Přinášíme další část svědectví od mužů a žen, kteří se z lásky „odvážili“ nabídnout sami sebe pro práci na vinici lidství a Evangelia.
72) V mé rodině se mluvilo francouzsky i německy.
Byla jsem pátá z osmi dětí (čtyř chlapců a čtyř děvčat). Měla jsem velmi živou povahu. Jako mladé děvče jsem pracovala ve skupině s mladými lidmi, ale nechtěla jsem být řeholní sestrou. A prosím… Moje starší sestra, zdravotní sestra, vstoupila do kláštera a byla velmi šťastná a již od noviciátu nám psala krásné dopisy. Když byla tuhá zima onemocněla na zápal plic. Tehdy ještě nebyla antibiotika a devátý den své nemoci zemřela ve věku 20 let. Pohřeb měla v místě kláštera. V naší vesnici, na Velikonoční Pondělí 1941, odsloužil pan farář mši svatou za moji sestru. A tehdy vlastně nějaký vnitřní hlas mi při svatém přijímání jasně řekl: „To ty ji zastoupíš.“ Bylo mi tehdy 14 let. Poslechla jsem volání Pána a již 64 let jsem řeholní sestrou. 45 let vyučuji. Nikdy jsem o svém povolání nezapochybovala. A stále i dnes jsem opravdu šťastná.
Je to láska, která žije ve společenství: modlitbě, kontemplaci, studiu Bible, meditacích, službě církvi, službě chudým, i kontakt s rodinou mi pomáhá žít v Bohu.
-Candide
73) Ano, radostí mého řeholního života je On – Kristus.
Je to radost zjišťovat, že je přítomný v mých sestrách, ve společenství, i ve všech, ke kterým jsem poslána. Děkuji za to: v mém životě i životě mé komunity mohu dosvědčit Velikonoční tajemství, které slavíme každý den v liturgii. Kéž můj život je toho pokorným svědectvím!
-Claire – Isabelle
Titul „Milovat, to je darovat všechno.“ byl inspirován poezií sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Nejsvětější Tváře.
Děkuji papeži Františkovi za jeho osobní pomoc při realizaci této knížky, která byla vydána na konci Roku zasvěceného života.
