Nikdo nezná člověka lépe, než Bůh, který ho stvořil. Stvořitel dokonale zná naši nedokonalost. Z ničeho stvořil inteligentní lidskou bytost ke svému obrazu, dokonce Boží Syn vzal na sebe podobu člověka, přišel na tento svět a byl nám podobný ve všem kromě hříchu.
V lidském těle strávil na zemi 33 let, zemřel na kříži za naše hříchy, aby nám přinesl věčnou spásu, ale třetí den vstal z mrtvých a po čtyřiceti dnech vystoupil na nebesa, avšak své věřící nikdy neopustil.
Stále je v osobním kontaktu s námi, protože ví, že člověk sám, odkázaný pouze na své nedokonalé schopnosti, by nemohl dosáhnout spásy duše. Proto s námi udržuje neustálý kontakt, touží se sjednotit s každým jedním z nás, aby nás mohl přivést ke spáse.
Boží Syn Ježíš Kristus přichází k nám při každé mši svaté a sytí naše duše chlebem věčného života a nápojem věčné spásy, protože bez toho by naše duše zemřely v hříchu. Tak jako matka musí krmit své malé děti, které si samy nedokážou zajistit potravu k záchraně před tělesnou smrtí, tak i Bůh musí zajistit duchovní výživu lidským duším, aby je zachránil před duchovní smrtí.
Proto Kristus ustanovil Eucharistii, tedy Nejsvětější Svátost oltářní. Nejsvětější proto, že je v ní osobně přítomen, byť skrytý, sám Pán Ježíš, darující nám svatost a spásu. Bez Eucharistie by se společenství katolíků světa ani nemohlo nazvat Katolickou církví v pravém slova smyslu. Bylo by na úrovni protestantských společenství, která sice v Krista věří, ale jsou ochuzena o to nejcennější, možnost sjednotit se se Spasitelem přijímáním jeho pravého těla a krve. Kodex kanonického práva v kán. 897 uvádí:
„
Nejvznešenější svátostí je Eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí Církev stále žije a roste.“ (CIC, kán. 897)
V katechismovém pořadí je Eucharistie „
třetí iniciační svátost, která završuje křesťanské zasvěcení (srov. CIC 842 § 2).
Eucharistie je pramen a vrchol celého křesťanského života (srov. Lumen gentium 11).
Všechny ostatní svátosti – jakož i liturgie – slouží Eucharistii, protože Eucharistie obsahuje samého Krista – Boha (srov. Tomáš Akvinský,
Suma teologická III).“
(
https://www.katolickenoviny.sk/duchovna-obnova/category/duchovna-obnova/article/eucharistia-je-hlboke-spojenie-s-bohom.xhtml)
K ustanovení Eucharistie došlo při Poslední večeři, tedy vůbec první mši svaté v dějinách křesťanství. Ale Spasitel již dříve připravoval lidi na tento zlomový okamžik v dějinách spásy. Ježíš řekl zástupům: „
Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jn 6, 35)
A pak dodal: „
Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (Jn 6, 53-59)
Jenže těžkopádnost lidské mysli a skepticismus způsobily, že vyvolený národ zpočátku odmítal uvěřit jeho slovům. Mnozí z jeho následovatelů ho tehdy opustili a víc s ním nechodili. Nepohoršujme se však nad nechápavostí současníků Ježíše Krista. I pro samotné apoštoly to byl těžký oříšek. Naplno pochopili Ježíše až mnohem později.
Katolíci nemají nic vzácnějšího, hodnotnějšího a světějšího, než je Eucharistie, neboli Nejsvětější oltářní svátost. Eucharistie se rodí kněžskou konsekrací během každé mše svaté při Proměňování, kdy Kristus, věčný velekněz nové smlouvy, sám sebe obětuje Bohu pod
způsobami
chleba a vína prostřednictvím kněze, který jedná
in persona Christi (v osobě Krista). Proto je mše svatá (eucharistická liturgie) vrcholem a středem celého liturgického života Katolické církve.
Mše svatá je ustavičná oběť Nové smlouvy, stanovená Spasitelem při Poslední večeři.
Při ní Pán Ježíš obětoval sám sebe Bohu nekrvavým způsobem, ale tutéž oběť vykonal
i krvavým způsobem na kříži. Nádhernou definici mše svaté nacházíme v konstituci O posvátné liturgii
Sacrosanctum concilium Druhého vatikánského koncilu, ve které se mimo jiné uvádí:
„
Náš Spasitel při Poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky (Srov. sv. Augustin, In
Ioannis Evangelium Tractatus XXVI, cap. VI, n. 13: PL 35, 1613.),
velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy (Římský breviář, antifona k Magnificat druhých nešpor svátku Božího těla.)“ (
Sacrosanctum concilium, 47)
Ve smyslu učení koncilu je mše svatá současně a neoddělitelně jednak obětí, ale zároveň je slavením památky umučení, vzkříšení a slávy Ježíše Krista, ale je také i hostinou, umožňující Božímu lidu přijímáním těla a krve Páně účast na dobrodiních velikonoční oběti. Je obnovením nové smlouvy, uzavřené Kristovou krví mezi Bohem a lidmi, a věřící při ní zvěstují smrt Páně, dokud on sám nepřijde. Účastí na pozemské liturgii nabývají věřící účast na nebeské liturgii a předem zakouší její blaženost. (Srov.
Sacrosanctum concilium, 6, 8, 10, 47, 106)
Katechismus Katolické církve mimo jiné uvádí, že „
mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání, to je přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval.“ (KKC, 1382)
V jedné starodávné modlitbě, která byla mnohokrát zhudebněna, Církev s jásotem pozdravuje eucharistickou hostinu: „
O sacrum convivium, in quo Christus sumitur: recolitur memoria passionis eius; mens impletur gratia et futurae gloriae nobis pignus datur.“
(
https://www.preces-latinae.org/thesaurus/Euch/SacrumConv.html)
Tato modlitba, jejíž text je přisuzován svatému Tomáši Akvinskému (1225-1274), zní v českém překladu následovně:
„
Ó posvátná hostino, v níž se požívá Kristus, uctívá památka jeho umučení, mysl se plní milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“
Přitom, jak uvedl papež Pius XII. ve své encyklice
Mediator Dei, věřící mají přijímáním těla a krve Pána v Eucharistii účast na samotné Božské Oběti. (Srov.
Mediator Dei, 117)
Při posvátné hostině svatého přijímání dochází k hlubokému spojení s Ježíšem, vždyť přijímáme jeho samého, který se za nás obětoval. Přijímáme jeho tělo, které nechal ukřižovat, i jeho krev, vylitou „
za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26, 28)
Není to nějaká metaforická, ale pravá hostina, na které se sám Ježíš Kristus podává jako pravý pokrm.
Je zde pevné a neoddělitelné spojení posvátné hostiny a oběti, ale i když se Eucharistie uskutečňuje jednou kněžskou konsekrací jako oběť i pokrm současně, jde o dvě rozdílné skutečnosti. Eucharistie je oběť, „
když se v ní Kristus nabízí Bohu Otci. Eucharistie je pokrmem, když se Kristus nabízí lidem jako svaté přijímání (srov.
Suma teologická III).
Účelem oběti je oslava Pána Boha. Účelem pokrmu je posvěcení lidí. Eucharistie jako oběť je přechodný úkon. Eucharistie jako pokrm je trvalá realita (pokud trvají způsoby chleba a vína). Duchovní tajemství - že chléb a víno se stanou Ježíšem - teologie vyjádřila slovy eucharistické ‘přepodstatnění’. Při
proměnění
podstaty chleba a vína na podstatu těla a krve Krista vkládá Bůh do stvořenství princip radikální změny vnesený do nejhlubší intimity bytí. Bytí je povoláno k takové změně: ‘
Aby Bůh byl všechno ve všem’ (1 Kor 15, 28; srov.
Sacramentum caritatis 11). Eucharistie má tedy performativní (ve smyslu ‘pronikat’) povahu (srov.
Verbum Domini 56). Performovat a formovat člověka je víc než vychovávat ho.“
(
https://www.katolickenoviny.sk/duchovna-obnova/category/duchovna-obnova/article/eucharistia-je-hlboke-spojenie-s-bohom.xhtml)
Při slavení eucharistické oběti se sám Spasitel důvěrně sjednotí s věřícími prostřednictvím posvátné hostiny tím, že je sytí svým tělem a krví, aby se jejich duše naplňovaly milostí a aby tak dostávaly závdavek budoucí slávy. On sám osobně přichází během mše svaté, aby se mohl neustále setkávat s člověkem a bezmezně se mu darovat.
Prostor, ve kterém se Boží Syn setkává s věřícím lidem, je nejčastěji uzavřen zdmi chrámu, avšak mši svatou lze za určitých okolností slavit i mimo chrám.
Centrem prostoru, ve kterém dochází k setkání Božího Syna s věřícím lidem, je
mensa Domini (stůl Páně). Tento pojem navazuje na nejstarší tradice raně křesťanské církve. Apoštol Pavel píše v Prvním listu Korintským mimo jiné toto: „
Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.“ (1 Kor 10, 21)
Stůl Páně, tedy oltář, je vždy nejdůležitějším a nejposvátnějším místem v každém chrámu a koná-li se mše svatá mimo chrám, je i při takové mši svaté nejdůležitějším a nejposvátnějším místem stůl Pána. Při mši svaté se dějí dva vstřícné pohyby: katabáze Krista a anabáze věřícího lidu. Slovo katabáze pochází ze starořeckého
κατάβασις a v překladu znamená sestup dolů. Pojem anabáze pochází ze starořeckého slova
ἀνάβασις a v překladu znamená vzestup nahoru. Katabáze Krista se uskutečňuje při každé mši svaté a umožňuje věřícímu lidu uskutečňovat anabázi, tedy vyzvednutí k Bohu, povznesení z naší přízemnosti k Božímu majestátu skrze chvály, prosby, slavení a posvátnou hostinu.
Kristus po sestoupení z nebe přistupuje k oltáři, aby jako Velekněz nové a věčné smlouvy rukama kněze opakovaně vykonával nejčastější zázrak všech zázraků – transsubstanciaci, tedy přeměnu chleba a vína ve skutečné, hmotné tělo a krev Páně.
Je nevýslovným požehnáním pro člověka, že Kristus k nám může kdykoli přicházet a my že
můžeme zažívat duchovní slast z povznesení z malosti a přízemnosti našeho života zde na zemi do duchovních výšin. Přítomnost Krista mezi námi je velkým a nezaslouženým požehnáním od Boha, které nám pomáhá přibližovat se ke spáse.
Eucharistie má pro nás, věřící katolíky, mnohostranné blahodárné účinky. Stírá všední hříchy a vytváří ochranu před možnými budoucími smrtelnými hříchy, posiluje v nás lásku k Bohu a bližnímu a navíc nám umožňuje přímo se Krista dotýkat ústy a jazykem, když přijímáme jeho svaté tělo a krev. Nejvyšší dobrodiní Eucharistie však spočívá v tom, že požíváním těla a krve Spasitele v nás samých roste Kristus. Když zbožně přijímáme tělo a krev Páně v Eucharistii, Bůh v nás roste a potlačuje naše ubohé, nehodné, hříšné lidské já. Člověk, který s upřímnou touhou často přijímá nejsvětější Eucharistii, je stále méně lidský a stále více božský.
Je nehynoucí zásluhou Druhého vatikánského koncilu, že kladl nejvyšší důraz na nenahraditelný význam Eucharistie v životě katolíka. V konstituci
Sacrosanctum concilium doporučuje věřícím dokonalejší účast na mši svaté spočívající v tom, že po přijímání kněze sami věřící přijímají Eucharistii z téže oběti. (Srov.
Sacrosanctum concilium, 55)
To je však jen jedna strana mince. Musíme vidět i její druhou stranu, která je zdrojem starostí věrných pastýřů Katolické církve. V některých oblastech, především ve vyspělých zemích Západu, se z hromadného přistupování věřících k Eucharistii stal povrchní konformismus. Mnozí katolíci stále více ignorují častou zpověď a přicházejí ke svatému přijímání ve stavu těžkého hříchu. Katolická církev musí mnohem intenzivněji než dosud zdůrazňovat při každé možné příležitosti nezbytnost co nejčastějšího přistupování ke svátosti pokání. Uběhlo už téměř půltisíciletí od momentu, kdy Tridentský koncil závazně nařídil těm, kteří mají svědomí zatížené smrtelným hříchem, svátostně se vyzpovídat před svatým přijímáním. Podle tohoto kánonu koncilu je potrestán exkomunikací ten, kdo by tvrdil, že samotná víra je dostatečnou přípravou k přijetí nejsvětější svátosti Eucharistie. (Srov.
Concilium Tridentinum: sessio XIIl. Canones de sacrosancto Eucharistiae sacramento. Can. 11)
Je třeba znovu a znovu připomínat slova Písma svatého, že pokud někdo jí a pije tělo a krev Páně ve stavu těžkého hříchu, ten „
jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11, 29)
Eucharistie je absolutní a nezasloužený dar nevyčíslitelné ceny, který nám umožňuje přímo se Krista dotýkat ústy a jazykem, když přijímáme jeho svaté tělo a krev. Už zde na zemi se tak můžeme přímo dotýkat živého Boha předtím, než ho budeme moci spatřit ve věčnosti.
Proto bychom měli přicházet na toto setkání s Kristem náležitě připraveni vnitřně i navenek. Formálně, tedy navenek, bychom měli vzdát úctu Eucharistii decentním oblečením a přiměřeným chováním na mši svaté, včasným příchodem do kostela, atp.
K vnitřní přípravě na přijetí nejsvětější eucharistie patří zpytování svědomí a lítost i nad všedními hříchy, patřičná modlitba, dodržení eucharistického půstu, jakož i přiměřená pokora a poslušnost. Ať je nám nápomocné podobenství o namyšleném farizeovi a pokorném celníkovi. Nesmíme přistupovat k přijetí Eucharistie tak jako farizeus, který se modlil:
„
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ (Lk 18, 11-12)
Naším vzorem musí být celník, který se ani neodvažuje pozdvihnout oči k nebi, ale bije se do prsou a pokorně prosí: „
Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Lk 18, 13)
Neboť, jak píše evangelista, celník odešel domů ospravedlněný, ne farizeus. Nezapomínejme, že „
každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18, 14)
Velkým vzorem pokory je pro nás i římský setník, který řekl Ježíšovi: „
Pane, nejsem hoden, abys
vstoupil
pod mou střechu...“ (Mt 8, 8)
Ale největším vzorem pokory pro nás je sám Pán Ježíš Kristus. Jeho katabáze z nebe a pokora, se kterou vstupuje do obyčejných materiálních pokrmů chleba a vína, aby je přeměnil na své tělo a krev, je znakem bezmezné poníženosti. Nemusel by to dělat, ale on to dělá ochotně a s nesmírnou láskou. Vždy se s láskou pokoří a sestupuje z nebeské slávy do hříšného světa, aby svou katabází inicioval naši anabázi, tedy umožnil nám růst ve víře a už na zemi zakoušet závdavek věčné slávy. Přistupujme tedy k Eucharistii co možná nejčastěji s pokorou, poslušností, Boží bázní a s posvěcující milostí v duši, nezatížené smrtelným hříchem, aby v nás rostl Bůh a odumíral člověk. Vždyť smyslem lidského života je skrze sjednocování se s Kristem v pozemském životě dosáhnout věčného sjednocení s Nejsvětější Trojicí v nebeské vlasti.
Karol Dučák