Přinášíme další část svědectví od mužů a žen, kteří se z lásky „odvážili“ nabídnout sami sebe pro práci na vinici lidství a Evangelia.
86) Prožil jsem více než 50 let v řádu dominikánů a vnímám jasnou hlubokou vazbu mezi zasvěceným životem a Církví.
Čím by byla církev bez společenství zasvěcených, klášterů, bratří a sester? Skvělý dojem na mne udělali Taizé a Grandchamp k. Neuchȃtel. Reforma v 16. století přinesla zasvěcený život, a také neméně spontánně společenství, která vyrůstala v srdci protestantských církví. Bratr Roger Schutz i sestra Minke vnímali, že církev není církví, když není uprostřed svých věrných, kteří se zasvětili Pánu.
Církevní dějiny by byly úplně jiné, když by nenavazovaly na to, co dělali a prožívali pouštní otcové již ve 3 století (mezi nimiž byly také i ženy, které žily jako poustevnice!). Pracovití a učení mniši v různých opatstvích benediktýnských, cisterciáckých a mnoha jiných klášterních rodinách, společenství kněží ve službě diecézi zvaní kanovníci, mnoho různých řeholních shromáždění, které slouží chudým, nemocným a starým, malomocným, dětem, … Je třeba také vzpomenout na jezuity a sdružení kněží a misionářů moderní doby. Kolik ohromné práce dokázali vykonat pro dobro víry ve světě! Jestli si někdo myslí, že církev mohla žít bez pomoci žen zasvěcených ve společenstvích na pěti kontinentech, je nutné vylíčit celou kapitolu jejích dějin. Přínos žebravých řádů v Evropě i misijních krajích po všechny roky je nedocenitelný.
Žít zasvěceným životem znamená hlavně jít za Ježíšem, být Jeho učedníkem a budovat Jeho církev. Ukazuje se nám drama, kdy život zasvěcených osob je očerněn chybami a vykořisťováním bezbranných osob – o čem mluvila v posledních letech média. Nezapomínejme, že jsou to výjimky v rozsáhlé historii nezištného zasvěcení.
-Adrian
Titul „Milovat, to je darovat všechno.“ byl inspirován poezií sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Nejsvětější Tváře.
Děkuji papeži Františkovi za jeho osobní pomoc při realizaci této knížky, která byla vydána na konci Roku zasvěceného života.
