- Dobře, hm, a ještě něco?
- Ne, vlastně, přece něco, já jsem proklel svou ženu.
- Prosím? Co tím chcete říct?
- No, včera, byl jsem naštvaný, řekl jsem: "
Jdi k čertu, ty jsi naprosto neschopná lásky."
- A co vám odpověděla?
- Nic, ona už spala nebo usínala, já jsem to řekl vlastně spíše pro sebe, když jsem vstoupil do ložnice, já jsem se předtím těšil na domov, když jsem měl v ordinaci tolik lidí, den předtím také, a když jsem ji viděl, jak už spí, tak mě to rozčílilo.
- Slyšela to?
- Myslím že ne. Ona už spala, byla jistě unavená, bylo už půl druhé. A říct, že je neschopná lásky, a jdi k čertu, to snad ...
- Jistě, - řekl kněz za mřížkou, na chvíli se odklonil a přejel rukou své prořídlé vlasy, jako by chtěl posbírat své myšlenky.
Potom se znovu naklonil a řekl:
- Podívejte se, prokletí je vždy hřích. Horší je váš soud. Neschopná lásky. Žádný člověk není úplně neschopný lásky. To je jen ďábel. Vaše žena byla prostě unavená, o půl druhé v noci je to pochopitelné.
Nebo se to stává častěji?
- Ano, ona má strach z našeho styku. Máme pět dětí a peněz nemáme moc, tomu nejstaršímu je osm, zkoušíme to s přirozenou regulací porodnosti, Knaus-Ogino... a ono to není tak jisté...
- Rozumím, rozumím, přerušil ho kněz. - A tomu jste říkal neschopnost lásky? Když máte pět dětí, to znamená, že vaše žena vás miluje. Má na to nárok, být unavená.
Zklamání, které jste prožil, znamená, že svou schopnost lásky můžete ještě zvýšit, když se budete modlit, a ne proklínat.
Jistě také vaše žena může zvýšit svou schopnost lásky. I já to ještě můžu udělat, všichni se o to musíme snažit, protože to nás přivádí blíže k Bohu. Projevy lásky jsou velmi rozmanité, nemusí to být vždy jen tělesná láska.
Kněz se odmlčel, opřel si hlavu o ruku. Potom se opět naklonil na bok a řekl:
- Znáte encykliku
Humanae vitae?
- Ne, ale slyšel jsem o tom. To je ta encyklika o pilulkách. My pilulky nebereme, tak ona není pro nás důležitá.
- Měl byste si ji přečíst. Není dlouhá, je to vlastně jedna z nejkratších vůbec. Ale mluví o přátelství mezi manžely jako o nejvyšší, nejvznešenější formě osobního přátelství, prostě nádherná.
Ďáblovi se povedl mistrovský kousek, když ji postavil do tak špatného světla, že dokonce vy, jako řádný katolík, ji pokládáte za pilulkovou encykliku.
Za pokání si v ní budete 10 minut číst. A přemýšlejte pak o tom, nejlépe při modlitbě. Modlíte se?
- No jistě, při mši, někdy také večer nebo ráno, ono je to otázka času.
- Pokuste se najít každý den deset minut. Vyplatí se to. Snad se budete dívat na televizi o deset minut méně, nebo během přestávky. Najděte si způsob, vyplatí se to.
Potom udělal opět přestávku:
- Mám ještě jeden otázku: Jaké je vaše povolání?
- Jsem lékař. Neurolog. Proč?
- Lékař. Myslel jsem si to, když jste mluvil o ordinaci. Chtěl bych vám dát ještě jeden tip. Mluvím s mnoha lékaři. Napadá mě vždy, že dělají příliš rychle diagnózy, které jsou potom definitivní, a někdy dokonce totální, až totalitní. Každopádně se týkají celého člověka.
I vy jste udělal diagnózu, když jste svou ženu označil za neschopnou lásky. To jsou smrtelné diagnózy. To zní hůř než nevyléčitelná nemoc. Ten, kdo je neschopný lásky, nemůže se stát svatým.
Vystříhejte se, prosím, diagnóz mimo své povolání. Dejte lidem šanci. Bůh je dobrotivý.
Muž přikývl a mlčel.
Kněz se opět narovnal, opět srovnal rukama své vlasy a pak ruce sepnul.
- Co říkají sousedé vašim dětem? zeptal se náhle lékaře.
- Že jsou vlastně docela dobré. Máme sousedku katoličku, chodí často na mši, myslím, a když jsme jí řekli, že čekáme páté dítě, ona na to, že je to velké Boží požehnání. To mě dopálilo. Trochu méně požehnání by také stačilo. Dnes to není vůbec jednoduché proplést se školami s tolika dětmi v této společnosti, která vykořisťuje rodinu.
- Ta paní z toho byla jistě vylekaná, - přerušil ho kněz.
- Byla z toho zaražená. Já jsem jí pak vysvětlil, co je to vykořisťující společnost, ona je v nějakém duchovním společenství, je poněkud odtržená od světa, rodina je pro ni svatý svět, nezná její problémy, protože nemá děti a má tučnou penzi. Myslím, že to pochopila.
- Děláte si spoustu starostí o peníze?
- Ano.
- Nechci, aby to znělo jako odtržené ze světa, ale Bůh není lakomec. Jeden veliký muž v Církvi, páter Werenfried, založil pomocné dílo
Církev v nouzi a vedl ho po mnoho let. Ten říkal ve své neotřesitelné důvěře v Boha: "
Lidé jsou lepší, než si myslíme, a také Bůh je lepší, než si myslíme." I vaše žena a vaše děti jsou lepší, než si myslíte. Měl byste o tom přemýšlet. Udělejte jim nějaké překvapení, malou radost. -
Kněz se odmlčel, jako by hledal nějaký konkrétní nápad. Potom řekl:
- Dám vám rozhřešení.
Lékař se díval trochu udiveně přes mřížku. Ten kněz má sílu, pomyslel si. Kolena už ho trochu bolela, klečel zde více než deset minut. Na protilehlé stěně zpovědnice spatřil obrázek nějakého kněze s bílými vlasy, vyhublým obličejem, ale zářícíma očima. Pod tím stálo: Jan Maria Vianney, farář z Arsu. Kdysi v mládí o něm četl a vzpomněl si: To je ten kněz z 19. století, k němuž putovali lidé, aby se vyzpovídali. Strávil denně deset hodin ve zpovědnici. Lidé od něj chodili domů šťastní po té zpovědi.
"
... Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen."
Tato poněkud hlasitěji vyslovená slova vytrhla muže ze zamyšlení.
Kněz se k němu ještě naklonil a řekl:
- Můžu vám ještě něco říct?
- Jistě.
- Víte, moji rodiče se měli velmi rádi a hodně a často si odpouštěli. Viděl jsem to a prožil jsem to. To mě poznamenalo a věřím, že i naučilo milovat. Láska je velké tajemství. Uchovává se ve věrnosti a naplňuje v odpuštění.
Důležité je jedno. Dávejte jí najevo, že odpouštíte, dávejte jí najevo, že ji milujete. Vaše děti vám budou vděčné.
A nezapomeňte na
Humanae vitae.
Děkuji vám, že jste sem přišel. Pomohl jste mi.
- V čem?
- Dal jste mi příležitost snést na zem Boží milost a milosrdenství. Pomáháte mi být dobrým knězem. Benedikt XVI. řekl 120 kněžím v Itálii, že se mají za manžele modlit a pomáhat jim. Mají se učit od rodičů jejich starostem a obětem.
Bezesné noci s křičícím dětmi, odmítání, nemoci, finanční starosti. Z toho se můžeme učit a dozrávat a tak pracovat pro blaho druhých.
Když jsem si o tom přečetl, začal jsem ve zpovědnici jinak naslouchat. Zpověď je velká svátost. Lidé to málo vědí a myslí jen na temnou zpovědnici, ne na bezpečí Božích dětí, na lásku, která je zde skryta.
Nezlobte se na mě, že vás s tím zdržuji, ale řekněte to svým přátelům, aby se přišli vyzpovídat a byli šťastní.
Lékař udiveně přikývl, mechanicky poděkoval, opustil zpovědnici a posadil se do lavice před oltář. Byla ze stejného dřeva a měla i stejné ornamenty jako zpovědnice. Seděl a díval se na svatostánek.
- Děkuji, zamumlal.
Vytáhl blok receptů a napsal si:
Humanae vitae, přátelství, láska, odpuštění. Lidé jsou lepší, než si myslíme.
Pak si řekl: - Teď zajdu pro květiny, jsme vlastně devět let spolu. Ten nápad ho naplnil radostí. Podíval se ke zpovědnici. Stále se tam svítilo a kněz četl a čekal.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 12. 2. 2020 naleznete
zde.
