"Ztratili jsme smysl pro to, že křesťané nemohou žít tak, jak žije kdokoli. Hloupý názor, že neexistuje žádná specifická křesťanská morálka, je jen mimořádně úderným vyjádřením ztráty základního pojmu: "odlišnosti křesťana od vzorů světa".
Budoucnost Církve může záviset, a určitě bude záviset i v našÍ době, na síle těch věřících, kteří mají hluboké kořeny a žijí existencí naplněnou zářivou plností víry.
Určitě to bude Církev, která si bude vědoma své povahy jako náboženské skutečnosti, která se nebude akreditovat na základě své politické moci a nebude milovat ani 'pravici', ani 'levici'.
Bude mít namáhavou existenci, protože její nové uspořádání a obnova ji budou stát očistu, při které se spotřebují i mnohé její nejlepší síly.
Bude to Církev, která se vydala na cestu chudoby, a bude to zejména Církev malých a slabých: proces, tento, o to choulostivější a riskantnější, že se bude muset chránit před stranickou úzkoprsostí i velkohubou tvrdohlavostí.
Dá se předpokládat, že to bude platit pro všechny časy. Bude to dlouhý a klikatý vývoj: tak jako to byla cesta od falešných pokrokových požadavků, šířených v předvečer Francouzské revoluce, ke skutečné obnově 19. století.
Na základě těchto případů se i biskupům mohlo zdát, že je nezbytné zesměšňovat dogmata, ba dokonce naznačovat, že existenci Boha nelze v žádném případě považovat za jistou, a to vzhledem k současné a neúprosné "trendové linii".
Po zkoušce takových rozdělení však vyrazí jasné a plodné prameny. Lidé zcela „naprogramovaného“ světa se ocitnou v nevýslovné samotě.
Když Bůh zcela zmizí z jejich obzoru, zažijí na vlastní kůži strašlivou a bezmeznou bídu.
Potom objeví malé společenství věřících jako zcela novou skutečnost, absolutní novinku: jako naději, která je i pro ně, jako odpověď na otázku, která je vždy znepokojovala.
Proto jsem si jist, že Církev čekají velmi obtížné časy. Její vlastní "krize" teprve začala".
(Joseph Ratzinger/Benedikt XVI.)
Převzato z
Podcasty otca Radovana,
článek najdete
zde.
