Zamyšlení nad evangeliem 19. neděle v mezidobí.
Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám.
Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet.
Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!"
Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě."
A on řekl: "Pojď!"
Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!"
Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží Syn." (Mt 14,22-33)
CESTA PO VLNÁCH
Církev již dva tisíce let žije z velikonočního tajemství. Velikou událostí, kterou si v novozákonním období připomínáme, je osvobození Izraelského národa z egyptského otroctví a jeho cesta Rudým mořem ke svobodě. Tato cesta je předobrazem svatého křtu, kdy jsme se z vody a Ducha Svatého zrodili jako děti Božího království. I velikonoce Nového zákona nejsou bez znamení vody. Vždyť právě do vody vložil Hospodin život a požehnání a v zákoně Novém získala voda sílu obmývat od hříchů a nasměrovat člověka k Božímu království. Svěcení křestní vody je velice působivou součástí bohoslužby velikonoční vigilie na Bílou sobotu. Svěcením vody a pokropením lidu na památku svatého křtu může začít nedělní bohoslužba. Celá naše cesta víry se podobá cestě po vlnách. Voda je bezesporu viditelnou a hmatatelnou hmotou, přesto však se na vlnách sami udržet nemůžeme.
Dnešního dne si to chtěl vyzkoušet apoštol Petr. Chce si dokázat, že ten, který kráčí vstříc učedníkům po vlnách, je Mistr a Pán.
„Poruč mi, ať přijdu k tobě po vlnách!“ Na tuto prosbu slyší jediné slovo: „Pojď.“ A jak to dopadlo? To jsme slyšeli. Nebýt Ježíše Krista na dosah ruky, utopil by se. Celý náš život má svůj základ v kráčení po vlnách. Začal to svatým křtem, kde víru za nás vyznali naši rodiče a kmotrové. Pak přišla slavnost prvního svatého přijímání, kde jsme už svoji křestní víru vyznali sami. Církev s radostí přijala naše odhodlání kráčet vstříc Kristu. Kráčení po vlnách vypadá sice dobrodružně. Stejně tak může připadat někomu i křesťanská víra. Jenomže víra neznamená pamatovat si, ale kráčet, uskutečňovat. Kráčet poznaným směrem a uskutečňovat poznané. Toto poznání není věcí jednorázovou. Dobře si vzpomeňme na to, co řekl Pán Ježíš o Duchu Svatém, než jej seslal. „Bude vám připomínat všecko, co jsem mezi vámi konal, a uvede vás do celé pravdy.“ O tuto druhou půlku přislíbení nám právě jde. Toto uvádění do celé pravdy nemůže být bez vln toho nového, dalšího, co nám Bůh skrze Církev k věření předkládá. A zde, kdyby nebylo Ježíše Krista, jdoucího po vlnách s námi, dopadli bychom asi stejně jako Petr, kdyby jej Pán nezachytil.
Slýcháváme nejednou, že se ve světě množí sekty jako houby po dešti. Jiní zase stavějí na všelijakých osobních zjeveních, citech a pocitech a byli by snad schopni dokonce se rozejít s Církví, když by projevila vůči jejich zjevením a pocitům nedůvěru.
Sledujeme s podivením, jak Ježíši Kristu samotnému záleží, aby naše cesta byla bezpečná. Nejenže ustanovuje apoštoly, ale ustanovuj jejich nástupce a spolupracovníky, skrze které nás po vlnách doprovází. Je to možná trochu z jiné přihrádky, ale vzpomeňme, jak se Ježíš sám na Otcem ustanovený řád odvolává. Vzpomeňme, jak oněch uzdravených deset malomocných posílá: Jděte a ukažte se kněžím! A až se – můžeme říci: docela nedávno – obrátí s poselstvím svého milosrdenství sestře Faustýně, bude v mnoha zjeveních vybízet tuto omilostněnou duši: Jdi a řekni to zpovědníkovi!
Křesťanský život, duchovní život, jakožto cesta rozumného tvora směrem k Bohu může vypadat dobrodružně, ale bez duchovního vedení toho, kterého si Bůh vybral a posvětil, není možné. Vidíme dnes ve světě trend jakési samotné cesty k Bohu na vlastní pěst. Slyšíme dost často ohrazování se: Já si to s Pánem Bohem vyříkám sám. Já žádnou církev nepotřebuji. Já mám Boží slovo a to je pro mě dostačující. Na straně druhé Ježíš Kristus vybízí svatou Faustýnu, apoštolku Božího milosrdenství, k naprosté podřízenosti zpovědníkovi. Dochází až tak daleko, že ji ujišťuje, že ve zpovědnici je v osobě kněze přítomen On sám. Tážeme se, proč je v životě mnohých sekt tolik různých extrémů, proč je zde dost často patrná nevraživost na všechny, kdo věří jinak, když na druhé straně Kristus nařizuje lásku dokonce k nepřátelům. Exkluzivním příkladem je vztah některých členů některých sekt k osobě Panny Marie a Petrova nástupce. My můžeme na druhé straně bez vychvalování předložit řadu osob, které díky pečlivému duchovnímu vedení – mohli bychom říci: díky doprovázenému kráčení po vlnách, jsou těmi, kteří ukazují cestu druhým! Kde by skončilo celé zjevení Božího milosrdenství, kdyby se svatá Faustýna nedala pečlivě vést svým zpovědníkem….
Vždyť to, co ji Bůh dával poznat, bylo nové! A myslíme si, že to bylo přijímáno ve svém počátku s nějakým nadšením? A nebo byl by třeba svatý otec Jan Pavel II. Kristovým náměstkem, kdyby se nedal jako student dobře vést svým zpovědníkem, který mu ukazoval cestu, na které poznal, že jeho povoláním a vyvolením není budoucí práce profesora, ale Kristovo kněžství?
Mnoho lidí, zvláště mladých, stojí dnes před volbou stavu a povolání. Všelijaké reklamy, nabídky, nábory a sliby vytvářejí nejednou něco jako vlnobití. Těch slibů....! A na straně druhé: jak to udělat, abych poznal vůli Boží, jak jít po těchto vlnách a neutopit se? Tady je nepostradatelná osobnost Ježíše Krista, přítomného uprostřed světa ve své Církvi který stejně jako tehdy Petrovi ukazuje svou vlastní osobou směr: ať už poznáš, že tvoje místo je v manželství, či ve kněžství, ve stavu svobodném, či Bohu zasvěceném řeholním způsobem života, nesmíš zapomenout, že tvoje cesta do Božího království začala prostým znamením vody a silou Ducha Svatého. Vydal ses na cestu po vlnách, které mohou být někdy pořádně vysoké. Tady je třeba neztratit se zřetele Ježíše Krista, který je obsahem naší víry a zároveň vůdcem ke svému Otci.
Nejednou si, bratře a sestro, posteskneš, že nemáš jasno v tom či onom. Kolik lidí má pocit zbytečnosti vlastního života…
Pokládám základní otázku: Kdo tě doprovází po vlnách víry, ale i různých událostí, rozhodování, změn…? Máš zpovědníka? Máš duchovního vůdce, skrze kterého tě vede Kristus sám? Vidíš, že to dnešní Petrovo dobrodružství nemuselo vůbec skončit dobře, kdyby nebyl na blízku Pán a kdyby Petr neměl ke komu vykřiknout: „Pane, zachraň mne!“