Dogma o Nanebevzetí Panny Marie ve znění „
Neposkvrněná a ustavičně panenská Boží Matka Maria byla po ukončení svého pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy“ byla schválena v roce 1950. Proč až tak pozdě? Co předcházelo jejímu vyhlášení a jaký význam má Mariino Nanebevzetí pro život křesťana? O tomto tématu si povídáme s bratrem Alanem OP.
Svátek Nanebevzetí Panny Marie je jedním z nejstarších mariánských svátků. Zmiňuje se už před efezkým koncilem, který byl v roce 431. Jak tento svátek vznikal?
Vývoj úcty k Panně Marii je třeba chápat v kontextu vývoje úcty k ostatním svatým. Z dějin víme, že
jako první byli ranou Církví uctíváni mučedníci, tedy ti, kteří během pronásledování Církve v prvních staletích našeho letopočtu byli usmrceni kvůli své víře v Krista. Speciálním dnem, během kterého věřící uctívali tyto mučedníky, byl zejména výroční den jejich mučednické smrti. tzv.
dies natalis, tedy den, kdy se narodili pro nebe.
Maria však nezemřela jako mučednice. Raná Církev dokonce nic neříká o jejích tělesných pozůstatcích (či relikviích). Vzdělaný biskup Epifanius (†403) poznamenal, že se nikde nedozvěděl, že by se v Jeruzalémě mluvilo o Mariině hrobě (s jejími pozůstatky) nebo o její smrti. Byl přesvědčen, že Mariin skon se vyznačoval něčím zázračným.
Už z konce čtvrtého století se nám zachovaly zmínky o několika památných dnech, během kterých místní Církev uctívala Pannu Marii. V Jeruzalémě (a Palestině) takovým
památným dnem na Marii byl 15. srpen. Obsah této "mariánské vzpomínky" postupně prošel jistými změnami, až nakonec v šestém století nabyl významu připomínání závěru Mariina pozemského života a začal se nazývat "
Sesnutí", "
Přechod" (tedy Transitus) či "
Nanebevzetí". 15. srpen se tak začal slavit jako
Dies natalis Panny Marie.
Na závěr bych ještě dodal, že ačkoli první mariánské "vzpomínky" v rámci slavení liturgie se objevily "až" ve čtvrtém století, to neznamená, že i počátky mariánské úcty začínají až v tomto století. Liturgické mariánské "vzpomínky" jsou totiž vyústěním a ovocem mariánské úcty, a ta je hluboce zakořeněna v samotných knihách Písma svatého (zejména v Novém zákoně). Záblesky této úcty mezi věřícími nacházíme již v prvním či druhém století, přičemž každým stoletím jsou tyto záblesky zářivější a rozšířenější.
Když tento svátek patří mezi nejstarší mariánské svátky, proč bylo samotné dogma vyhlášeno až papežem Piem XII. v roce 1950?
Na začátku odpovědi bych připomněl další důležité rozlišení, a to mezi samotnou mariánskou úctou, jejíž počátky, jak již bylo zmíněno, sahají do prvních století vzniku Církve a věroučnou naukou o Marii (čili mariánskými dogmaty), která se v rámci Církve buduje a postupně, krok za krokem, opírajíc se o Písmo a Tradici. A tak ačkoli se první mariánské dogma o
Marii jako Bohorodičce (Theotokos) přijalo „až“ na Efezském koncilu v roce 431 (přičemž tímto dogmatem koncil bránil a potvrdil katolickou víru v Ježíšovo božství), naprosto to neznamená, že před koncilem Maria nebyla věřícími uctívaná, a to i tituly jako Matka Pána či Bohorodička. Podle všeho to byl Origenes (†253), který jako první přiřadil Marii titul Bohorodička.
Několik koncilů již ve 4. či 5. století také hájilo Mariino panenství. První dvě mariánská dogmata – Maria jako Bohorodička a
Maria jako Panna – vycházejí explicitně z Písma, přičemž jsou bytostně spojeny s osobou samotného Krista: Maria porodila Bohočlověka, který neporušil její panenství. Zejména dogma o Mariině božském mateřství se považuje za jakýsi základní kámen věrouky o Marii, ze kterého vycházejí a o který se opírají další mariánské dogmata či katolické učení o Marii.
Další mariánské dogma bylo vyhlášeno až Piem IX. v roce 1854, kdy po vášnivých teologických debatách trvajících několik staletí byla Maria nakonec slavnostně prohlášena za
neposkvrněně počatou: Maria se narodila bez poskvrny dědičného hříchu. Několik mariánských zjevení v následujících letech (Lurdy či Fatima) podnítilo další obnovu mariánské úcty či mariánských hnutí, které v jistém smyslu dosáhly svého vrcholu v roce 1950, kdy papež Pius XII. definoval dogma (po souhlasném stanovisku drtivé většiny biskupů z celého světa) o
Mariině nanebevzetí. Pokud dogma z roku 1854 osvětlovalo počátek Mariina pozemského života, dogma z roku 1950 se zaměřila na konec Mariina pozemského putování. Když to dost odlehčím, dogma o Nanebevzetí si "muselo" počkat na vyhlášení dogmatu o Mariině neposkvrněném početí. Dogma o Mariině nanebevzetí totiž uzavírá pomyslný kruh Mariina pozemského života, jak ho pod vedením Ducha Svatého rozpoznala Církev.
Na závěr už jen připomenu, že ačkoli Mariino nanebevzetí bylo dogmatizováno teprve před několika desetiletími, Církev již mnoho staletí uctívá Marii jako tu, která byla s tělem a duší vzata do nebe.
Jaké byly biblické podklady, případně jiné argumenty pro vyhlášení tohoto dogmatu?
Jsou tři pilíře, o které se opírá vyhlášení (nejen) posledního mariánského dogmatu. Tím prvním je
typologické čtení Bible, Starého a Nového zákona. Je totiž vícero biblických předobrazů, které naznačují Nanebevzetí Panny Marie. Například žena a matka (Eva) z protoevangelia z knihy Genesis, jejíž potomstvo rozšlape hadovi hlavu (srov. Gn 3, 14-16) je předobrazem jiné ženy a matky (Marie), jejíž potomstvo (Ježíš Kristus) porazí ďábla (srov. Jn 19, 25-30), a kterou Církev ztotožňuje se ženou a matkou, která je v nebi oděná sluncem a má na hlavě věnec z dvanácti hvězd (srov. Zjv 12, 1).
Nebo jiné typologické čtení Písma nám zjevuje, že Maria je novou archou úmluvy (srov. 2 Sam 6, 2-12 a Lk 1, 39-45.56), která se za burácení a zemětřesení objevila v nebi (srov. Zjv 11, 19).
Druhým pilířem je
autorita Církve vysvětlovat Písmo, kterou ji vyznačil samotný Pán (srov. např. Mt 16, 19; 18, 18). Církev, která není nad Písmem, ale ve službách Písma, přičemž je vedena Duchem Svatým, totiž prostřednictvím svého Učitelského úřadu (Magistéria) správně interpretuje Boží Slovo, které jí bylo předáno a svěřeno.
A konečně, třetím pilířem je to, co teologie nazývá
„analogie víry“, tedy vzájemné harmonické propojení a osvětlování jednotlivých pravd víry.
Nanebevzetí Panny Marie jako dogma jednoduše sedí s ostatními pravdami víry, je v harmonickém souladu s dalšími dogmaty. Stačí si všimnout, že dogmatická formulace Nanebevzetí Marie obsahuje slova: „
Neposkvrněná a ustavičně panenská Boží Matka Maria byla po ukončení svého pozemského života…“ Tedy v úvodu této formulace papež Pius XII. zmiňuje předchozí tři mariánská dogmata: neposkvrněné početí, panenství a Boží mateřství, o které se dogma o Nanebevzetí skutečně opírá (ale nejen o tyto) a které nám zároveň pomáhá lépe pochopit (např. dogma o Nanebevzetí Marie vrhá nové světlo na mateřství Panny Marie, které se v duchovním významu rozšiřuje na všechny lidi, za které se Maria v nebi neustále přimlouvá).
„Po ukončení pozemského života“- znamená to, že Panna Maria zemřela nebo byla do nebe vzata ještě před smrtí?
Dogmatická formulace Pia XII. neodpovídá na otázku, zda Maria zemřela nebo nezemřela. Tato otázka, která s sebou přináší několik obtíží (např. pokud by Maria zemřela, jak by se teologicky obhájilo neporušení jejího těla?), do kterých nechci zacházet, je stále předmětem teologických úvah. Dogmatická formulace říká „jen“ to, že na konci své pozemské pouti, který není blíže specifikován, byla Maria vzata s tělem i duší do nebe (podle biblické tradice i Henoch a Eliáš byli vzati do nebe). Toto je podstatné! A tak i když značná většina teologů se přikláněla k názoru, že Mariin pozemský život skončil smrtí, po níž následovalo Mariino nanebevzetí, přece jen způsob ukončení jejího pozemského putování zůstává pro nás tajemstvím. Dogmata totiž někdy poodhalují (nadpřirozenou) realitu, kterou ale v plnosti poznáme až v nebi.
Věříme, že ostatní zesnulí jsou v nebi bez těla do doby Kristova druhého příchodu, protože teprve potom nastane vzkříšení těla. Proč byla Panna Maria vzata do nebe i s tělem?
Maria je totiž první vykoupenou, Maria díky všem výsadám plynoucím z jejího božského mateřství byla vykoupena vznešenějším způsobem než my všichni ostatní. Ona jako první z lidského pokolení v plnosti zakusila ovoce Kristova vykoupení, a to v sobě zahrnuje i vzkříšení těla a oslavení v nebi. Úzký a nerozlučný svazek mezi Marií a jejím Synem, který zdobil její pozemskou existenci, pokračuje i v nebi po jejím tělesném Nanebevzetí.
Maria je navíc předobrazem Církve. Na ní Církev vidí, co ji v budoucnosti čeká: oslavení při druhém Kristově příchodu, které Maria jako nejvznešenější úd Církve již dosáhla, když byla s tělem i duší vzata do nebe. Hledět na nanebevzatou Marii tak znamená hledět do budoucnosti se životodárnou nadějí.
Jaký význam má Nanebevzetí Panny Marie pro duchovní život křesťana?
Její nanebevzetí nám mimo jiné připomíná cíl našeho pozemského putování, kterým je samotný Bůh. Dnes se mnoho lidí, dokonce i věřících, bezcílně toulá životem. Kráčejí bez cíle, bloudí. Takové bloudění však člověka unavuje. Ale
Nanebevzetí nám připomíná cíl, který bychom měli mít neustále před svýma očima a který by měl ztvárňovat veškeré naše jednání. Brát vážně Mariino Nanebevzetí k Bohu znamená brát vážně své „Nazemižití“ s Bohem. Mariino vzetí do nebe je totiž pevným směrovníkem pro mé žití na zemi.
Jana Solárová
Převzato z
https://dominikani.sk/,
článek naleznete
zde.
