění je pomsta, touha po ní a hněv proti bližnímu.
Jak je tomu se mnou: Co já dělám, když mi někdo ukřivdí? Co dělám se svou touhou pomstít se, se svým hněvem? Jak je dokážu krotit, likvidovat? Traduje se, že svatý Ignác potřeboval čtvrt hodiny, aby v sobě zpracoval – při své ohnivé, výbušné povaze – nespravedlnost či jednání proti němu. Znám sestru, která říkávala: „Poshovte mi chvilku, já se s tím srovnám…“ – s tou křivdou, bolestí, nepochopením.
Měl bych se v tom zpytovat např. před přijetím svátosti smíření. A měl bych i to uvědomovat pokaždé, když bych se do takové situace dostal.
Jsem ochoten odpouštět opakovaně téže osobě? Tutéž vinu? Pokaždé a každému?
Vzpomínám, že jme kdysi v želivské internaci, přísné izolaci přijali oznámení o Stalinově smrti s určitým odlehčením – ale modlili jsme se hned jak za něho, aby mu Bůh odpustil ty strašné zločiny, jejichž obětmi jsme byli ostatně i my - tak za Boží vedení dále. Dozorce se na nás surově a jízlivě osopil. Bylo marné mu vysvětlovat, že křesťan odpouští, že prosí Boha i za ty, kdo mu velmi ublížili…. Mons. Šuránek z Olomouce, jehož mnozí považují za světce, skládal i v internaci krásné verše a modlitby. Jedna z nich byla prosbou za všechny jeho přátele a blízké, za studenty a bohoslovce, které vedl, za spolupracovníky, a byla v ní i slova: „… obrať, osvěť, posvěť srdce protivníků…“ = ubližujících, nepřátel. To je to, co od nás Pán Ježíš požaduje: Odpustit a splácet zlo dobrem. Otec Šuránek to ukazoval v praxi.
Nemyslím si, že mně Bůh musí odpustit všechno, i sebevětší zlo, kdežto sám nejsem ochoten odpustit druhému prakticky nic, ani to, co je proti mým vlastním vinám nepatrným proviněním?
Možná, že nejtěžší je odpustit tomu, kdo je mi blízký – rodinnému příslušníku, spolumanželovi a rodičům, svým vlastním dětem. Ptejme se svého svědomí: Jaká je moje praxe? Jak to se mnou vypadá a dopadá v mé rodině, na pracovišti, v sousedství? V každém lidském společenství je nutno odpouštět, a tím také roste vzájemná láska – „víc miluje, komu víc odpuštěno“. Nezapomínejme, že někdy (a to často)ke slovu „odpouštím ti“ je třeba přidat „a ty mi též odpusť“. – Někdy je možná víc viny na mé straně!
Nezasluhovali snad naše maminky políbení ruky pro stálou ochotu odpouštět, smířit se a usmiřovat rozváděné blízké?
Jak jsem na koho přísný? A dále: Jak hodnotím společenské hříchy, viny a křivdy ve veřejném životě, hospodářském životě?
Neobviňuji nespravedlivě např. členy jiného národa (Němce, Rusy), jiné rasy (Rómy, Vietnamce, Kubánce…)?
Uvědomuji si svoje vlastní provinění? A jsem ochoten prosit za odpuštění – Boha i lidi? Nepovažuji to za něco, co je pod mou důstojnost? Neomlouvám své hříchy a chyby, nesvaluji je na druhého?
Je nutné prosit Pána o pravou lítost, o kajícnost –jde přece o milost! Je nutné trénovat kající skutky, cvičit se v odpírání si věcí příjemných, milých, i když nejsou samy špatné.
Je potřeba vyprošovat si sebekritičnost, ochotu k přiznání a vyznání viny.
Jak využíváme dobrodiní svátosti smíření? Neměli bychom k ní přistupovat častěji? Lépe se na ní pokaždé připravit? Chápat ji jako opravdovou duchovní očistu a uzdravení? Musíme při ní být ovšem upřímní a pokorní. Zpovídající kněz nám rád poradí, ale musíme se ho zeptat na to, co potřebujeme. Může se stát i naším trvalým rádcem, duchovním vůdcem, doprovázet nás na duchovní cestě – ovšem musíme ho o to požádat; sám se nám vnucovat nebude.
Zkusme prohovořit tyto myšlenky a dnešní mešní perikopy třeba jenom v duchu, aspoň z někým z těch, proti nimž se nejvíc proviňujeme ( s manželkou?, s manželem?, sourozencem?...) nebo komu nejvíc vytýkáme jeho chování k nám (s dětmi?).
A za týden před nedělní mši svatou si splnění tohoto úkolu zkontrolujme!
Příklad jak odpouštět, nám dává i Jan Pavel II. : Jak je připraven odpouštět, jak se v posledních dokumentech častěji snaží o usmíření, které odpuštění jakoby korunuje! Kolikrát již přiznal vinu zástupců a členů katolické církve v historii vůči nekatolíkům! Také však očekává jejich prosbu o odpuštění a snahu smířit se co nejopravdověji.
Vůbec, kdykoliv odpouštíme, máme se snažit dojít i ke vzájemnému smíření. Vzpomeňme na smír a nový začátek šťastného života v podobenství o marnotratném synu….
Smíření s Bohem a v důsledku toho i mezi spoluvykoupenými, dosáhl Ježíš Kristus svou kalvárskou obětí, která se pro nás zpřítomňuje při každé mši svaté.
Účastněme se proto této mše i ve všední dny, jak jen můžeme, a často se modleme podle 3 eucharitické modlitby: „Pro tuto oběť našeho smíření dej, Bože, celému světu mír a spásu. Pamatuj na svou Církev putující po této zemi, upevni ji ve víře a lásce.“
